„Přepni na vizuální skenování.“
„To při téhle rychlosti nemá smysl – musíme letět skoro naslepo.“
Dva oslepené X-plány narazily do stěn, když se šachta znovu zúžila. Třetí rozstřílela přibližující se císařská stíhačka.
„Zelený velitel!“ zavolal Lando.
„Slyším, Zlatý veliteli.“
„Rozdělte se a zamiřte na povrch – Domov-jedna právě volal, že chce jednu stíhačku, a vy můžete od nás odlákat nějakou palbu.“
Zelený velitel a jeho kohorta se odloupli a vyletěli z energetické šachty zpátky do bitvy křižníků. Jedna stíhačka TIE se za ním pustila a nepřestávala pálit.
Z komlinku se ozval Ackbarův hlas. „Hvězda smrti se odděluje od flotily – vypadá to, že se přesunuje, aby mohla zničit Endor.“
„Jak dlouho bude trvat, než zaujme pozici?“ zeptal se Lando.
„Nula celá nula tři.“
„To je málo času! Nestihneme to!“
Wedge se vmísil do hovoru: „No, my už taky budeme na konci.“
V tom okamžiku Falcon škrábl o stěnu při průletu ještě menším otvorem a tentokrát utrpěl škodu na zadních tryskách.
„Tohle už bylo o chlup,“ zamumlal Calrissian.
„Gdzhng dzn,“ přikývl druhý pilot.
Ackbar se díval rozšířenýma očima pozorovacím průzorem. Díval se dolů na hvězdný superdestruktor; byl jenom několik mil vzdálený. Palba mu mířila na záď a císařská bitevní loď se povážlivě nakláněla na pravý bok.
„Zneškodnili jsme jejich čelní štíty,“ řekl Ackbar do komlinku. „Palte na můstek.“
Nízkým letem se zespodu, od Hvězdy smrti, vyloupla skupina Zeleného velitele.
„S radostí vám pomůžeme, Domove-jedna,“ zavolal Zelený velitel.
„Odpaluji protonová torpéda,“ oznámil Zelený.
Zasáhli můstek, výsledek byl oslňující. Zažehla se rychlá řetězová reakce, od jedné elektrárny ke druhé po celé střední třetině mohutného destruktoru vyletovaly oslepující duhy explozí, které se po lodi šířily v pravých úhlech, a roztáčely ji jako větrník, který se nakonec zabořil do Hvězdy smrti.
Hvězda smrti se poprvé otřásla. Srážka s explodujícím destruktorem byla jenom začátek, který vedl k tomu, že selhaly různé systémy, což vedlo k tavení reaktorů, a to zase způsobilo paniku personálu, který opouštěl svá místa, čímž se působily další škody a všeobecný zmatek.
Všude byl kouř, ze všech stran se ozýval hrozivý rachot, lidé pobíhali a křičeli. Elektřina sršela, pára vybuchovala, kabiny byly dekomprimovány, řetěz velení byl porušen. A neustálé bombardování povstaleckými křižníky – které vycítily, že nepřítel má strach –, jenom zvyšovalo hysterii, která se začala všech zmocňovat.
Protože císař byl mrtev. Hlavní, mocné zlo, které bylo stmelující silou Impéria, zmizelo; a když se temná strana takto rozptýlila, pak to vedlo prostě k bezvládí.
Ke zmatku.
Zoufalství.
Čiré hrůze.
Uprostřed toho burácení se Lukovi nějak podařilo dojít do doku – snažil se donést mohutné tělo svého slábnoucího otce k císařskému raketoplánu. Ale v půli cesty ho opustila síla; po strašlivé námaze se zhroutil.
Pomalu se začal znovu zvedat. Jako automat si přehodil otcovo tělo přes rameno a dopotácel se k poslednímu zbývajícímu raketoplánu.
Luke položil otce na zem a snažil se naposledy sebrat zbytky sil, zatímco všude kolem nich sílily výbuchy. V nosnících sršely jiskry; jedna stěna se zhroutila a ze škvíry se vyvalil dým. Podlaha se otřásla.
Vader pokynul Lukovi, aby se k němu sklonil. „Luku, pomoz mi sundat tu masku.“
Luke zavrtěl hlavou. „Zemřel bys.“
Hlas Temného pána byl unavený. „Tomu už nic nezabrání. Dovol mi, abych se ti aspoň jednou podíval do tváře bez masky. Dovol mi, abych se na tebe podíval vlastníma očima.“
Luke se bál. Bál se vidět otce tak, jakým doopravdy byl. Bál se vidět člověka, který mohl být tak zlovolný – člověka, který byl zároveň otcem Luka a Leiy. Bál se poznat Anakina Skywalkera, který žil uvnitř Darth Vadera.
