“Bestin?” zavrčel voják. Obešel spíder, aby si ho prohlédl z předu. Luke se přinutil, aby se díval rovnou před sebe. Konečně obrněná postava skončila prohlídku. Přesunula se přímo k Lukovi a štěkla:
“Ukažte mi legitimaci!” Ten chlap určitě vycítil můj strach a nervozitu, pomyslel si Luke. Ještě před chvilkou byl odhodlaný vydržet všechno, ale jeho odhodlání se rozplývalo pod upřeným pohledem profesionálního vojáka. Bylo mu jasné, co se stane, když ukáže svoji identifikační kartu se jménem bydliště a jmény nejbližších příbuzných. Něco mu bzučelo v hlavě. Bylo mu na omdlení.
Kenobi se naklonil do předu a řekl vlídně vojákovi:
“Žádnou kartu nepotřebujete.” Hlas starého muže zněl nějak zvláštně. Policista se na něho nepřítomně podíval a odpověděl, jako by šlo o samozřejmou věc:“Ne, žádnou identifikaci nepotřebuju.” Reagoval opačně, než Kenobi; mluvil normálně, ale tvářil se divně.
“Žádné droidy nehledáte,” řekl mu Kenobi laskavě.
“Nehledáme žádné droidy.”
“Můžete jet po svém.”
“Můžete jet posvém,” řekl muž s kovovou maskou Lukovi.
Na Lukovi byla vidět úleva. Mohla ho prozradit stejně dobře, jako předtím nervozita. Voják si toho ale nevšímal.
“Jeďte,” zašeptal Kenobi.
“Jeďte,” vybídl policista Luka. Luke přemýšlel, zda mu má zasalutovat, pokynout nebo poděkovat a vyřešil problém sešlápnutím plynu. Spíder vyrazil z kruhu vojáků. Těsně předtím, než zahnul za roh, Luke se odvážil pohlédnout dozadu. Zdálo se, že policista, který s ním mluvil, se teď o něčem dohaduje se svými druhy. Jistý si tím ale Luke nebyl. Pohlédl na svého průvodce a chtěl mu něco říci. Kenobi ale jenom pomalu zavrtěl hlavou a usmál se. Luke tedy ovládl zvědavost a soustředil se na řízení spíderu v čím dál užších uličkách.
Kenobi zřejmě měl nějaký úmysl ohledně cíle cesty. Luke si prohlížel zbídačené stavby a podivná individua, která míjeli. Vjížděli do nejstarší části Mos Eisley a zde zřejmě se neřestem dařilo nejvíc. Kenobi ukázal prstem a Luke zaparkoval spíder před budovou, která vypadala jako jeden z bloků zdejšího nejstaršího kosmodromu. Dneska z ní byla hospoda. Uvnitř byla pestrá společnost. Však také před hospodou parkovala pestrá směsice vozidel – některé typy Luke znal, o jiných jenom slyšel.
Podle tvaru budovy Luke usuzoval, že větší část hospody leží pod úrovní povrchu. Jakmile zaparkovali, odkud si se vynořil jawa a začal ohmatávat chamtivýma rukama kovové boky spíderu. Luke se vyklonil ven a houkl na podčlověka cosi nevlídného. Ten se dal na úprk.
“Já tyhle jawy prostě nesnáším,” zavrčel Threepio se zřejmým odporem. “Ohavná stvoření.” Luke měl ještě plnou hlavu toho, jak unikli jen o vlas, tak že slova Threepio nijak nekomentoval.
“Stejně nechápu, jak jsme těm vojákům mohli uniknout. Už jsem myslel, že je po nás.”
“V duchu je obsažena síla, Luku. Někdy ti pomůže ovládnout ostatní. Je to mocný spojenec. Ale jakmile se jí naučíš používat, pochopíš, že je v ní i nebezpečí.” Luke sice plně nepochopil, ale přikývl. Ukázal na odpuzující, ale zřejmě populární hospodu.
“Vážně si myslíš, že tu najdeme pilota schopného nás dopravit na Alderaan?” Kenobi vystoupil ze spíderu.
“Do té hospody chodí většina dobrých nezávislých pilotů, i když by si mohli dovolit něco lepšího. Mohou si tu nerušeně popovídat. Už by ses měl začít učit, že schopnosti někdy neodpovídají zevnějšku.” Luke si uvědomil, jak ošumělý oděv starý muž nosí, a zastyděl se. “Stejně ale dávej pozor. Bývá to tam ostré.”
