"Já zde už v noci bejt?" otázal se s poloviční jistotou.
"Dle rozkazu, pane majore," odpověděl Švejk, "jak jsem vyrozuměl, poslušně hlásím, ze řeči pana majora, pan major mě přišel vyslechnout "
A tu se majorovi rozbřesklo v hlavě a podíval se na sebe, pak za sebe, jako kdyby cosi hledal. "Neračte se o nic starat, pane majore," řekl Švejk. "Probudil jste se zrovna tak, jak jste sem přišel. Přišel jste sem bez pláště, bez šavle a s čepicí. Čepice je támhle, já jsem vám ji musel vzít z ruky, poněvadž jste si ji chtěl dát pod hlavu. Parádní oficírská čepice, to je jako cylindr. Vyspat se na cylindru, to doved jenom nějakej pan Karderaz v Loděnici. Ten se natáhl v hospodě na lavici, dal si cylindr pod hlavu, on totiž zpíval na pohřbech a na každej pohřeb chodil v cylindru, dal si cylindr pěkné pod hlavu a vsugeroval si, že ho nesmí promáčknout, a celou noc se jaksi nad ním nepatrnou tíhou těla vznášel, takže to cylindru vůbec nic neuškodilo, ještě spíš prospělo, poněvadž von, když se vobracel ze strany na stranu, tak ho svýma vlasama pomalu kartáčoval, až ho vyžehlil."
Major, který si již tedy uvědomil co a jak, nepřestával se dívat tupě na Švejka a jenom opakovaclass="underline" "Ty blbnout, viď? Já tedy být zde, já jít odtud." Vstal, šel ke dveřím a zabouchal.
Nežli přišli otevřít, řekl ještě k Švejkovi: "Jestli telegram nepřijít, že ty jseš ty, tedy ty viseti" "Děkuji srdečné," řekl Švejk, "vím, pane majore, že se velice o mne staráte, ale jestli snad, pane majore, jste zde nějakou na kavalci chyt, bulte přesvědčen, že když je malinká a má načervenalej zadeček, tak že je to sameček, jestli je jenom jeden a nenajde se taková dlouhá šedivá s načervenalými proužky na bříšku, tak je dobře, jinak by to byl páreček, a voni se ty potvory úžasné rozmnožujou, ještě víc než králíci."
"Lassen Sie das," řekl sklesle major k Švejkovi, když mu otvírali dveře. Major na strážnici nedělal už žádných výstupů, zcela odměřeně poručil, aby došli pro drožku, a za drkocání drožky po mizerném dláždění Přemyšlu měl v hlavě jen ty představy, že delikvent je blbec prvního řádu, ale že to bude patrně přece jen nevinné hovado, a pokud se týká jeho, majora, že mu nic jiného nezbývá, než aby se bud zastřelil ihned, jak přijede domů, nebo aby si poslal pro plášť a šavli ke generálovi a jel se vykoupat do městských lázní a po vykoupání zastavil se ve vinárně u Vollgrubera, spravil si povšechně chuť a na večer objednal si po telefonu lístek na představení do městského divadla.
Nežli dojel k svému bytu, rozhodl se pro to druhé.
V bytě čekalo ho malé překvapení. Přišel právě včas...
Na chodbě jeho bytu stál generál Fink, držel za límec jeho burše, děsné si s ním počínal a řval na něho: "Kde máš svého majora, dobytku? Mluv, ty zvíře!"
Zvíře však nemluvilo, poněvadž modralo v obličeji, jak ho generál škrtil.
Major ještě při vstupu k této scéně postřehl, že nešťastný burš pevně pod paždí svírá jeho plášť a šavli, které patrně přinesl z předsíně od generála.
Tato scéna počala majora velice bavit, proto zůstal stát v pootevřených dveřích a díval se dál na utrpení svého věrného sluhy, který měl tu vzácnou vlastnost, že majorovi ležel už dávno v žaludku pro různé zlodějiny.
Generál na okamžik pustil zmodralého burše, jedině kvůli tomu, aby vytáhl z kapsy telegram, kterým potom počal mlátit majorova sluhu přes hubu a přes pysky, přičemž křičeclass="underline" "Kde máš svého majora, dobytku, kde máš svého majora auditora, dobytku, abys mu mohl odevzdat telegram v úřední záležitosti?"
"Zde jsem," zvolal major Derwota ve dveřích, kterému kombinace slov ,major auditor` a ,telegram` připomněla poznovu jeho jisté povinnosti.