Vader se také bál – dovolit synovi, aby se na něho díval, aby odstranil pancéřovou masku, která mezi nimi tak dlouho byla. Tu černou, pancéřovou masku, která jediná mu umožňovala existenci po více než dvacet let. Byla jeho hlasem, dechem a neviditelností – jeho štít proti každému lidskému kontaktu. Ale teď ji odstraní; aby dřív, než zemře, uviděl svého syna.
Společně stáhli těžkou přilbu Vaderovi z hlavy – uvnitř byla připevněná maska, museli odepnout komplikovaný dýchací aparát, od pohonné jednotky vzadu museli odpojit modulátor hlasu a stínítko. Když byla maska konečně dole a odložena stranou, Luke se zadíval otci do obličeje.
Byl to smutný, laskavý obličej starého muže. Bez vlasů, bez vousů, s hlubokou jizvou, která se táhla od temene po skalpu dozadu, měl zakalené, hluboko zapadlé, tmavé oči, a jeho kůže byla šedobílá, protože neviděl slunce víc než dvacet let. Stařec se slabě usmál; v očích se mu zatřpytily slzy. Na chvilku nebyl tak docela nepodobný Benovi.
V tom obličeji bylo plno znamení, která si Luke bude vždycky připomínat. Nejzřetelněji viděl lítost. A stud. Viděl, jak se na tváři odrážejí vzpomínky… vzpomínky na dobré časy. A na hrůzy. A také lásku.
Byl to obličej, který se neukázal světu celý život. Celý Lukův život. Viděl, jak se svraštělé nozdry chvějí, jako by nejdřív opatrně okoušely vzduch. Viděl, jak se hlava nepatrně nachýlila, aby naslouchala – poprvé bez elektronického zesilování zvukových vstupů. Luke pocítil lítost, že jediné zvuky, které teď může slyšet, jsou výbuchy a jediné vůně jsou odporné pachy elektrických oblouků. Ale i tak to byl kontakt. Hmatatelný, nezprostředkovaný.
Viděl, že staré oči se na něho zaostřily. Lukovi proudily po tvářích slzy a padaly otci na rty. Jeho otec se nad tou chutí usmál.
Byla to tvář, která neviděla sebe sama dvacet let. Vader viděl, že jeho syn pláče, a věděl, že to musí být hrůzou z obličeje, na který chlapec hledí.
Na chvíli to ve Vaderovi probudilo vztek – ke svým zločinům si nyní přičítal i vinu za tak odpudivý vzhled, jaký předpokládal, že má. Ale pak mu přišla na mysl vzpomínka na to, jak kdysi vypadal – krásný, ušlechtilý, s čelem, které napovídalo nepřemožitelnost. Ano, tak kdysi vypadal.
A tahle vzpomínka mu přivodila další vzpomínky. Vzpomínky na bratra a na domov. Na drahou ženu. Svobodu kosmického prostoru. Obi-Wana.
Obi-Wan, jeho přítel… a jak se to přátelství zvrtlo. Zvrtlo se, nevěděl jak – ale byl uštknut jakousi nákazou, kterou zanedbal, a ta se podebírala, až… ho dostala celého. Na tohle vzpomínat nechtěl, teď ne. Vzpomínky na tekutou lávu, která mu teče po zádech… ne.
Ten chlapec ho z té jámy vytáhl – tady, teď, svým jednáním. Tenhle chlapec byl dobrý.
Tenhle chlapec byl dobrý, a vyšel z něho – takže v něm tedy také musí být dobro. Znovu se na syna usmál, a poprvé k němu cítil lásku. A poprvé po mnoha letech pocítil lásku i k sobě.
Najednou něco ucítil – rozšířil nozdry, začichal ještě jednou. Lesní květiny, to ucítil. Právě kvetly; určitě je jaro.
A ozval se hrom – natáhl krk, napínal uši. Ano, jarní bouřka, přijde jarní déšť. Aby květiny mohly kvést.
Ano… ucítil na rtech kapku deště. Slízl tu malou kapku… ale počkat, nebyla sladká, byla slaná, byla to… slza.
Znovu zaostřil na Luka a uviděl, že syn pláče. Ano, tak to bylo, ochutnával chlapcův žal – protože vypadal tak strašlivě; protože byl strašný.