Do poslední chvíle neztrácel polní karát přesvědčení, `že se hraje o jeho duši a on sám že je mučedníkem.
Vyjádřil to také rozjímáním, které pronesl k dvěma vojenským sluhům generála, kteří ho odnášeli do vedlejších pokojů na pohovku: "Smutné sice, ale vznešené divadlo otvírá se před vašima očima, když nepředpojatou a čistou myslí vzpomenete si na tolik proslavených trpitelů, kteří stali se obětmi pro víru a jsou známi pod jménem mučedníků. Na mně vidíte, jak člověk nad všeliká utrpení cítí se povýšen, když v jeho srdci obývá pravda a ctnost, které ho ozbrojují k dobytí slavného vítězství nad nejstrašnějším utrpením."
Tu ho obrátili obličejem ke stěně a on ihned usnul.
Měl neklidný spánek.
Zdálo se mu, že ve dne vykonává funkce polního kuráta a večer že je vrátným v hotelu namístě vrátného Faustýna, kterého Švejk shodil z třetího poschodí.
Přicházely na něho ze všech stran ke generálovi žaloby, že místo blondýny přivedl hostovi brunetu, místo rozvedené paní s inteligencí že dodal vdovu bez inteligence.
Probudil se ráno zpocený jako myš, měl žaludek jako na vodě a připadalo mu, že ten jeho farář na Moravě je proti němu anděl.
3. kapitola
Onen major, který dělal auditora při včerejším dopoledním líčení se Švejkem, byla tatáž figura, která večer u generála pila na bratrství s polním kurátem a klímala.
Jisto bylo, že nikdo nevěděl, kdy a jak major v noci od generála odešel. Všichni byli v takovém stavu, že nikdo nezpozoroval jeho nepřítomnosti, generál si dokonce pletl, kdo vlastně ze společnosti mluví. Major nedlel již přes dvě hodiny ve společnosti, ale generál přesto kroutil si vousy, pitomě se usmívaje volaclass="underline" "Dobře jste to řekl, pane majore."
Ráno nemohli majora nikde najít. Jeho plášť visel v předsíni, šavle byla na věšáku, scházela jen jeho důstojnická čepice. Domnívali se, že snad usnul někde na záchodě v domě, prohledali všechny záchody, ale nenašli ho nikde. Místo něho objevili v druhém patře jednoho spícího nadporučíka ze společnosti generálovy, který spal vkleče, maje hubu v díře, jak ho tu spánek zastihl, když zvracel.
Major jako kdyby do vody zapadl.
Kdyby však byl se někdo podíval zamřížovaným oknem, kde byl zavřen Švejk, uviděl by, jak pod Švejkovým ruským vojenským pláštěm spí dvě osoby na jednom kavalci, jak zpod pláště vykukují dva páry bot.
S ostruhami patřily majorovi, bez ostruh Švejkovi.
Oba leželi k sobě přituleni jako dvě koťata. Švejk měl pracku pod majorovou hlavou a major objímal Švejka za pasem, tule se k němu jako štěně k fence.
Nebylo v tom nic záhadného. Bylo to prostě uvědomění si svých povinností ze strany pana majora.
Stalo se vám jistě někdy, že jste s někým seděli a pili po celou noc až do druhého dne dopoledne, a najednou váš spolubesedník chytne se za hlavu, vyskočí a vykřikne: "Ježíšmarjá, já měl být v osm hodin v úřadě." To je takzvaný záchvat povinnosti, který se dostavuje jako jakýsi odštěpený produkt výčitek svědomí. Takového člověka, kterého chytne tento šlechetný záchvat, nic neodvrátí od jeho svatého přesvědčení, že musí okamžité vynahradit v úřadě to, co zameškal. To jsou ta zjevení bez klobouků, která vrátní v úřadech zachycují na chodbě a ukládají ve svém pelechu na pohovku, aby se prospala.
Podobný záchvat dostal i major.
Když se probudil v křesle, najednou mu napadlo, že musí okamžitě vyslechnouti Švejka. Tento záchvat úřední povinnosti vynořil se najednou tak rychle a byl proveden bystře a odhodlaně, že vůbec nikdo nezpozoroval zmizení pana majora.
Zato však tím pádněji pocítili přítomnost majorovu na strážnici vojenského arestu. Vpadl jim tam jako puma.
Šikovatel mající službu spal u stolu a kolem všude dřímalo ostatní mužstvo v nejrůznějších polohách.
Major s čepicí na stranu spustil takovou bandurskou, že ve všech zarazil zívání, takže jejich obličeje nabyly šklebivého výrazu a na majora díval se zoufale a pitvorně ne houf vojáků, ale houf sešklebených opic.
Major mlátil pěstí do stolu a řval na šikovatele: "Vy indolentní chlape, já už vám tisíckrát říkal, že vaše lidi jsou zasranou svinskou bandou." Obraceje se na vyjevené mužstvo, křičeclass="underline" "Vojáci! Vám kouká blbost z očí, i když spíte, a když se probudíte, tak se, chlapi, tváříte, jako by každý z vás sežral vagón dynamitu."
