Za prvé, protože cítil (správně), že právě jeho vinou se Han dostal do téhle nepříjemné situace, a chtěl to napravit – za předpokladu, samozřejmě, že sám nepřijde k úhoně. Vloudit se sem jako jeden z pirátů nebyl pro Landa problém – změněná identita u něj patřila k životu.
Za druhé, chtěl se s Manovými kamarády dostat do špičky vojska povstalecké Aliance. Vytáhli do boje, aby porazili Impérium, a on už v životě nechtěl dokázat nic jiného. Císařská policie mu kdysi dělala příliš často čáru přes rozpočet; takže to teď byl souboj záští. Kromě toho byl Lando rád se Solem v jedné partě, protože se zdálo, že jsou přímo v ohnisku celé akce proti Impériu.
Za třetí, o pomoc ho požádala princezna Leia, a on prostě nedokáže odmítnout, když ho nějaká princezna požádá o pomoc. Kromě toho, člověk nikdy neví, jak by mu mohla jednoho dne poděkovat.
Konečně by Lando nevsadil ani pětník, že Han se odsud jednoduše vysvobodit nedá – a Lando nedokázal žádné sázce odolat.
Takže trávil dny obhlížením terénu. Obhlížel a kalkuloval. To dělal také teď, když Chewieho odváděli pryč – pozoroval je a pak mizel mezi zdmi.
Začala hrát nějaká kapela vedená modrým křiklounem s volně visícíma ušima, který se jmenoval Max Rebo. Na volné prostranství se vyrojili tanečníci. Dvořané hulákali a zavařovali si mozky ještě víc.
Boushh se opřel o sloup a sledoval scénu. Jeho pohled chladně klouzal po dvořanech, zastavoval se na tanečnících, kuřácích, hazardních hráčích… až se upřel přímo do stejně neochvějného pohledu z opačné strany místnosti. Boba Fett ho sledoval.
Boushh se lehce pohnul a pozvedl zbraň, kterou choval v náručí jako dítě. Boba Fett zůstal nehybný, arogantní úšklebek nebyl za jeho zlověstnou maskou vidět.
Prasečí strážní vedli Chewbaccu neosvětlenou žalářní chodbou. Zpoza jedné mříže se odvinulo tykadlo a dotklo se zadumaného Wookieeho.
„Rheeeaaahhr!“ zařval a tykadlo zmizelo zpátky v cele.
Vedlejší dveře byly otevřené. Než si Chewbacca pořádně stačil uvědomit, co se děje, strážní ho společnými silami vstrčili do cely. Dveře se zabouchly a uzavřely ho v temnotě.
Zdvihl hlavu a vydal dlouhé, žalostné zavytí, které se neslo celou tou horou železa a písku až vzhůru k nekonečně trpělivému nebi.
Trůnní sál teď byl tichý, temný a prázdný, protože jeho zaneřáděné kouty zaplnila noc. Podlahu třísnila krev, víno a sliny, cáry roztrhaných šatů visely z instalací, pod rozlámaným nábytkem se svíjela těla v bezvědomí. Bylo po večírku.
Mezi stíny se pohnula temná postava, zastavovala se tamhle za sloupem, tady za sochou. Pokradmu se plížila po obvodu místnosti, jednou překročila chrápajícího Jaka Ksichta. Nevydal ani hlásku. Byl to Boushh, nájemný zabiják.
Došel k výklenku se závěsem, za kterým byl kvádr s Hanem Solem, zavěšený na stěně silovým polem. Boushh se nenápadně rozhlédl, pak zmáčkl spínač po straně karbonitové rakve. Hučení silového pole ztichlo a těžký monolit se snesl k zemi.
Boushh postoupil vpřed a prohlížel si zmrzlý obličej vesmírného piráta. Zvědavě se dotkl Solovy karbonizované brady, jako by to byl vzácný drahokam. Byla studená a tvrdá jako diamant.
Několik vteřin zkoumal ovládání po straně kvádru, pak aktivoval sérii spínačů. Nakonec se naposledy, váhavě podíval na živou sochu před sebou, a zatáhl za páčku dekarbonizace.
Pouzdro začalo vydávat vysoký zvuk. Boushh se úzkostlivě rozhlížel, ujišťoval se, že ho nikdo neslyší. Tvrdý krunýř, který pokrýval rysy Solovy tváře, se začal pomalu rozpouštět. Povlak brzy zmizel z celé přední části Solova těla, jeho zvednuté ruce – tak dlouho zamrzlé v protestu – mu zplihle padly k bokům. Tvář se mu uvolnila do výrazu, který už nebyl tak posmrtný. Boushh vytáhl bezduché tělo z pouzdra a jemně ho položil na podlahu.
