„Anakin Solo mi zachránil život,“ opakoval tichý, nejistý hlas. Na světlo vystoupil mladý chlapec z řad uprchlíků a Jaině se rozechvělo srdce.
Byl takřka přesným obrazem bratra v jeho věku – světle hnědé rozcuchané vlasy, ledově chladné modré oči, dokonce i dolíček uprostřed brady.
„Nikdy jsem se s Anakinem nesetkal,“ vyprávěl chlapec. „Prý jsem mu podobný. Nevím, proč ta paní na Coruscantu chtěla, abych takhle vypadal. Slibovala, že má matka a sestry budou v bezpečí, když jim dovolím, aby mi změnili obličej. Nevím proč,“ opakoval. „Vím jen, že to, že jsem vypadal jako Anakin, mě zachránilo. Možná to zachránilo i moji rodinu.“
„Viqi Shesh,“ zabručel Kyp a vyslovil jméno nevyzpytatelné senátorky, které Jaina už nějakou dobu nedůvěřovala. „Han mi o tom řekl.“
Jaina v duchu přidala další jméno do seznamu zatím nevyřízených účtů. Vyvalila oči, když na světlo vystoupil otec.
„Anakin mi zachránil život,“ řekl tiše. „Mně a lidem na plně obsazený lodi, kterou bych byl nechal spálit na škvarek. Udělal na Sernpidalu těžký rozhodnutí a bylo to správný rozhodnutí. Doufám, že o tom ví.“
Jaině poklesla čelist, když do světla vykročil Kyp Durron. „Znal jsem Anakina hlavně z vyprávění, ale domnívám se, že jednoho dne budu smět stanout před patřičným shromážděním a říct mu, jak změnil – dokonce zachránil – můj život. Skutky hrdinů jsou jako vlny, které se šíří prostřednictvím Síly. Anakin žije dál, ovlivňuje a vede ty, kdo měli to štěstí a slyšeli jeho jméno. Většina z nás, co jsme tady, používá Sílu – tento mladík byl jejím ztělesněním.“
Vystupovali další a další, ale Jaina už nevnímala jejich slova. Vždy věděla, že Anakin byl jiný, zvláštní. Přišlo jí divné, že zrovna Kyp Durron dokázal naleznout slova, na která ona nemohla přijít.
Konečně hlasy umlkly a světlo pochodní se ztlumilo. Měsíce dospěly k zenitu, přiblížily se k sobě a společně začaly klesat po svých drahách k zubatému zalesněnému obzoru. Luke zdvihl jednu pochodeň a vykročil vpřed.
Nadešla chvíle, které se Jaina děsila nejvíce. Anakin byl mrtev a chápala, že to, co z něj zůstalo, nebylo ničím jiným než prázdnou schránkou. Ona však bojovala s nasazením všech prostředků, aby získala od Yuuzhan Vongů jeho tělo, a k čemu to všechno bylo? Aby tu teď stála a dívala se, jak se mění v popel? To nebylo správné. Nic kolem Anakinovy smrti nebylo správné.
Luke Skywalker přistoupil ke kamennému katafalku a přiblížil k němu pochodeň. Oheň vzplanul a Anakinovo tělo pohltila zlatá záře.
Oheň se rozsypal do tisíců tančících jisker. Zvolna stoupaly k nebi a třpytily se v temnotě jako nově zrozené hvězdy. Pomalu mizely do noci a Jaině se zdálo, že hvězdy září o něco jasněji.
Oči se jí zalily slzami, když hleděla na prázdný katafalk. Záblesk pochopení se mihl v nejhlubších koutech její mysli – snad náhlé pochopení toho, že Anakin věděl, co se může stát, a počítal s tím. Jaina zamrkala, aby zahnala slzy, a srazila štíty kolem svých citů.
Spatřila, jak k nim přichází Zekk. Jaina strnula. Kdyby se ji teď někdo pokusil obejmout, pukla by jako rozpálené sklo.
Kyp udělal několik kroků dopředu a šikovně se postavil mladému Jedimu do cesty. Zekk přenesl pohled z ní na mistra Jedi a zachmuřeně stáhl tmavé obočí.
„Zítra ráno se s mistrem Skywalkerem vracíme na Eclipse.“
Založila si ruce a chápavě přikývla. „Takže tohle je rozloučení.“
„Nejdeš s námi?“
„Teď ještě ne.“
Stál nerozhodně před ní, jako by čekal na nějaká slova vysvětlení. Jaina dostala nápad a okamžitě ho použila. „Kyp mi nabídl, abych se stala jeho učednicí.“ Roztáhla ruce, aby si mohl prohlédnout její vypůjčený oděv. „Uvažuju o tom, že se s ním možná vydám na zkušební let.“
Zekk si ji chvilku mlčky prohlížel. „V tom případě máš pravdu – tohle je rozloučení.“
Prudce se otočil a odešel.
