Solo hlasitě pronesclass="underline" „Prima, nesnáším dlouhé čekání.“
„Protože jste se dopustili nejvyšší urážky Jeho Výsosti,“ pokračoval Threepio, „zasloužíte si tu nejmučivější smrt…“
„Nemá smysl dělat něco polovičatě,“ prohodil Solo. Jabba někdy dovedl být strašně pompézní, přednášel tady ty svoje proslovy, a do toho ten dobrák Žluťásek…
Threepio ale v každém případě nesnášel, když ho někdo přerušoval. Přesto se ovládl a pokračovaclass="underline" „Odvedou vás do Dunového moře, kde budete uvrženi do Velké jámy Carkoona –“
Han se otřásl, pak se otočil k Lukovi: „To nezní tak špatně.“
Threepio si vyrušování nevšímal… „…místa, kde odpočívá všemocný sarlak. V jeho břiše naleznete novou podobu bolesti a muk, až vás bude pomalu, tisíc let trávit.“
„Když to pořádně rozvážíme, mohli bychom to vydržet,“ přemýšlel Solo. Tisíc let bylo trochu mnoho.
Chewie štěkl, ze srdce souhlasil.
Luke se jenom usmál. „Měl jsi se s námi dohodnout, Jabbo. To je poslední chyba, které ses kdy dopustil.“ Luke nedokázal v hlase potlačit uspokojení. Zjistil, že Jabba je opovrženíhodný – galaktická pijavice, vysávající život ze všeho, čeho se dotkne. Luke chtěl toho bídáka zničit, takže byl vlastně trochu rád, že Jabba dohodu odmítl – protože teď se Lukovi splní přání dokonale. Samozřejmě, že na prvním místě chtěl osvobodit přátele, které velmi miloval; teď ho vedl tento úmysl, který přehlušil ostatní. Ale zároveň osvobodit vesmír od toho gangsterského slimáka – to byla vyhlídka, která podbarvovala Lukovy záměry lehce pochmurným uspokojením.
Jabba se zle zachechtal. „Odveďte je!“ Přece jenom kousek čiré radosti v jinak příšerném dni – krmení sarlaka byla jediná věc, ze které se radoval stejně jako z krmení rankora. Chudák rankor.
Dav propukl v jásot, když vězně odváděli. Leia se za nimi dívala velmi starostlivě; ale když zahlédla Lukovu tvář, na které tkvěl upřímný úsměv, neubránila se pohnutí. Zhluboka vzdychla, aby zahnala pochyby.
Jabbův obrovský antigravitační admirálský člun pomalu klouzal přes nekonečné Dunové moře. Pískem ošlehaný železný trup skřípal v lehkém vánku, vítr se zvedal v póry věch, jako by se v Jabbově přítomnosti zmocňoval strašlivý neklid i přírody. Jabba byl nyní s většinou dvořanů v podpalubí, schovával svoji zkaženost před očistným sluncem.
Vedle lodě pluly dva malé čluny – jeden byl vojenským plavidlem se šesti otrhanými vojáky; druhý, dělový člun vezl vězně: Hana, Chewieho a Luka. Všichni byli spoutaní a obklopení ozbrojenými strážemi – Baradu a dvěma Weequayi. A také tam byl Lando Calrissian.
Barada patřil k chlapíkům typu žádný-nesmysly-netrpím, a nezdálo se, že by mu něco proklouzlo pod rukama. Držel pušku s dlouhou hlavní tak, jako by se nemohl dočkat, až někdo promluví.
Weequayové byli zvláštní. Byli to bratři, kožnatí a lysí až na kmenovou šošolku na temeni, spletenou do copánku a spuštěnou po straně. Nikdo nevěděl jistě, jestli Weequay je jméno jejich kmene nebo členů kmene; nebo jestli všichni v kmeni byli bratři, nebo jestli se všichni jmenují Weequayové. Vědělo se jenom, že těmhle dvěma se tak říká, a že ke všem ostatním stvořením se chovají netečně. K sobě byli jemní, až něžní; ale stejně jako Barada vypadali, že se těší, až se vězni dopustí nějakého přestupku.
A Lando samozřejmě zůstával zticha a připravený – čekal na příležitost. Připomnělo mu to ten podfuk s lithiem, ve kterém měl prsty na Pemenbenu IV – narafičili na tamější duny poprašek uhličitanu lithia, aby si císařský guvernér planetu pronajal. Lando vystupoval v roli mimoodborového strážce dolu a ve chvíli, kdy na ně najížděli „odboroví úředníci“, donutil guvernéra lehnout si tváří dolů na dno lodi a vyhodit nabízený úplatek přes palubu. Vyvázli tehdy bez potrestání; Lando očekával, že se historie zopakuje, až na to, že přes palubu poletí stráže.
