"Hlavně jasně mluvit," prohodil Švejk. "Když byli misionáři u Svatýho Ignáce v Praze v roce 1912, tak tam byl jeden kazatel, a ten povídal z kazatelny, že se asi s nikým neshledá v nebi. A byl na té exercici večerní jeden klempíř, Kulíšek, a ten po tý pobožnosti povídal v hospodě, že ten misionář musel asi moc věcí provést, když v kostele vohlašoval, jako při veřejný zpovědí, že s nikým se neshledá na nebi; proč takový lidi posílají na kazatelnu. Má se vždycky mluvit jasné a zřetelně, a ne v žádných takových, oklikách. U Brejšků byl před léty jeden sklepmistr a ten měl ve zvyku, když byl v ráži a šel po práci domů, stavět se přitom v jedný noční kavárně a připíjet si s cizími hosty a vždycky při přípitku říkat: My se na vás, vy se na nás ... Za to dostal jednou od nějakýho slušnýho pána z Jihlavy takovou přes hubu, že kavárník ráno, když vymetli ty zuby, zavolal svou dcerušku, která chodila do pátý vobecný školy, a zeptal se jí, kolik má dospělý člověk v hubě zubů. Poněvadž to nevěděla, tak jí vyrazil dva zuby, a na třetí den dostal přípis vod toho sklepmistra, ve kterým se mu ten omlouval za všechny nepříjemností, který mu způsobil, že nechtěl nic říct sprostýho, ale že ho veřejnost nepochopuje, poněvadž vono je to vlastně tak: My se na vás, vy se na nás hněváte? Kdo mluví nějaký dvojsmyslný řeči, musí si je napřed rozvážit. Přímej člověk, který mluví, jak mu zobák narost, málokdy dostane přes hubu. A jestli už se mu to stane pokolikrát, pak si vůbec dá pozor a radši ve společnosti drží kušnu. Je pravda, že vo takovým člověku každej myslí, že je potouchlej a bůhví jakej, a že kolikrát taky ho zřežou, ale to už nese s sebou jeho rozvaha, jeho sebeovládání se, poněvadž musí počítat, že von je sám a proti němu že je moc lidí, kteří se cítějí bejt uraženými, a kdyby se začal s nima prát, že by dostal ještě dvakrát tolik. Takovej člověk musí bejt skromnej a trpélivej. V Nuslích je nějakej pan Hauber, toho jednou v neděli v Kundraticích na silnici píchli omylem nožem, když šel z výletu od Bartůňkovýho mlejna. A von s tím nožem v zádech přišel až domů, a když mu žena svlíkala kabát, tak mu ho pěkné vytáhla ze zad a dopoledne už s tím nožem rozkrajovala maso na guláš, poněvadž byl ze solingenský vocele a pěkné nabroušenej a voni měli doma všechny nože pilkovatý a tupý. Vona potom chtěla mít celou soupravu do domácnosti z takovejch nožů a posílala ho vždycky v neděli do Kundratic na vejlet, ale von byl tak skromnej, že nešel nikam než k Banzetovům do Nuslí, kde věděl, že když sedí v kuchyni, že ho dřív Banzet vyhodí, než může na něho někdo sáhnout "
"Ty jsi se nijak nezměnil," řekl k němu jednoroční dobrovolník.
"Nezměnil," odpověděl Švejk, "já jsem na to neměl čas. Voni mě dokonce chtěli zastřelit, ale to by nebylo ještě to nejhorší, já jsem ještě nedostal nikde lénunk vod dvanáctého."
"U nás ho teď nedostaneš, poněvadž my jdeme na Sokal a lénunk se bude vyplácet až po bitvě, musíme šetřit. Jestli počítám, že se to tam strhne za čtrnáct dní, tak se ušetří na každým padlým vojákovi i s culágama 24 K 72 hal."
"A co je jinak novýho u vás?"
"Předně se nám ztratil nachhút, potom důstojnický sbor má na faře prasečí hody a mužstvo rozlezlo se po vesnici a provádí nejrůznější nemravnosti s místním ženským obyvatelstvem. Dopoledne uvázali jednoho vojáka od vaší kumpanie za to, že lezl na půdu za sedmdesátiletou bábou. Ten člověk je nevinen, poněvadž v denním rozkaze nic nebylo, do kolika let je to dovoleno."