Jaina spustila ruce podél boků a podařilo se jí trpce se usmát. „Tedy, to bylo surové.“
„Zvykej si na to,“ utěšoval ji Kyp. „Jakmile jednou vyslovíš nějakou výmluvu – což trvá asi tak patnáct nanovteřin – zjistíš, že Jediové-odpadlíci žijí ve světě teplotních extrémů. Všechno je buď moc horké, nebo moc studené.“
Nevěřícné pohledy, které na ni mířily, ji vzpamatovaly. „Výmluvy? Jak si můžeš být jistý, že jsem nemluvila vážně?“
„Ne, jistěže si nejsem jistý,“ bránil se, „ale v tom případě si nejsi jistá ani ty. Až si to rozmyslíš, dej mi vědět. Zatím hodně štěstí s tvými přáteli,“ pravil a kývl směrem k několika mladým Jediům, kteří k nim kráčeli a tvářili se rozhořčeně. „Až to s tebou vyřídí, můžeš si vzít ten landspídr. Nevracím se do města.“
Načež i on zmizel ve tmě a nechal Jainu samotnou čelit nadcházející spoušti.
Ráno zahájila Tenel Ka nový den dvacetikilometrovým výběhem, po němž následovalo hodinové cvičení se zbraněmi pod přísným dohledem otcova učitele šermu. Stařec pozorně sledoval její cviky.
Nakonec spokojeně přikývl. „Meč a oštěp jsou dobré jako vždy. Nohy jsou lepší. Budete se muset pokud možno vyhýbat soubojům s kopím nebo holí.“
Tenel Ka přijala jeho rady krátkým přikývnutím, i když si byla vědoma, že jejich praktický dopad je omezený. V mnoha ohledech byl Hapes zaostalou společností. Tělesná cvičení, kterým se naučila pod vedením starých mistrů, ji udržovala v dobré kondici, ale byla prakticky nepoužitelná v soubojích, jež ji čekaly.
Stále v lehkém koženém oděvu ušitém z dathomirské ještěří kůže se Tenel Ka jako každé ráno vydala do matčina pokoje. Zdálo se, že Teneniel Djo bývá potěšena touto připomínkou domova.
Když vcházela do matčiny komnaty, pocítila Tenel Ka mrazení v zádech. Nikdy nevěděla, co tam najde.
Jako obvykle zastihla matku, jak sedí u okna a dívá se na zahradu. Husté rudohnědé vlasy jí vybledly do mdlého neurčitého odstínu a byla velice pohublá. Její vzezření nepříjemně připomínalo hladového ptáčka v zimě, příliš omámeného chladem a větrem, než aby mohl uletět. Když ale Tenel Ka vstoupila, vzhlédla a její hnědé oči se při pohledu na oděv z ještěří kůže toužebně zaleskly.
„Kdysi býval jasně zelený,“ poznamenala. „Teď už je obnošený a vytahaný. Kdy jste si nechala naposledy zhotovit kožený oděv? Před rokem, skoro před dvěma,“ zamyšleně si odpověděla na svou otázku. „Nejméně tak dlouho už drží Yuuzhan Vongové Dathomir.“
Tenel Ka si přitáhla židli k matce. Ten den vypadala nezvykle svěže a bystrýma očima pátravě hleděla na dceru.
„Máte starosti. Yuuzhan Vongové?“
„V těchto dnech se neděje nic, co by nějak nesouviselo s nájezdníky.“
„Přijdou, to je jisté,“ pravila Teneniel Djo věcně. „Musíte se připravit.“
Potlačila vzdech. „Matko –“
Královna se natáhla a pohladila ji po koleni, aby předešla dobře známým protestům. „Vím, co máš na srdci. Nikdy jsi nechtěla vládnout a já bych tě do toho nikdy nenutila. Vzala jsem si muže, ne korunu. Brzy nebudu mít ani jedno. Isolder si najde moji následovnici.“
„Jsi každým dnem silnější,“ odporovala Tenel Ka.
Královna se slabě usmála. „Nepředpokládám, že brzy umřu. Ale vládnout také nemohu.“
Otočila se k oknu a ukázala přes větve tzimerových ořešáků. „Tam, v té mlze. Tam se ve skrytých loděnicích staví nová flotila místo té, která byla zničena u Fondoru.“