Han měl stále nastražené uši, protože oči mu zatím nesloužily. Začal bezstarostně mluvit, aby strážné uklidnil – aby si zvykli, že mluví a pohybuje se, takže až přijde čas, kdy se bude muset skutečně hýbat, stráže promeškají kritický okamžik. A samozřejmě – jako vždy – mluvil proto, aby se prostě slyšel.
„Myslím, že se mi zrak zlepšuje,“ řekl a mžoural na písek. „Místo velkého černého fleku vidím velký žlutý flek.“
„Věř mi, že o nic nepřicházíš.“ Luke se usmíval. „Vyrostl jsem tady.“
Luke myslel na svoje mládí na Tatooinu, na život na strýčkově farmě, na vyjížďky ve vylepšovaném spídru s několika přáteli – syny dalších usedlíků, usazených na osamělých výspách. Tady muži nebo chlapci opravdu neměli co dělat, jenom křižovat jednotvárné duny a snažit se vyhnout nevlídným loupeživým Tuskenům, kteří hlídali písek, jako by to byl zlatý prach. Luke to tady znal.
Setkal se tady s Obi-Wan Kenobim – starým Benem Kenobim, poustevníkem, který žil v té divočině už tak dlouho, že nikdo nevěděl, kdy přišel. Byl to muž, který jako první Lukovi ukázal způsoby řádu Jedi.
Luke na něho nyní myslel s velkou láskou i velkou lítostí. Protože Ben jako nikdo jiný znamenal pro Luka objevy a ztráty – a objevy ztrát.
Ben vzal Luka do Mos Eisely, pirátského města na západní straně Tatooinu, do taverny, kde se poprvé setkali s Hanem Solem a Chewbaccou Wookieem. Vzal ho tam poté, co císařští vojáci začali hledat uprchlé droidy, Artoo a Threepio, a přitom zavraždili strýčka Owena a tetu Beru.
Tak to pro Luka všechno začalo, tady na Tatooinu. Jako v opakujícím se snu to tady poznával; a přece přísahal, že se sem nikdy nevrátí.
„Vyrostl jsem tady,“ opakoval tiše.
„A teď tady umřeme,“ odpověděl Solo.
„To jsem neměl v plánu,“ vytrhl se Luke ze snění.
„Jestli je tohle ten tvůj velký plán, tak zatím z něho nejsem nijak nadšený.“
„Jabbův palác je příliš dobře hlídaný. Musel jsem vás odtamtud dostat. Jenom se drž u Chewieho a Landa. O všechno se postaráme.“
„Už se nemůžu dočkat.“ Solo měl skličující pocit, že jejich grandiózní útěk závisí na Lukově domněnce, že je Jedi – což byl přinejlepším sporný předpoklad, když se vezme v úvahu, že nějaké vymizelé bratrstvo používalo sílu, ve kterou stejně doopravdy nevěřil. Rychlá loď a dobrý blaster, v takové věci Han věřil, a přál si, aby je v téhle chvíli měl u sebe.
Jabba seděl v hlavní kabině admirálského člunu, obklopený celou svou družinou. Večírek započatý v paláci prostě za pochodu pokračoval – výsledkem bylo trochu potácivé hýření, které mělo ráz oslavy na zahájení lynče. Hlad po krvi a válkychtivost se rozběsnily.
Threepio se překonával. V téhle chvíli byl nucen překládat hádku mezi Ephantem Monem a Ree Yeesem, týkající se kvarkového vedení války, čemuž naprosto nerozuměl. Ephant Mon, mohutný vzpřímený tlustokožec s odporným rypákem, zaujímal (podle Threepiova způsobu myšlení) neudržitelné stanovisko. Na rameni mu však seděl Oplzlík, šílená malá plazovitá opice, která měla ve zvyku opakovat doslova všechno, co Ephant řekl, a tím účinně zvyšovala váhu Ephantových argumentů.
Ephant uzavřel svůj proslov typickým bojovným prohlášením: „Wúsie jawamba búg!“
Na to Oplzlík přikývl a dodaclass="underline" „Wúsie jawamba búg!“
Threepio opravdu netoužil tohle překládat Ree Yeesovi, tomu trojokému kozlímu obličeji, který byl už opilý jako kořenář, ale udělal to.