Žena zareagovala na její žádost se stejným zmateným výrazem, jaký měla, když na ni odpovídala poprvé. Díky Kypovi si nic z předchozího rozhovoru nepamatovala.
Vydala rozkazy komlinkem, načež přišlo několik ozbrojených strážných, aby Jainu odvedli do vědcova doupěte. Nicméně nasadili pomalejší tempo než poprvé. Jaina předpokládala, že se budou divit, kde přišli k modřinám, které objeví nad ránem.
Opět ji zanechali přede dveřmi. Potřetí toho dne vstoupila Jaina do vědcova doupěte.
Vysoký muž s narezlým vousem a v rudém laboratorním plášti jí vyšel vstříc. Tvář mu zářila přívětivým úsměvem. „Poručík Solo! Objekt je připraven. Jen pojďte, začneme ihned.“
Proplétala se za Sinsorem Khalem zdánlivě neuspořádaným bludištěm stolů a počítačových sestav k velkému lesklému kovovému stolu. Na jeho okrajích byl úzký žlábek, který ústil do odtoku. Zajatý pirát byl už připoután tváří dolů ke stolu.
Jaina se ze všech sil snažila nemyslet na to, jak se tu ocitl a co je to stálo. A jak už dříve připomněl Kyp, bylo to něco, o čem nikdy nebudou smět mluvit.
„Ani nemůžu slovy vyjádřit, jak jsem rád, že se konečně dostanu k této nové biotechnologii. Tak se podíváme, co tu máme.“
Rychle přistoupil k pirátovi a uchopil malý laserový nástroj. Rychlými a zručnými pohyby vyjmul korálový implantát a vhodil ho do malé nádobky.
„Provedeme testy na živočichu samotném i na objektu. Krevní testy, vzorky tkání, mozková činnost – budete to všechno mít natotata.“
Vědec se okamžitě pustil do práce a zjevně zapomněl na její přítomnost. Jaina stála stranou a bez odporu sledovala, jak Sinsor shromažďuje vzorky a ukládá informace do svého počítače.
„Zajímavé,“ říkal zamyšleně s pohledem upřeným na obrazovku. „Velmi zajímavé.“
Jaina přišla blíže a koukla mu přes rameno. Na obrazovce byly vidět sloupce čísel a pohybující se obraz čehosi, co připomínalo hejno dagobianských žabích pulců ve vejčitém obalu.
„Toto je jedna buňka izolovaná z nadledvinek. Vidíte ty malé pohyblivé černé tečky? Jsou geneticky příbuzné s korálovým tvorem.“
„Rozmnožuje se to třením?“
„Svým způsobem. Korálové útesy jsou společenství živých organismů. Yuuzhan Vongové tato společenství zkultivovali a sestavili z nich něco, co funguje jako jeden živočich. Ten korál je zjevně schopen reprodukce tak, že rozvádí krevním řečištěm mikroskopické zárodky do každé buňky.“
„Ale jak ten implantát s těmito zárodky komunikuje?“
Vědec poklepal na obrazovku. Obraz zmizel a objevila se dlouhá řada symbolů. „Toto je genetický kód zárodků nalezených v krevním řečišti. Porovnám ho se zárodky z ostatních částí těla objektu. Pokud se mé předpoklady potvrdí, tyto zárodky by se měly mírně lišit podle toho, odkud byly izolovány – z krve, neuronů, sleziny a tak dále. Přesto jsou částmi jednoho organismu, dokonce i když jsou rozptýlené. A já se domnívám, že když se rozšíří, vytvoří v těle hostitele něco, co bychom mohli nazvat složeným organismem. Impulzy vysílané do centrální korálové jednotky se přenášejí pomocí hostitelova těla. Tento přenos, při němž jeden organismus navazuje na druhý, patří k velkým tajemstvím vědy.“
Jaina pochopila a pomalu přikývla. „Kdybyste chtěl některý z těchto implantátů pozměnit, jak byste to udělal?“
„Prozkoumáme genetický kód zárodků a určíme, které části jsou přirozeného původu a které vypadají jako implantované. Tyto nové doplňky či změny jsou nejúrodnější půdou pro adaptaci.“
Jaina se zašklebila. „A kolik let to bude trvat?“
Sinsor se zdál být mírně dotčen. „Možná se budete divit, jak snadno čitelné mohou tyto spletence být pro zkušené oko. Naše počítačová technika je vyspělá a mnohem rychlejší než cokoli, co mají ve výbavě takzvaní vědci v Republice.“
„Myslíte, že byste dokázal jednoho z těchto tvorů pozměnit?“
„Jsem o tom přesvědčen. Přijďte ráno a měli bychom být připraveni pohrát si s jejich příští generací.“
Jaina přikývla a prošla zaplněnou laboratoří ke dveřím. Čtečka dlaně na této straně neotevřela dveře hned, ale odeslala její požadavek do hlavního řídicího stanoviště. Kovový hlas ji ujistil, že její eskorta dorazí v krátkém čase, takže se posadila a čekala.
