“Luku, Luku! Už jsi s těmi droidy hotový? Chci na noc vypnout proud.”
“Dobře,” odpověděl Luke, vyhýbaje se odpovědi. “Za pár minut jsem dole, strýčku Owene.” Otočil se a naposledy pohlédl na mizející obzor. “Kamaráde jsi v tom po uši,” zabručel. “S tím malým droidem budou patálie.”
“Ano, na to je přeborník,” souhlasil Threepio s hranou srdečností. Luke se na něho ponuře podíval a pak se oba obrátili a sestupovali do garáže.
“Luku… Luku!” Owen se rozhlížel kolem sebe. Vytíral si ranní spánek z očí a uvolňoval si svaly na krku. “Kde se ten kluk potuluje!” divil se nahlas, když se nikdo neozýval. Dole v obytných prostorách nikdo nebyl a nahoře bylo také prázdno. “Luku!” zakřičel znovu. “Luku, Luku, Luku…”
Jméno se odráželo od stěn sídliště, snad aby ho dráždilo. Hněvivě se obrátil a odešel do kuchyně, kde Beru vařila snídani.
“Viděla jsi někde ráno Luka?” zeptal se tak vlídně, jak jen to dokázal. Krátce na něho pohlédla a pak se obrátila k vaření.
“Ano. Říkal, že si musí něco zařídit, než se vypraví k jižnímu hřebenu, takže odešel brzy.”
“Před snídaní?” zamračil se starostlivě Owen. “To nemívá ve zvyku. Vzal si dva nové droidy sebou?”
“Myslím, že ano. Aspoň jednoho jsem s ním viděla.”
“Dobrá,” uvažoval Owen. Byl rozmrzelý, ale neměl žádný hmatatelný důkaz k hněvu. “Radil bych mu ale, aby byl v poledne hotov s opravou těch jednotek na hřebenu, nebo to schytá.”
Obličej zakrytý hladkým bílým kovem se vynořil z člunu napůl pohřbeného v písku. Člun tvořil oporu přesypu, který byl o něco vyšší než ty sousední. Hlas zněl rozhodně, ale unaveně.
“Nic,” řekl voják svým několika druhům. “Žádné pásky, žádné pozůstatky života.”
Když se ukázalo, že člun je prázdný, muži sklonili pušky. Jeden z ozbrojených mužů se otočil k důstojníkovi, který stál opodál.
“Je to nepochybně ten člun, který vyletěl z povstalecké lodi, ale na palubě nic není,” zakřičel.
“Jenže přistál v pořádku,” zabručel důstojník sám pro sebe. “V automatickém režimu to jde, ale pokud člun odletěl v důsledku poruchy, automatika by neměla fungovat.”
Něco tu nehrálo.
“Pane, už je jasné, proč na palubě nikdo není a nebyly tu žádné známky života,” ozval se kdosi.
Důstojník se otočil a popoběhl několik kroků k jinému vojákovi, který klečel v písku. Podal důstojníkovi nějakou věc, aby si ji prohlédl. Zářila na slunci. Důstojník si zběžně prohlédl úlomek kovu.
“Část pláště androida,” poznamenal. Podřízený a nadřízený si vyměnily pohledy. Pak se jejich oči obrátily k útesu na severu.
Kamínky a jemný písek vytvářely za zádí landspíderu šedavou mlhu. Stroj klouzal po hlučících repulzátorech zvlněnou pustinou Tatoinu. Vozidlo se občas zahoupalo, když najelo na prohlubeň nebo vyvýšeninu, ale jeho řidič ho vždycky srovnal se změnou terénu, aby pokračovalo hladce vpřed. Luke si hověl na zadním sedadle a vychutnával nezvykle pohodlí. Threepio obratně řídil výkonný terénní vůz kolem dun a rozptýlených skalisek.
“Na robota řídíš landspíder docela dobře,” poznamenal obdivně.
“Děkuji vám, pane,” odpověděl Threepio, ani na okamžik nespouštěje oči z terénu před sebou. “Nelhal jsem vašemu strýci, když jsem mu tvrdil, že všestrannost je v mém jménu. Musím říci, že čas od času jsem byl pověřen výkonem takových funkcí, jaké by moje konstruktéry vyděsily.”
Něco za nimi zacinkalo, pak znovu.
Luke se zamračil a zvedl motorový kryt spíderu. Chvilku se vrtal v motorovém prostoru a kovové skřípění ustalo.
“Jak to vypadá?” křikl dopředu.
