Jeden se zastavil a vzal za kliku. Dveře byly zavřené a zamčené. Odkudsi vyskočil pískem pokrytý chlapík a podnikl na vojáka bláznivý útok. Voják jen pokrčil rameny, srazil blázna k zemi a pospíchal uličkou za svými druhy. Jakmile byli pryč, dveře se pootevřely a kovová tvář vyhlédla ven. U nohy Threepio se krčila sudovitá postavička a snažila si vybojovat výhled.
“Měl jsem jít s panem Lukem a nezůstávat s tebou. Ale rozkaz je rozkaz. Nevím, kvůli čemu všechny ty nesnáze jsou, ale nejspíš jsi je zavinil ty.” Jakkoli to vypadá nemožně, Artoo Detoo se to podařilo: jeho pípnutí znělo posměšně.
“Dej si pozor na jazyk,” varoval ho vyšší stroj.
Na prstech jedné ruky by se daly spočítat staré spídery a další motorová vozidla schopná pohybu. Luka a Bena to ale nezajímalo. Dohadovali se tu s vytáhlým majitelem lehce insektoidních rysů. Byli tu prodávat, ne nakupovat. Nikdo z kolemjdoucích jim nevěnoval zvědavý pohled. V Mos Eisley se denně odehrávalo na půl tisícovky podobných kšeftíků, do kterých nebylo nic nikomu s výjimkou těch, kteří se jich přímo účastnili. Konečně už nezbývala síla na další prosby a hrozby. S výrazem člověka, který vypouští krev z vlastních žil, majitel obchodu vysázel Lukovi dohodnutý počet malých kovových předmětů. Luke a insektoid si vyměnili zdvořilé pozdravy a rozešli se, každý z nich přesvědčen, že si přišel na své.
“Říkal, že nemohl lepší cenu dát. XP osmatřicítky přišly na trh a po mém modelu už není poptávka,” vzdychl Luke.
“Netvař se otráveně,” chlácholil ho Kenobi. “Co máme, bude stačit. Zaplatíme i zbytek.” Z hlavní ulice zahnuli do uličky a kráčeli kolem malého robota, který se staral o hejno tvorů podobných zmenšeným mravenečníkům. Když zahýbali za roh, Luke se pohledem rozloučil se svým landspíderem – byla to poslední vazba s jeho někdejším životem. A pak už na ohlížení nezbýval čas. Když už byli za rohem, ze stínu se vynořilo cosi nevysokého a temného, co mohlo pod všemi kápěmi být i člověkem. Upřeně se za nimi dívalo, dokud nezmizeli za záhybem uličky.
Servisní vchod do malého miskovitého hvězdoletu byl obklíčen půltuctem lidí i mimozemšťanů, přičemž lidé vypadali groteskněji. Obrovská hora svalů a šlach završená hranatou hřívnatou lebkou s uspokojením přehlédla půlkruh ozbrojených zabiječů. Vystoupila ze středu půlměsíce a křikla směrem k lodi:
“Vylez ven, Solo! Obklíčili jsme tě.”
“Možná že jo, ale čumíte na druhou stranu,” ozval se klidný hlas. Jabba Hut povyskočil a už to samo o sobě poskytovalo podivuhodný pohled. Také jeho služebníci se otočili – a spatřili, že Han Solo s Chewbaccou stojí za nimi. “Čekal jsem na tebe, Jabbo, chápeš?”
“Myslel jsem si to,” připustil Jabba. Potěšilo ho, ale zároveň i znepokojilo, že ani Solo ani veliký Wookie nejsou zřejmě ozbrojeni.
“Nemám ve zvyku zdrhat,” řekl Solo.
“Zdrhat? Před čím zdrhat?” opáčil Jabba. Nepřítomnost zbraní Jabbu znepokojovalo víc, než si dokázal připustit. Musí v tom něco být a udělá tedy nejlíp, když se vyvaruje ukvapeností, dokud neodhalí, o co běží. “Hane, kamaráde, někdy jsem z tebe zklamaný. Jenom bych rád věděl, proč jsi mi nezaplatil… co jsi měl zaplatit už dávno. A proč jsi tak sejmul chudáka Greeda? Po tom všem, co jsme spolu prodělali.”
Solo se pousmál. “Nech toho? Jabbo. V tobě není ani tolik vřelosti, že by se ohřál sirotek bacil. Pokud jde o Greeda, poslal jsi ho, aby mě zabil.”
“Proč, Hane,” protestoval Jabba užasle, “proč bych to měl dělat? Jsi nejlepší pašerák, kterého znám. Máš moc velkou cenu na to, abych tě snímal. Greedo ti jenom tlumočil moje pochopitelné starosti, proč odkládáš placení. Nechtěl tě zabít.”
“Myslím, že chtěl. Příště za mnou neposílej svoje rabiáty. Když mi chceš něco říct, přijď za mnou sám.” Jabba potřásl hlavou, až se mu rozkýval podbradek – jako líný dozvuk jeho hrané lítosti.
“Hane, Hane – jen kdybys nebyl zničil ten náklad koření!! Pochop to… já prostě nemůžu dělat výjimky. Kam bych přišel, kdyby každý pilot, který pro mne pašuje, ničil zboží při prvním setkání s císařskou lodí? Takhle se nekšeftuje. Můžu bejt velkorysej a umím odpouštět, ale nesmí mě to položit.”
“Víš přece, že už jsem se s nimi setkal, Jabbo. Myslíš, že jsem koření zničil, protože jsem měl dost jeho smradu? Chtěl jsem ho přivézt zrovna tak, jako ty jsi ho chtěl dovézt. Jenže to nešlo.” Znovu ten sardonický úsměv. “Jak říkáš, mám moc velkou cenu, abys mě sejmul. Teď ale mám kšeft a můžu ti zaplatit, dokonce můžu přihodit něco navíc. Talíř na konto a zbytek za tři neděle.” Obrovitá postava zdá se přemýšlela a pak obrátila svoje další slova ne k Solovi, ale ke svým sluhům.
“Odložte blastery.” Pohled a žraločí úsměv se pak vrátil k ostražitému Corelliánci. “Hane, chlapče můj, dělám to jen proto, že jsi jednička a můžu tě ještě někdy potřebovat. Takže, z velkorysosti duše a dobrotivého srdce – a za příplatek, dejme tomu, dvaceti procent ti dám ještě trochu času.” V hlase mu praskala hrozba. “Je to ale naposled. Jestli mě ještě jednou podfoukneš, jestli se tvoje legrácky otřou o mou velkorysost, vypíšu na tvou hlavu cenu tak vysokou, že se neodvážíš ochomejtnout se v blízkosti jakéhokoli civilizovaného systému, protože na každým z nich si tvoje jméno a ksicht budou pamatovat lidi, schopný ti vyřezat pajšl z těla za desetinu toho, co jim slíbím.”
“Mám radost, že oba chováme v srdci shodné zájmy,” odpověděl Solo mile a spolu s Chewbaccou vykročil podél Hutových pistolníků. “Neměj starosti, Jabbo, zaplatím ti. Ne kvůli hrozbám. Prostě proto, že mě to těší.”
“Prohledávají ústřední kosmodrom,” oznámil kapitán. Aby s Darth Vaderem udržel krok, musel co chvilku popoběhnout. Temný pán byl pohroužen do myšlenek. Procházel jednou z hlavních chodeb bitevní stanice, následován několika pobočníky. “Začínají docházet zprávy,” pokračoval kapitán. “Je to otázka času, kdy se těch droidů zmocníme.”
“Když bude třeba, nasaďte víc lidí. Na protesty guvernéra nedbejte – ty droidy potřebuju. Děvče vzdoruje mozkové sondě jenom proto, že má naději, že se data dají použít proti nám.”
“Chápu lorde Vadere. Zatím tedy musíme mařit čas bláznivými pokusy guvernéra Tarkina zlomit ji.”
“Dok číslo devadesát čtyři je tady,” řekl Luke Kenobimu a robotům, kteří se k nim připojili. “A tady je Chewbacca. Vypadá, že ho něco rozčílilo.”
Vskutku, veliký Wookie na ně mával přes hlavy davu a cosi na ně křičel. Přidali do kroku a nikdo z nich si nevšiml malé, do temného chalátu zahalené postavy, která je následovala do transportní jednotky.
Osůbka zapadla do průchodu a z váčku ukrytého v bohatých záhybech pláště vytáhla malý vysílač. Vypadal příliš nově a moderně na to, aby mohl být ve vlastnictví takového zmetka, ale ten do něho hovořil velmi sebevědomě.
Luke si všiml, že dok číslo devadesát čtyři se v ničem nelišil od jiných, mnohdy velkolepě pojmenovaných doků v Mos Eisley. Sestával z nákladní rampy a ohromné jámy, vyhloubené do kamenité půdy. Ta sloužila jako ochrana před radiací jednoduchých antigravitačních motorů, které při startu umožňovaly kosmické lodi odpoutat se od gravitačního pole planety. Matematika kosmického pohonu byla jednoduchá pro Lukovo chápání. Antigrav fungoval jenom v případech, že gravitační pole, jemuž měl vzdorovat, bylo dosti silné – jako například na planetě. Zato nadsvětelné cesty se mohly podnikat jenom tam, kde loď žádné gravitaci nepodléhala. Proto každá mimosystémová loď musela mít dvojí pohon.