Z boční chodby se vynořil obrovský rankor. Byl veliký jako slon, z části podobný plazu, zčásti beztvarý jako noční můra. V hlavě měl mohutnou, skřípající, nepřiměřeně velikou tlamu, také tesáky a drápy měl obrovské. Určitě to byl mutant, divoký jako každá zvrácenost.
Strážný popadl pistoli ze špíny, do které mu spadla, a začal na strašlivou příšeru pálit laserové výboje. Tím bestii jenom rozzuřil. Vrhla se na strážného.
Ten nepřestával střílet. Zvíře si laserových výbojů nevšímalo, popadlo hysterického strážného, vrazilo ho mezi slintající čelisti a naráz ho polklo. Obecenstvo nahoře zajásalo, chechtalo se a házelo dolů mince.
Pak se příšera otočila a vyrazila proti Lukovi. Ale rytíř Jedi vyskočil osm metrů do vzduchu a chytil se roštu ve stropě. Zástup začal pískat. Luke přeručkoval po roště do rohu jeskyně, snažil se udržet se, přestože se publikum jeho snaze vysmívalo. Jednou mu ruka po mastné příčce sklouzla a Luke se nebezpečně zahoupal nad zuřícím mutantem.
Po roštu přeběhli dva Jawové. Bušili Lukovi do prstů pažbami pušek; dav znovu pochvalně zaburácel.
Zespodu po Lukovi chňapal rankor, ale Jedi visel těsně mimo dosah. Najednou se Luke pustil, spadl přímo do oka vyjící příšery a pak se skutálel na zem.
Rankor zařval bolestí a zapotácel se, bil se do tváře, aby vytloukl nesnesitelná muka. Chvíli pobíhal dokola, pak znovu Luka zahlédl a vyrazil k němu. Luke se shýbl, zvedl dlouhou kost z nejblíže ležící oběti a ohnal se s ní. Obecenstvo to považovalo za zábavné a řičelo blahem.
Monstrum Luka chytilo a zvedlo ho ke slinící tlamě. Ale v poslední chvíli Luke kost zarazil rankorovi hluboko do jícnu a seskočil na zem, když se zvíře začalo dusit. Rankor řval a pobíhal sem a tam, až vběhl přímo do zdi. Několik kamenů odlétlo a uvolnilo tak lavinu, která skoro pohřbila Luka, který se zatím vmáčkl hluboko do štěrbiny, rozevírající se u země. Dav unisono tleskal.
Luke se snažil vyčistit si mysli. Strach je velký mrak, říkával mu Ben. Působí, že chladné je ještě chladnější a tmavé ještě tmavší; ale pozvedni ten mrak, sám se pak rozpustí. Takže Luke ho pozvedl bez ohledu na pokřikování zvířat nad ním a zkoumal způsoby, jakými by mohl zuřivost politováníhodné stvůry obrátit vůči ní samé.
Nebylo to špatné zvíře, to bylo jasné. Kdyby bylo čistě zlovolné, jeho zlomyslnost se mohla lehce obrátit proti němu – protože čisté zlo, jak říkal Ben, se na konec vždycky samo zničí. Ale tohle zvíře nebylo špatné – bylo jenom slabomyslné a špatně s ním zacházeli.
Bylo hladové a trpělo bolestí, proto se vrhalo na všechno, co se přiblížilo. Kdyby se na to Luke díval tak, že zlo je jenom projevem Lukových vlastních temných stránek – to by bylo falešné a určitě by mu to v této situaci nepomohlo.
Ne, bude si muset udržet mysl čistou – to bylo všechno – a divokou bestii prostě přelstít, aby z nebezpečí vyvázl.
Vhodnější by bylo pustit ji na Jabbův dvůr, ale to nevypadalo pravděpodobně. Pak uvažoval o tom, že by stvůře poskytl prostředky, aby se vyřídila samo – aby ukončila svou bolest. Ale zvíře bylo naneštěstí příliš rozzuřené, aby pochopilo, jakou útěchu nevědomí poskytuje. Luke si nakonec začal prohlížet zvláštní obrysy jeskyně, aby se pokusil provést svůj zvláštní plán.
Rankor si mezitím kost z tlamy vyrazil, zuřivě se drápal z hromady spadlých kamenů a sápal se po Lukovi. Luke, i když měl výhled částečně zakrytý hromadou kamenů, které ho dosud tížily, teď zahlédl za zvířetem jeskyni, která sloužila jako chlév – a tam byly pomocné dveře. Kéž by se k nim dostal.