Threepio naznačil, že oprava byla úspěšná. Luke se vrátil na sedadlo a znovu zavřel kryt. Tiše si odstraňoval rozcuchané vlasy z očí a obrátil pozornost na poušť, která ležela před nimi.
“Někde tímto směrem by starý Ben Kenobi měl podle všeho žít. Nikdo ovšem přesně neví, kde. Nevěřím, že by se Artoo Detoo mohl dostat tak rychle až sem.” Tvářil se sklíčeně. “Museli jsme ho minout někde vzadu v dunách. A strejda Owen se už musí divit, proč jsem ho ještě nezavolal od jižního hřebenu.”
Threepio chvilku uvažoval a pak navrhclass="underline" “Pomohlo by to, pane, kdybyste mu sdělil, že je to moje chyba?”
Zdálo se, že Luka ten nápad zaujal. “Jistě… teď tě potřebuje dvojnásob. Nejspíš by tě na jeden, dva dny deaktivoval nebo by ti částečně přeformátoval paměť.”
Deaktivizace? Formátování paměti? Threepio spěšně dodaclass="underline" “Na druhé straně, pane, Artoo Detoo by neutekl, kdybyste z něho neodstranil pojistku.”
V tu chvíli však Luka napadlo cosi důležitějšího, než je určení odpovědnosti za zmizení malého robota.
“Počkej chvilku,” řekl Threepiovi. Upřeně hleděl na palubní desku. “Na ukazateli kovu je vidět něco neživého. Na tu dálku není vidět tvar, ale podle velikosti by to mohl být droid. Dupni na to.”
Threepio sešlápl rychlostní pedál a spíder vyrazil vpřed. Posádka netušila, že i cizí oči pozorují, jak jejich stroj zvýšil rychlost.
Tyto oči nebyly organického původu, ale nebyly ani zcela umělé. Nikdo to nemohl jistě určit, protože zatím nikdo neměl příležitost seznámit se důvěrně s Tuskenskými jezdci – drobným rolníkům na Tatoinu známým pod méně vznešeným názvem “Píseční lupiči”. Tuskéni nepřipustili, aby je nikdo s blízka studoval, a případné zájemce odrazovali metodami, které byly tím účinnějším, čím méně byly civilizované. Někteří xenologové odhadovali, že jsou asi příbuzní jawů. Menšina mezi nimi razila hypotézu, že jawové jsou dospělou formou písečných lupičů, ale většina seriózních vědců byla proti této teorii. Obě rasy si oblíbily neprodyšné oděvy, které je chránily před zářením obou sluncí Tatoinu, ale tím většina podobností končila. Namísto těžkých plátěných plášťů, jaké nosili jawové, píseční lupiči se omotávali jako mumie do nekonečných pruhů a pásů a volných kusů tkanin. Zatímco jawové se báli všeho, Tuskenští jezdci neměli strach před ničím. Pouštní lupiči byli větší, silnější a mnohem útočnější. Naštěstí pro lidské osadníky Tatoinu jich nebylo mnoho a volili kočovný život v těch nejodlehlejších oblastech planety. Styky mezi lidmi a Tuskeny byly tudíž řídké a nesnadné, takže Tuskénové nestačili za rok zabít víc než hrstku lidí. Od té doby, kdy lidé – z důvodů ne zcela ospravedlnitelných prohlásili, že mají na planetu stejný nárok jako Tuskénové, vládl mezi oběma rasami jakýsi mír, který zřejmě potrvá, dokud jedna nebo druhá strana nezíská výhodu. V tomto případě Tusken usoudil, že nastalé okolnosti jsou tentokrát nakloněny na jeho straně, a rozhodl se, že toho využije, a namířil na spíder pušku. Jeho druh však hrábl po zbrani a sklonil ji dřív, než stačila vystřelit. Tím mezi nimi začala divoká hádka. Zatím co si hlasitě vyměňovaly názory v jazyce složeném především ze souhlásek, spíder uháněl svou cestou. Ať už to bylo proto, že spíder se dostal z dostřelu, a nebo proto, že druhý Tuskén přesvědčil toho prvního, oba přerušili debatu a pádili dolu po druhé straně vysokého hřebenu. Dole čekaly dvě banthy. Čenichaly a přešlapovaly a dívaly se, jak se k nim blíží jejich páni.
Byly velké jako malý dinosaurus, měly jasné oči a dlouhou srst. Znepokojivě zasyčely, když se oba píseční lupiči přiblížili a naskočili do sedel. Na pokyn kopancem banthy vstaly. Mohutná rohatá stvoření kráčela pomalými, ale ohromě dlouhými kroky podél strmého útesu, řízena rozkuráženými drsnými jezdci.