Když vstupovali do hospody, Luke nervózně pokukoval kolem. Bylo tu víc šero, než mu vyhovovalo. Denní hosté možná neměli rádi denní světlo nebo si nepřáli, aby je bylo dobře vidět. Luka nenapadlo, že temný vnitřek v kombinaci s ostře osvíceným vchodem každému umožňoval, aby si dobře prohlédl všechny vstupující. Když vešli, Luka udivilo, jaké bytosti tu sedí u baru. Byla tu jednooká a tisícioká stvoření, bytosti s tykadly, bytosti porostlé srstí a zase jiné jejiž kůže se krabatila a měnila hustotu podle okamžité nálady. Nejblíže u baru se kymácel vysoký insektoid. Luke ho nejdřív zahlédl jen jako varovný stín. Divně se vyjímal vedle dvou největších žen, jaké kdy Luke spatřil.
Ocitli se ve zcela normálním a přesto podivném společenství lidí, kteří se bez zábran družili s mimozemskými přáteli. Tykadla, klepeta i ruce se svíraly kolem nádob nejrůznějších tvarů a velikostí. Hovor zurčel jako neustálá směsice pozemských i mimozemských jazyků. Kenobi se k Lukovi naklonil a ukázal na konec baru. Byl tam hlouček drsně vyhlížejících mužů. Popíjeli, smáli se a vyměňovali si jakési velmi pochybné historky.
“Corelliani. Nejspíš piráti.”
“Myslel jsem, že hledáme nezávislého kapitána obchodní lodi, který má loď k pronajmutí,” zašeptal Luke.
“Vždyť ano, malý Luku, vždyť ano,” souhlasil Kenobi. “V té skupině najdeme určitě jednoho nebo dva takové. V jazyce Corelliánů jenom nikdy není jasné, jak je to s vlastnickými právy na zboží. Počkej tady.” Luke kývl a díval se, jak si Kenobi razí cestu davem.
Corelliáni se dívali podezřívavě, ale jakmile promluvil, uklidnili se. Někdo popadl Luka za ramena a otočil ho k sobě.
“Hej!” Luke se ohlédl a snažil se znovu nabýt rovnováhy. Před ním stál obrovitý, nevlídně vyhlížející chlap. Podle oděvu ho Luke odhadoval na číšníka, neli na hospodského.
“Tenhle šmejd neobsluhujeme,” zahřímal ten chlap.
“Cože?” divil se Luke. Ještě se nevzpamatoval ze šoku, že se ocitl ve směsici několika tuctů různých ras. Bylo to tu věru jiné než v kavárně za elektrárnou Anchorheadu.
“Tvoje droidy,” vysvětloval barman, ukazuje tlustým palcem. Luke se podíval udaným směrem a spatřil Artoo Detoo a Threepio, jak klidně stojí opodál. “Ať počkaj venku. Tyhle neobsluhujeme. Tady neni nic pro mechanikáče. Vedu zboží jen pro organáky.”
Lukovi se nelíbilo, že by měl vykopnout Artoo Detoo a Threepio ven, ale nevěděl, jak jinak problém vyřešit. Nezdálo se, že by barman patřil k typům, kteří jsou schopní vyjít vstříc rozumným argumentům. Luke se podíval po Kenobim. Ten byl pohroužen do hovoru s jedním s Corelliánů.
Debata však přitáhla pozornost několika mimořádně odpudivých typů, kteří se náhodou houfovali na doslech. Všichni se dívali na Luka a na droidy krajně nepřátelsky.
“Ano, ovšem,” řekl Luke. Uvědomoval si, že není ani vhodná doba, ani místo k boji za robotí práva. “Omlouvám se.” Podíval se na Threepio.
“Bude líp, když počkáte venku u spíderu. Nemá smysl dělat mrzutosti.”
“Z plna srdce s vámi souhlasím, pane,” řekl Threepio. Jeho zrak klouzal z Luka na barmana a zachytil i nevlídné pohledy u baru. “Ostatně necítím v daný okamžik potřebu nějakého maziva.” V zápětí spěchal k východu, následován Artoo Detoo. Co se týkalo barmana, věc byla tímto vyřízena, nicméně Luke i nadále zůstával středem nevítané pozornosti. Najednou si uvědomil svoji samotu a měl dojem, že každou chvíli se na něho upírá čísi oko, že bytosti lidské i všelijaké jiné na něho za jeho zády zahlížejí a vyměňují si poznámky. Snažil se udržet si výraz klidné sebedůvěry. Obrátil zrak k Benovi a užasl, s kým to teď stařec hovoří. Corellián odešel. Místo něho si Kenobi povídal s vysokánským Antropoidem, který se na něho zubatě usmíval. Luke už o Wookiech slyšel, ale nikdy žádného neviděl, a tím míň ho napadlo, že se s nějakým setká.