Sklonil svou příšernou masku blíž k Solově obličeji, zblízka pátral po známkách života. Žádný dech. Žádný puls. Náhle se Hanovy oči otevřely dokořán a Han se rozkašlal. Boushh ho uklidňoval, snažil se ho utišit – stále tu byly stráže, které je mohly slyšet.
„Ticho!“ šeptal. .Jenom se uvolni.“
Han se zahleděl na nezřetelnou postavu nad sebou. „Nic nevidím… Co se děje?“ Pochopitelně byl dezorientován, protože život mu byl pozastaven na šest měsíců počítáno podle času téhle pouštní planety – bylo to období, které pro něho bylo bez času. Byl to děsivý pocit – jako by se celou věčnost pokoušel chytit dech, pohnout se, křičet, v každičké chvíli si uvědomoval bolestné dušení – a najednou se ocitl v ohlušující, černé, studené díře.
Všechny jeho smysly najednou byly zahlceny. Vzduch se mu zakousl do kůže tisíci ledovými zuby; temnota byla neproniknutelná; zdálo se mu, že kolem uší mu hvízdá vítr jako ohlušující hurikán; nemohl zjistit, kde je nahoře; nos mu plnily myriády pachů, ze kterých mu bylo zle, v ústech se mu stále tvořily sliny, všechny kosti ho bolely – a pak přišlo vidění.
Vidění z jeho dětství, z jeho poslední snídaně, z jeho sedmadvaceti pirátských kousků… jako by všechny ty obrazy a vzpomínky z jeho života byly nacpány do balónu a ten balón praskl a teď se celý obsah rozprskl náhodně všemi směry a v jediné chvíli. Skoro ho to zahltilo, bylo to smyslové přetíženi; nebo výstižněji, paměťové přetížení. V těchto prvních minutách, které následovaly po dekarbonizaci, se už někteří lidé zbláznili, beznadějně, naprosto se zbláznili – už nikdy nedokázali znovu zorganizovat těch deset miliard jednotlivých obrazů, ze kterých se skládal lidský život, do nějakého selektivního řádu, který by držel pohromadě.
Solo nebyl tak přecitlivělý. Brodil se tím přívalem obrazů, dokud se neusadil v čeřící se odliv, pohlcující náklad vzpomínek, po kterých zbyly jenom nejčerstvější trosky jako pěna na hladině; zrada Landa Calrissiana, kterého kdysi nazýval přítelem; jeho bezmocná loď; poslední pohled na Leiu; zajetí Bobou Fettem, nájemným zabijákem v železné masce, který…
Kde byl teď? Co se stalo? Jako poslední se mu vybavoval pohled na Bobu Fetta, jak sleduje Hanovu proměnu v karbonit. Nechal ho teď snad Fett rozpustit, aby mohl Hana dál týrat? Vzduch mu burácel v uších, cítil, že dýchá nepravidelně, nepřirozeně. Nastavil si ruku před obličej.
Boushh se ho snažil uklidnit. „Jsi z karbonitu venku a máš hibernační nemoc. Zrak se ti včas vrátí. Pojď, musíme si pospíšit, jestli máme odsud vypadnout.“
Han reflexívně lovce chytil, ohmatal mřížku obličejové masky, pak se stáhl. „Nikam nejdu – ani nevím, kde jsem.“ Začal se hrozně potit, když mu srdce znovu začalo rozhánět krev, a jeho mysl hledala odpovědi na spoustu otázek. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se podezíravě. Možná to nakonec byl Fett.
Nájemný lovec zvedl ruku, stáhl si helmu z hlavy a pod ní se objevila nádherná tvář princezny Leiy.
„Ten, kdo tě miluje,“ zašeptala, něžně vzala jeho obličej do rukou v rukavicích a dlouze ho políbila na rty.
II.
Han se namáhal, aby ji uviděl, i když měl oči jako novorozeně. „Leio! Kde jsme?“
„V Jabbově paláci. Musím tě odsud rychle dostat.“
Roztřeseně se posadil. „Všechno je rozmazané… Moc ti nepomůžu…“
Dlouho se na něho dívala, na svou nevidomou lásku – cestovala mnoho světelných let, aby ho našla, riskovala život, ztrácela tvrdě vybojovaný čas, který zoufale potřebovalo povstání, čas, který si ve skutečnosti nemohla dovolit utrácet na soukromé pátrání a osobní touhy… ale milovala ho.