Následovalo potom dlouhé a vydatné kázání o povinnostech všeho mužstva na strážnici a konečně vyzvání, aby mu otevřeli ihned arest, kde je Švejk, že chce delikventa podrobiti novému výslechu.
Tak se tedy dostal v noci major ke Švejkovi. Přišel tam v tom stadiu, kdy se to v něm všechno, jak se říká, rozleželo. Posledním jeho výbuchem bylo, že poručil, aby klíče od arestu byly mu odevzdány.
Šikovatel odmítl v jakémsi posledním zoufalém připamatování si svých povinností, což na majora působilo najednou velkolepým dojmem.
"Vy zasraná svinská bando," křičel do nádvoří, "kdybyste mi tak dali klíče do ruky, já bych vám ukázal."
"Poslušně hlásím," odpověděl šikovatel, "že jsem nucen vás zamknouti a postaviti kvůli vaší bezpečnosti k arestantovi stráž. Až si budete přát vyjít, račte, pane majore, zabouchat na dveře."
"Ty pitomečku," řekl major, "ty paviáne jeden, ty velbloude, ty myslíš, že já se bojím nějakého arestanta, abys mně k němu stavěl stráž, když ho budu vyslýchat. Krucihimldonrvetr, zamkněte mne a ať už jste venku!"
V otvoru nade dveřmi v zamřížované lucerně vydávala petrolejová lampa s přitáhnutým knotem matně světlo, které sotva stačilo k tomu, aby major našel probuzeného Švejka, étery' trpělivě vyčkával, stoje ve vojenském postoji u svého kavalce, co se vlastně vyvine z této návštěvy.
Švejk si vzpomněl, že bude nejlepší odevzdat panu majorovi raport, proto zvolal rázně: "Poslušně hlásím, pane majore, jeden zavřenej muž a jinak se nic nestalo."
Major si najednou nemohl vzpomenout, proč sem vlastně přišel, proto řekclass="underline" "Ruht! Kde máš toho zavřeného muže?"
"To jsem, poslušně hlásím, pane majore, já," řekl hrdě Švejk.
Major však nedbal této odpovědi, neboť generálovo víno a likéry vyráběly v jeho mozku poslední alkoholickou reakci. Zívl tak strašně, že by se každému civilistovi vykloubily sanice. U majora však toto zívnutí přemístilo jeho myšlení v ty mozkové záviny, kde lidstvo chová dar zpěvu. Zapadl zcela nenuceně na Švejkův kavalec na pryčně a takovým hlasem, jaký vyráží podřezané podsvinče před svým skonem, ječeclass="underline"
Oh, Tannenbaum! Oh, Tannenbaum,
wie schön sind deine Blätter!
což opakoval několikrát za sebou, vplétaje v tu píseň nesrozumitelné skřeky.
Potom se převalil na záda jako malé medvídě, skulil se do kotouče a začal hned chrápat.
"Pane majore," budil ho Švejk, "poslušně hlásím, že dostanou vši."
Nebylo to ale nic platné. Major spal, jako když ho do vody hodí.
Švejk podíval se něžně na něho a řekclass="underline" "Tak tedy spinkej, ty kořalo," a přikryl ho pláštěm. Později si vlezl k němu, a tak je tedy k sobě stulené našli ráno.
K deváté hodině, když sháňka po majorovi nabyla vrcholu, Švejk vylezl z kavalce a uznal za vhodné probudit pana majora. Zatřásl s ním několikrát velice důkladně, odstranil z něho ruský plášť, až konečné major se na kavalci posadil, a dívaje se tupé na Švejka, hledal u něho rozluštění záhady, co se to s ním vlastně stalo.
"Poslušně hlásím, pane majore," řekl Švejk, "že zde byli již několikrát z vachcimry se přesvědčit, jste-li ještě naživu. Proto jsem si.dovolil vás nyní probudit, poněvadž já nevím, jak obyčejné dlouho spíte, abyste snad nepřespal. V pivovaře v Uhřiněvsi byl jeden bednář. Ten spal vždycky do šesti hodin ráno, když ale přespal, třebas jen čtvrt hodinky do čtvrt na sedm, tak už potom spal až do samého poledne, a to dělal tak dlouho, až ho vyhodili z práce, a von jim potom ze zlosti dopustil se urážky církve a jednoho člena našeho panujícího rodu."
"Ty bejt blbej, vid'?" řekl major ne bez přídechu jakéhosi zoufalství, poněvadž měl hlavu po včerejšku jako křáp a nijak nenacházel ještě odpovědi na to, proč zde vlastně sedí, proč sem chodili ze strážnice a proč ten chlap, který stojí před ním, žvaní takové hlouposti, které nemají ani hlavy, ani paty. Připadalo mu to všechno tak strašně podivné. Nejasně si vzpomínal, že zde již jednou v noci byl, ale proč?