Bylo zřejmé, že Sinsor Khal byl vězeň. Poté, co ho viděla při práci, si Jaina pomyslela, že jeho lhostejný přístup ke zdraví svých pacientů ho jistě nejednou dostal do potíží se zákonem. Na druhé straně mu toto vězení-nevězení dávalo vynikající možnost k beztrestnému experimentování.
Myslela na to, co asi přinese zítřejší ráno. Bezpochyby musel existovat nějaký způsob, jak vnutit její vůli upravenému tvorovi – i všem dalším příjemcům.
To vyvolalo zajímavou otázku: na yuuzhanvongské tvory nepůsobila Síla, přesto někteří z nich – například lambentový krystal v Anakinově světelném meči – někdy komunikovali pomocí jakýchsi telepatických schopností s jedinci citlivými vůči Síle. Což bylo v rozporu s logikou a popíralo vše, co bylo Jaině o povaze Síly známo. Jaina si uvědomovala, že se blíží k novému objevu – cítila ho jako stín zachycený na hranici periferního vidění.
Zavřela oči a nechala se prostoupit pocity. Kypící život na Gallinoru ji zaplavil jako němý příboj. Její smysly naplnila jasně zelená hudba lesa a otázky, které neuměla rozluštit, splynuly s bzučením hmyzu a zpěvem ptáků.
Tvář se jí pomalu rozjasnila. Pokud se odpovědi na její otázky skrývaly v gallinorské divočině, pak Jaina znala jedinou osobu, která je mohla najít.
Cesta vedla po úzké skalní římse těsně přiléhající ke strmému srázu. Tenel Ka jistě stoupala po stezce, její svalnaté nohy se ohýbaly a natahovaly s lehkostí a půvabem, že to Jaině připomínalo letícího ptáka. Tenel Ka odložila svůj jediský plášť a oblékla si krátký oděv z ještěří kůže, který měla raději, a zlatavě rudé vlasy měla pevně spletené do jediného silného copu. Její paže se lehce komíhaly do rytmu kroku a chybějící předloktí nebylo zezadu vůbec patrné.
Stezka se rozšířila na malou plošinku, odkud bylo vidět na hustě zalesněné údolí a hory na druhé straně. Dathomiřanka zastavila a čekala na ostatní Jedie. Jaina s námahou udělala posledních pár kroků a ztěžka dosedla na velký balvan.
„Nádherný výhled,“ řekla směrem k Tenel Ka. „Už jsem to opravdu potřebovala.“
Její kamarádka přikývla. „Jako my všichni. Při pronásledování jsme se naseděli až moc. Je těžké udržet se v kondici, v jaké jsme byli za studentských let.“
Lowbacca se vydrápal nahoru právě včas, aby uslyšel tuto poznámku, a vztekle zařval na znamení nesouhlasu.
„Klidně se můžeš ráno vrátit k počítači,“ řekla mu Jaina.
Tenel Ka pozorně zkoumala nedalekou horu a oči se jí rozzářily. Ukázala na druhou stranu předělu směrem ke skalnatému svahu. „Když se dobře podíváte, uvidíte otvor do jeskyně. Vidíte ta barevná světla?“
Jaina si zastínila oči rukou a překvapeně zamrkala. „Co to je?“
„Říkáme jim ohniví draci. Je to obrovský létající hmyz, který může vydávat barevné světlo stejně jako teplo a energetické výboje. V noci je na ně úchvatný pohled. Slunce se chýlí k západu. Za chvíli vylétnou ze svých skrýší.“
Lowbacca pohlédl na zapadající slunce a zavrčel.
„Zůstaňme tu,“ navrhla Jaina. „Jistě, stezka je strmá, ale je jedno, jestli po ní máme jít nahoru, nebo dolů.“
„Šla jsem po této stezce mnohokrát. Není to těžké a ten pohled stojí za to,“ pravila Tenel Ka. „Když jsem byla malá, zkoušeli vysadit ohnivé draky na Hapesu, jim se však na žádné jiné planetě než této nedaří.“