"Ach," vykřikl generál Fink, "ty se vracíš?" V přízvuku bylo tolik jízlivosti, že major neodpověděl a zůstal nerozhodné stát.
Generál mu řekl, aby šel s ním do pokoje, a když se posadil za stůl, hodil mu omlácený telegram o burše na stůl a řekl mu tragickým hlasem: "cti, to je tvoje dílo."
Zatímco major četl telegram, vstal generál ze židle, běhal po pokoji, porážel židle a taburetky, křičeclass="underline" "A přeci ho pověsím!"
Telegram byl tohoto znění:
Pěšák Josef Švejk, ordonanc 11. pochodové roty,
ztratil se 16. t. m. na přechodu Chyrów - Felštýn na
služební cestě jako zaopatřovač bytů. Neprodleně
dopravit pěšáka Švejka na brigádní velitelství do
Wojalycze.
Major otevřel si stůl, vytáhl mapu a zamyslel se nad tím, že Felštýn je 40 kilometrů jihovýchodně od Přemyšlu, takže jevila se zde hrozná záhada, jak přišel pěšák Švejk k ruské uniformě v místech vzdálených přes sto padesát kilometrů od fronty, když pozice táhnou se v linii Sokal - Turze Kozlów.
Když to major sdělil generálovi a ukázal mu na mapě místo, kde se Švejk ztratil před několika dny dle telegramu, generál řval jako býk, poněvadž vyciťoval, že se všechny .jeho naděje o náhlém soudu rozplynuly vnivec. Šel k telefonu, spojil se se strážnicí a dal rozkaz, aby okamžité k němu, do majorova bytu, přivedli arestanta Švejka.
Nežli byl rozkaz vyplněn, generál nesčíslněkrát za hrozného proklínání projevoval svou nelibost nad tím, že ho měl dát na své riziko ihned pověsit beze všeho vyšetřování.
Major oponoval a mluvil něco o tom, že právo a spravedlnost si podávají ruce, a řečnil vůbec ve skvělých periodách o spravedlivém soudu, o justičních vraždách a vůbec o všem možném, co mu slina přinesla na jazyk, neboť měl po včerejšku nehoráznou kočku, která potřebovala se vymluvit. Když konečně předvedli Švejka, major žádal na něm vysvětlení, jak to bylo tam u Felštýna a co vlastně je s tou ruskou uniformou.
Švejk to náležitě vysvětlil, podepřel to několika příklady ze svých dějin lidských trampot. Když se ho potom major zeptal, proč to již neřekl při výslechu před soudem, Švejk odpověděl, že se ho na to vlastně nikdo neptal, jak se dostal do ruské uniformy, ale že všechny otázky byly: "Přiznáváte se, že jste se dobrovolně a beze všeho nátlaku oblékl do uniformy nepřítele?" Poněvadž to byla pravda, že nemohl nic jiného říct: "Ovšem - ano - zajisté - tak jest - bezesporu." Proto také přece odmítl s rozhořčením nařčení, které padlo u soudu, že zradil císaře pána.
"Ten muž je naprostý idiot," řekl generál k majorovi. "Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jenom blbec."
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že opravdu sám na sobě někdy pozoruju, že sem slabomyslnej, zejména takhle kvečeru..."
"Kuš, vole," řekl mu major a obrátil se ke generálovi s otázkou, co tedy se má stát se Švejkem. "Ať si ho oběsí u jeho brigády," rozhodl generál. Za hodinu nato vedla eskorta Švejka na nádraží, aby ho doprovodila do štábu brigády do Wojalycze.
V arestě zanechal Švejk po sobě malou památku, vyškrábav na stěně kouskem dřívka ve třech sloupcích seznam všech polívek, omáček a příkrmů, které jedl v civilu. Byl to jakýsi protest proti tomu, že během 24 hodin nedali mu ani do úst.
Se Švejkem šel současně tento papír na brigádu:
Na základě telegramu číslo 469 dodává se pěšák Josef Švejk, zběhlý od i i. pochodové roty, k dalšímu řízení v štáb brigády.
Sama eskorta, sestávající ze čtyř mužů, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, který eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vůči krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. Když totiž Švejk na nádraží projevil přání, by dovoleno mu bylo se vymočit, řekl mu frajtr docela hrubě, že bude močit, až přijede k brigádě.
"Dobrá," řekl Švejk, "to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, až mrvě praskne močovej měchýř, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtře."