Přijala jeho černý humor mlčky a přemýšlela o jeho slovech a pravděpodobných následcích jeho přítomnosti. Její rodiče měli co dělat sami se sebou i bez dalšího zármutku, který se, jak se zdálo, za Kypem Durronem pokaždé táhl jako kouř z rozbitého výfuku.
„Nezatahuj moji rodinu do dalšího z tvých špinavých triků – jestli jsou vůbec na Hapesu.“
„Zde plukovník Jag Fel, poručíku Solo,“ vmísil se další hlas. „Viděl jsem vaši matku na Hapesu a žádost o doprovod přišla přímo z kontrolního stanoviště. Kyp Durron mluví pravdu a je pod mým velením.“
Jainu zašimral kolem žaludku zvláštní, nejasný pocit a srdce se zmocnil krátký záchvěv radosti jako jarní větřík. Ze všech sil se snažila obojí potlačit.
„Pod vaším velením? Nevěřte tomu,“ řekla stroze. „Když Kyp dovede překroutit jediské zásady, může vás přinutit, abyste si myslel, co bude chtít.“
„Děkuji za vaši starostlivost, přesto doufám, že moje vůle není až tak slabá.“
„Já taky,“ odtušila, trochu dotčená ledovým tónem, který zazněl v Jagově hlase. Tu reakci však mohla čekat. Piloti byli známí svou pýchou a ona ji právě zranila. Přesto, byl-li Jag rozhodnut letět s Kypem, někdo by mu měl sdělit, že si zahrává s ohněm.
„To je vám podobné. Ale místo abyste kryla záda mně, měla byste se spíš starat o svá.“
Vypnula kom a soustředila se na řízení lodě. Intrikánka se nechtěla smířit se svou mechanickou souputnicí a Jaina s lodí sváděla tichý, avšak zuřivý souboj, když se jí snažila zabránit, aby setřásla pirátské plavidlo. Nakonec vnímavá fregata souhlasila s kompromisem.
„Lowbacco, Gannere, mohli byste dát ten vyříznutý kus na místo?“
„Snad je nechceš nechat na holičkách?“ protestovala Alema Rar.
„Loď to tak chce,“ odvětila. „Dostane tím možnost vyléčit se. Je to dobré opatření.“
Lowbacca máchnutím ruky odehnal Gannera, objal svými dlouhými pažemi oválný kus korálu a s námahou ho zvedl. S hlasitým žuchnutím ho postavil před otvor a pak ho ramenem zatlačil na místo. Z okolních stěn začala okamžitě prosakovat tmavá olej ovitá tekutina, která rychle zaplňovala prasklinu a připojovala proražený kus zpět ke stěně.
Jaina zapnula kom. „Zekku, jestli můžeš uzavřít proraženou kabinu, udělej to. Pro všechny případy.“
„Už se stalo.“
Obrátila svou pozornost k hlavnímu úkolu – řízení lodě a udržování mentálního spojení s druhým pilotem. Řeč byla k ničemu, protože neexistovala slova, kterými by spolu mohly komunikovat dvě tak rozdílné technologie. Dva piloti se dorozumívali pomocí svých pocitů a domů a dokonale vyrovnávali rychlost a směr, takže spolu dokonale ladili. Jainu nemohlo napadnout nic jiného, než přirovnat jejich společný let k tanci, a přesně tak to taky cítila – jako tanec dvou obrovitých, nerovnocenných partnerů.
Všechno šlo dobře, dokud nedosáhli hapeské atmosféry. Intrikánka se otřásla, když se její dovin basal napojil na planetární gravitaci. Bylo slyšet hlasitý, sténavý skřípot, který oznamoval, že žár a turbulence při návratu do atmosféry trhají pouto mezi oběma loděmi. Zprávy, které k Jaině přicházely kognitivní kuklou, byly zkomolené, jako by loď byla úplně zmatená.
Náhle Jaina přestala vidět jejich naděje v růžových barvách. Mrkla přes rameno. Tahiri stála těsně za ní, na místě, které, jak se zdálo, zaujímala čím dál tím častěji. „Tahiri, ty už jsi s těmito loděmi létala. Jak si přistávala?“
„Většinou tvrdě,“ přiznala se dívka.
Loď se otřásla a vztyčila příď, jako by se blížila k zemi. „Panikaří,“ ujistila Jaina. „Myslí si, že ji připojená loď stahuje dolů.“
„Pusť mě, já to zkusím,“ nabídla se Tahiri a vystrčila Lowbaccu z křesla navigátora. Nasadila si kuklu. Po chvíli zavrtěla hlavou. „Není to dobré. Už neposlouchá.“
„Slyšíš to, Zekku?“ zavolala do komlinku.
„Odřízni nás,“ vyštěkl.
Jaina sdělila svůj záměr lodi, načež prudce stočila fregatu na stranu. Spojení se okamžitě uvolnilo a Intrikánka odlétla od pirátského korábu.
Srdce měla až v hrdle, když sledovala poškozenou loď, jak vývrtkou pomalu klesá k zemi. Pouhé metry je dělily od katastrofy, když se Zekkovi konečně podařilo vývrtku vyrovnat. Otočil loď vzhůru, nastartoval repulzorové motory, plavidlo zpomalilo a začalo se vznášet. Nákladní loď sestoupila do přístaviště a spočinula na zemi ztěžka, ale bezpečně.
K Jainině úlevě se Intrikánka uklidnila a následovala svoji někdejší partnerku dolů do doků. Jakmile se yuuzhanvongská fregata dotkla země, doporučila jí Jaina, aby si odpočinula, a strhla si kuklu.
Ostatní Jediové opustili loď dříve, než stačila vypnout motory. Když se dostala k poklopu, uviděla je, jak stojí spolu v malém hloučku. Několik hapanských vojáků dohlíželo na vykládání stíhaček z nákladového prostoru zajatého plavidla, jiní odváděli piráty pryč.
Jaina seběhla z rampy a její oči hledaly Zekka. „Nemělas jinou možnost,“ řekl, než stačila otevřít ústa. „Na mé lodi byli dva lidé, na tvé dvacet. Být tebou, musel bych udělat to samé.“
Jaina mu poděkovala pokývnutím hlavy. Než stačila něco říct, Tahiri popadla za ruku první úřednici z doků, která šla právě kolem. „Kde bychom mohli sehnat levitační nosítka? Máme na palubě raněného. Potřebujeme ho dopravit k jeho rodičům v uprchlickém táboře.“
Žena se jí vytrhla a mávla rukou směrem k travnaté ploše za přístavištěm. Řady zraněných ležely na bílých nosítkách. Mnozí z nich měli tváře zakryté přikrývkami. „Lituji, ale ten váš teď není nic mimořádného.“
Jaina přimhouřila oči. Postavila se vedle Tahiri, upřela pohled na úřednici a lehce mávla rukou. „Teď půjdete do uprchlického tábora, najdete Hana a Leiu Solovy a oznámíte jim, že přiletěla jejich dcera.“
Úřednice vyvalila oči, pouze částečně kvůli rozhodnému chování drobné Jedi. „Ten raněný, o kterém jste mluvila. Není to náhodou Anakin Solo?“
Jaina se málem zapotácela. „Vy už o tom víte?“
„Kdo by nevěděl!“ řekla a její hlas zněl takřka uctivě. „Na HoloNetu – nebo na tom, co z něj zbylo – dávali výzvu princezny Leiy k lidu Coruscantu od začátku bitvy skoro pořád. To víte, že jim dám vědět!“
Žena odkvapila. Tahiri přešlápla z nohy na nohu a ohlédla se po yuuzhanvongské lodi. Zmocnila se jí netrpělivost a odpor a takřka neodolatelná touha utéct pryč. Přesto si Jaina neuměla představit bloudění po uprchlickém táboře s nebožtíkem na nosítkách.
„Možná by bylo lepší počkat na mé rodiče tady,“ navrhla Jaina.
V Tahiřiných očích se zeleně zablýsklo. „Jak tě vůbec mohlo napadnout nechat tady Anakina jen o nanovteřinu déle, než je nutné!“
Jaina málem poznamenala, že Anakinovi už to může být jedno. Bylo však těžké zapomenout na to, co ji přimělo vynést bratrovo tělo ze světolodi za cenu obrovského rizika pro ni samotnou i pro ostatní mladé Jedie.
Potlačila rozhořčení a vysvětlila jí: „Ber to rozumně. Přece nemůžeme chodit sem a tam po Hapesu s levitačními nosítky. Rodiče mu budou chtít vystrojit pohřeb – tedy, máma určitě. A sama dohlédne, aby všechno proběhlo vhodnou a důstojnou formou.“
Úřednice se brzy vrátila s levitačními nosítky a dvěma zachmuřenými pomocníky. „Vypadají, že jsou náramně poctěni,“ řekla Tahiri prostořece.
„Dobrá,“ svolila Jaina. „Můžou ho vynést z lodě.“ Řekla jim, kde najdou bratrovo tělo. Za pár okamžiků se pomocníci vynořili z lodě a nesli nosítka zakrytá bílou plachtou. Tahiřiny oči se zalily slzami.