Rankor odhodil balvan a zahlédl Luka, který se choulil ve štěrbině. Dychtivě se natáhl, aby chlapce vytáhl ven. Luke chytil veliký kámen a ze všech sil jím udeřil do prstu stvůry. Rankor vyskočil, znovu zavyl bolestí, a Luke utíkal do vedlejší jeskyně.
Dorazil k ní a vběhl dovnitř. V cestě mu bránila brána ze silných mříží. Za bránou seděli dva dozorci rankora a pojídali večeři. Vzhlédli, když Luke vběhl, pak vstali a šli k mříži.
Luke se otočil a uviděl, jak se k němu blíží rozzuřená příšera. Otočil se zpátky k bráně a pokusil se ji otevřít. Dozorci do něho píchali ostrými kopími, bodali ho přes mříže, smáli se a žvýkali sousta, zatímco rankor se blížil k mladému Jedimu.
Když se rankor po Lukovi natáhl, přitiskl se Luke k postranní zdi. Najednou na protější stěně uviděl ovládači panel dveří. Rankor se začal sunout do chléva, aby zabil, když tu Luke bleskurychle zvedl z podlahy nějakou lebku a mrštil jí proti panelu.
Panel vybuchl v přepršce jisker a mohutné železo, které nahoře udržovalo dveře zavřené, padlo rankorovi na hlavu a ta se roztříštila, jako když sekera protne zralý meloun.
Obecenstvo nahoře zalapalo po dechu a ztichlo. Takový nečekaný obrat událostí je opravdu ohromil. Všichni se podívali na Jabbu, který byl vztekem bez sebe. Nikdy necítil takovou zuřivost. Leia se snažila nedávat najevo blaženost, ale nedokázala se zdržet úsměvu, a to Jabbův hněv jenom roznítilo. Drsně štěkl na stráže: „Vytáhněte ho odtamtud. Přiveďte mi Sola a Wookieeho. Za takovou urážku budou všichni pykat.“
Luke dole v jámě klidně stál, když dovnitř vběhli Jabbovi pochopové, nasadili mu pouta a vedli ho ven.
Rankorův dozorce neskrývaně naříkal a pak se vrhl na tělo svého mrtvého miláčka. Ode dneška bude život velmi nudný.
Han a Chewie byli předvedeni před soptícího Jabbu. Han pořád ještě tápal a při každém kroku zakopával. Threepio stál za Huttem, trpěl nesnesitelnou úzkostí. Jabba držel Leiu na krátkém řetězu, hladil ji po vlasech, jak se snažil uklidnit se. V místnosti se ozývalo neustále brebentění, jak se celá lůza dohadovala, co se komu stane.
Několik strážných – včetně Landa Calrissiana – spěšně táhlo Luka přes místnost. Dvořané se před nimi rozestupovali jako neklidné moře. Když před trůnem stanul Luke, s úsměvem šťouchl do Sola: „Jsem rád, že tě zase vidím, kamaráde.“
Solo zvedl hlavu. Zdálo se, že zástup přátel, na které narážel, bude nekonečný. „Luku! Ty jsi v tom zmatku tady taky?“
„To bych si nenechal ujít,“ usmál se Skywalker. Na chvíli se znovu cítil skoro jako chlapec.
„No, tak jak si stojíme?“ Han zvedl obočí.
„Jako vždycky,“ řekl Luke.
„Ohó,“odpověděl Solo polohlasem. Cítil se naprosto uvolněný. Jako za starých časů – jenomže o vteřinku později, zamrazila ho neradostná myšlenka.
„Kde je Leia? Je…“
Upírala na něho oči od chvíle, kdy vstoupil do místnosti – střežila jeho mysl zároveň se svou vlastní. Když o ní teď mluvil, ihned odpověděla, zavolala ze svého místa na Jabbově trůnu: „Jsem v pořádku, ale nevím, jak dlouho ještě budu moci zadržovat tvého slintavého přítele.“ Záměrně byla bezstarostná, aby se Solo uklidnil. Kromě toho při pohledu na všechny svoje přátele měla pocit, že je skoro nepřemožitelná. Han, Luke, Chewie, Lando – dokonce i Threepio se tu někde krčil ve snaze, aby se na něho zapomnělo. Leia se skoro hlasitě rozesmála, málem dala Jabbovi pěstí do nosu. Stěží se ovládala. Nejradši by je všechny objala.
Najednou Jabba zařval; celá místnost okamžitě ztichla. „Mluvící droid!“
Threepio bojácně postoupil vpřed a se zmateným pokývnutím hlavy, kterým naznačoval, že on s tím nemá nic společného, oslovil zajatce: „Jeho Nejvyšší vznešenost, velký Jabba Hutt, prohlásil, že budete okamžitě popraveni.“