I.
Venku kolem malé chatrče z vepřovic kvílela písečná bouře, jako bestie v agónii, která odmítá zemřít. Uvnitř byly ty zvuky ztlumené.
V přístřešku bylo chladněji, tišeji a temněji. Zatímco venku vyla bestie, tady na tomto místě plném stínů a odstínů pracovala postava v dlouhém plášti.
Z rukávů kaftanu se vynořily zlatohnědé ruce, držící tajemné nástroje. Postava se přikrčila u země a pracovala. Před ní ležel kotoučovitý nástroj podivného tvaru, z jednoho konce vedly dráty, do plochého povrchu byly vyryty symboly. Napojila dráty k trubkovitému, hladkému držadlu, protáhla jím ústrojně vypadající konektor, jiným nástrojem ho připevnila na místo. Přešla ke stínu v rohu; stín mu vyšel vstříc.
Tajemný tvar se zkusmo přisunul k postavě v plášti. „Vrrr-dit dvít?“ zeptala se jednotka R2 nesměle, když se blížila, a zastavila se, když se ocitla na stopu před mužem v plášti, který držel v rukou podivný nástroj.
Muž v plášti pokynul droidovi, aby se přiblížil ještě víc. Artoo-Detoo zbytek vzdálenosti spěšně překonal a zablikal; a muž pozvedl k jeho zakulacené malé hlavě své ruce.
Duny Tatooinu bičoval jemný písek. Zdálo se, že písek létá ze všech stran najednou, místy vířil jako tajfun, tady se svíjel v ďábelské vichřici, tam v poklidu povíval, nepředvídatelně a beze smyslu.
Přes pláň pouště se táhla cesta. Její vzhled se neustále měnil, v jedné chvíli ji zakrýval driftující okrový písek, v příští chvíli byla jako vymetená, nebo pokřivená tetelícím se vzduchem. Cesta spíše mizivá nežli sjízdná; ale přesto bylo nutno se po té cestě vydat. Protože to byl jediný způsob, jak se dostat k paláci Jabby Hutta.
Jabba byl nejbídáčtějším gangsterem v galaxii. Měl prsty v pašování, obchodu s otroky, vraždách; jeho přisluhovači byli roztroušení po všech hvězdách. Ohavnosti sbíral i vynalézal, a jeho dvůr byl doupětem rozkladu, který se nedal s ničím srovnat. Někdo říkal, že Jabba si pro svoje sídlo vybral Tattoine, protože jenom ve vyprahlé výhni téhle planety mohl doufat, že jeho duše úplně neshnije – tady mohlo žíznivé slunce vypéct jeho tělesné tekutiny až na zahnívající lák.
V každém případě to bylo místo, o kterém vědělo jenom málo odvážlivců, kterým byl dovoleno se přiblížit. Bylo to ďábelské místo, kde i ti nejstatečnější cítili, jak jejich síla vadne pod zkaženým dechem Jabbova hnití.
„Put-vít bíDÚÚ gang úbl Dlíp!“ vokalizoval Artoo Detoo.
„Samozřejmě se bojím,“ stěžoval si See Threepio. „A ty by ses měl taky bát. Ubohý Lando Calrissian se odsud nikdy nevrátí. Umíš si představit, co s ním provedli?“
Artoo nesměle pískl.
Zlatý droid se ztuhle brodil přes klouzající pískovou horu, pak se zarazil, když se nedaleko před ním vynořil temný Jabbův palác. Artoo do něho skoro vrazil a rychle zajel na krajnici.
„Dívej se, kam šlapeš, Artoo.“ See Threepio se znovu vydal na cestu, ale teď už pomaleji, jeho malý přítel se mu sunul po boku. A za chůze povídal. „Proč nemohl doručit tu zprávu Chewbacca? Ne, jakmile se naskytne nějaká nemožná výprava, obrátí se na nás. O droidy si nikdo starosti nedělá. Někdy se ptám, proč to všechno snášíme.“
Celý zbytek osamělého putování nepřestával bručet, až konečně došli k bráně paláce; k masivním železným dveřím, vyšším, než kam mohl Threepio dohlédnout – byly zasazené do řady kamenných a železných stěn, které tvořily několik gigantických válcovitých věží, jež jako by vyrůstaly z hory navršeného písku.
Dva droidi se bojácně rozhlíželi kolem dveří po známkách života nebo uvítání, nebo po nějakém signalizačním zatížení, kterým by mohli dát vědět, že jsou tady. Když nic takového nezahlédli, See Threepio učinil rozhodnutí (kterážto funkce byla do něho předem naprogramována), třikrát jemně zaťukal na mohutnou kovovou bránu, pak se rychle otočil a oznámil Artoo: „Zdá se, že tady nikdo není. Vrátíme se a povíme to panu Lukovi.“
Náhle se ve středu vrat otevřelo malé okénko. Z něho se vynořila vřetenovitá mechanická paže, připojená k velké elektronické oční bulvě, která nestydatě civěla na dva droidy. Bulva promluvila.
„Tý čata hhat yudd!“
Threepio stál vzpřímeně, hrdě, i když obvody se mu trochu třásly. Otočil se k oku, ukázal na Artoo a pak na sebe. „Artoo Deetowha bo See Threepioiša ey túta odd miška Jabba Hutt.“
Oko se rychle podívalo z jednoho robota na druhého, pak se stáhlo okénkem zpátky a poklop zaprásklo.
„Bú-DÍÍp gaNÚÚng,“ zašeptal starostlivě Artoo.
Threepio přikývl. „Myslím, že nás dovnitř nepustí, Artoo. Radši půjdeme.“ Otočil se k odchodu, když Artoo zapípal neochotný čtyřtón.
V té chvíli se ozval strašlivý, skřípavý lomoz a masivní železná vrata se začala zvedat. Droidi se po sobě skepticky podívali, a pak se zahleděli do zející černé jeskyně před sebou. Čekali, báli se vstoupit, báli se ustoupit.
Ze stínů na ně zaskřehotal podivný hlas oka: „Nadd čaa!“
Artoo pípl a sunul se do šera. Threepio zaváhal a pak pospíšil za svým soudkovitým přítelem. „Artoo, počkej na mě!“ Zastavili se spolu v rozlehlém průchodu a Threepio zaláteřiclass="underline" „Ztratíš se.“
Vrata se za nimi zabouchla s mohutným třeskem, který se rozléhal po temné jeskyni. Polekaní roboti chvíli stáli bez pohybu; pak váhavě vyšli vpřed.
Okamžitě se k nim připojili tři rozložití gamorreánští strážní – silná hovada podobná prasatům, jejichž rasová nenávist k robotům byla dobře známá. Stráže vedly droidy tmavým koridorem, aniž by na ně třeba jenom kývly. Když došli k první zpola osvětlené chodbě, jeden z nich chrochtl rozkaz. Artoo pípl nesmělý dotaz k Threepio.
„Nepotřebuješ to vědět,“ odpověděl zlatý droid nabádavě. „Jenom vyřiď vzkaz pana Luka a rychle nás odsud dostaň.“
Než udělali další krok, z temnoty příčné chodby se k nim přiblížila postava; Bib Fortuna, nikterak elegantní majordomus Jabbova degenerovaného dvora. Byla to vysoká humanoidní stvůra s očima, které viděly jenom to, co bylo nezbytné, a v róbě, která všechno schovala. Z týla lebky mu vyčuhovaly dva tučné, chapadlovité výrůstky, které v různých chvílích vykonávaly chápavé, smyslové a poznávací funkce – a nosil je buď dekorativně zavěšené přes ramena, nebo, pokud situace vyžadovala vyrovnat rovnováhu, visely za ním dolů jako dvojitá oháňka.
Nepatrně se usmál, když se zastavil před dvěma roboty. „Die wanna wanga.“
Threepio oficiálně promluvil. „De wanna wanaga. Přinášíme zprávu tvému pánovi, Jabbovi Huttovi.“ Artoo pípl postskriptum, Threepio pokývl a dodaclass="underline" „A dárek.“ Chvíli o tom přemýšlel, vypadal tak překvapeně, jak to jen bylo u droida možné, a hlasitě k Artoo zašeptaclass="underline" „Dárek, jaký dárek?“
Bib důrazně zavrtěl hlavou. „Níí Jabba no badda. Míí čaade su gúúdie.“ Natáhl ruku k Artoo.
Malý droid ustrašeně couvl, ale jeho protesty nekončily: „bDúúú íl NGrwrrr Op dbúúú Dllop!“
„Artoo, dej mu to!“ přesvědčoval ho Threepio. Artoo někdy uměl být tak binární.
Ale v té chvíli Artoo začal být přímo vzdorovitý, pípal a tutal na Fortunu a Threepio, jako by oba měli vymazané programy.
Threepio nakonec kývl, odpověď Artoo ho moc nepotěšila. Omluvně se na Biba usmál. „Říká, že náš pán nám nařídil, abychom to dali přímo Jabbovi.“ Bib o tom problému chvíli uvažoval, zatímco Threepio pokračoval ve vysvětlování. „Je mi velice líto. Obávám se, že v těchhle věcech je velmi tvrdohlavý.“ Podařilo se mu do hlasu vpravit zahanbující, ale láskyplný tón, a nachýlil hlavu ke svému malému společníkovi.