"To bych si taky myslel," řekl Švejk, "že ten člověk je nevinnej, poněvadž když taková bába leze nahoru po žebříku, tak jí člověk do vobličeje nevidí. To byl zrovna takovej případ na manévrech u Tábora. Náš jeden cuk kvartýroval v hospodě a nějaká ženská drhla v předsíni podlahu a nějakej Chramosta se k ní přitočil a poplácal ji - jak bych ti to řekl - po sukních. Voňa měla moc vyvinutý sukně, a když ji tak přes né plácl, tak vona nic, plácne ji podruhý, plácne ji potřetí, vona zase nic, jako by se jí to netejkalo, tak von se vodhodlal k činu a vona klidné dál drhla kolem podlahu, a potom se na něho votočí plným vobličejem a povídá: ,To jsem vás dostala, vojáčku: Té bábě bylo přes sedmdesát let a vypravovala to potom po celý vesnici. - A nyní dovolil bych se vás otázati, zdali jste za mé nepřítomnosti nebyl též zavřen."
"Nebylo k tomu příležitosti," omlouval se Marek, "ale zato, pokud se týká tebe, musím ti sdělit, že batalión vydal na tebe zatykač."
"To nevadí," podotkl Švejk, "to udělali úplně správné, to musel batalión udělat a vydat na mé zatykač, to byla jejich povinnost, poněvadž se o mně nevědělo po takovou dobu. To nebylo žádné přenáhlení vod bataliónu. - Tys tedy povídal, že všichni oficíři jsou na faře na prasečích hodech? To tam musím jít a představit se, že jsem zase zde, beztoho měl pan obrlajtnant Lukáš vo mě velkou starost "
Švejk vyrazil k faře pevným vojenským krokem, přičemž si zpívaclass="underline"
Podívej se na mne,
potěšeni moje,
podívej se na mne,
jak sou udělali
ze mne pána...
Pak vstoupil Švejk do fary po schodech nahoru, odkud ozývaly se hlasy důstojníků.
Mluvilo se o všem možném a právě mleli brigádu, jaké nepořádky tam panují u štábu, a adjutant brigády položil též polínko pod brigádu, poznamenávaje: "Telegrafovali jsme přece kvůli tomu Švejkovi, Švejk..."
"Hier!" zvolal za pootevřenými dveřmi Švejk, a vstupuje dovnitř, opakovaclass="underline" "Hier! Melde gehorsam, Infanterist Švejk, Kumpanieordonanz 11. Marschkumpanie!"
Vida zaražené obličeje hejtmana Ságnera a nadporučíka Lukáše, v nichž zračilo se jakési tiché zoufalství, nečekal na otázku a zvolaclass="underline" "Poslušně hlásím, že mé chtěli zastřelit, že jsem zradil císaře pána."
"Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, Švejku?" vykřikl zoufale bledý nadporučík Lukáš.
"Poslušně hlásím, to bylo takhle, pane obrlajtnant..."
A Švejk počal zevrubně líčit, jak se to vlastně s ním stalo.
Dívali se na něho s vytřeštěnými zraky, on vypravoval se všemi možnými podrobnostmi, dokonce nezapomněl poznamenati, že na hrázi toho rybníka, kde se mu to neštěstí stalo, rostly pomněnky. Když potom jmenoval tatarská jména, s kterými se seznámil na své pouti, jako Hallimulabalibej, ke kterýmž jménům přidal celou řadu jmen vytvořených jím samým, jako Valivolavalivej, Malimulamalimej, nezdržel se již nadporučík Lukáš poznámky: "Že vás kopnu, vy dobytku. Pokračujte krátce, ale souvisle!"
A Švejk pokračoval dále se svou důsledností, a když přišel až k náhlému soudu a generálovi a majorovi, zmínil se o tom, že generál šilhal na levé oko a major že měl modré oči, "...které po mně točí," dodal potom v rýmu.
Od 12. kumpanie velitel Zimmermann hodil po Švejkovi hrníčkem, z kterého pil mocnou kořalku od žida.
Švejk pokračoval dál zcela klidné, jak potom došlo k duchovní útěše a jak major spal do rána v jeho objetí. Potom obhájil skvěle brigádu, kam ho poslali, když si ho batalión vyžádal jako ztraceného. Předkládaje pak dokumenty před hejtmana Ságnera, že jak je vidět, byl tou vysokou instancí brigády osvobozen z jakéhokoliv pode zření, připomenuclass="underline" "Dovoluji si poslušné hlásit, že pan lajtnant Dub nalézá se u brigády s otřesením mozku a dá vás všechny pozdravovat. Prosím o lénunk a tabáksgelt."
Hejtman Ságner s nadporučíkem Lukášem vyměnili mezi sebou tázavé pohledy, ale vtom již otevřely se dveře a dovnitř nesli v jakémsi džberu kouřící se jitrnicovou polévku.
To byl začátek všech těch rozkoší, na které čekali.
"Vy jeden zatracenej chlape," řekl hejtman Ságner k Švejkovi, jsa v příjemné náladě před blížícími se požitky, "vás zachránily jenom prasečí hody."
"Švejku," dodal k tomu nadporučík Lukáš, "jestli se stane ještě něco, tak bude s vámi zle." "Poslušně hlásím, že musí bejt se mnou zle," zasalutoval Švejk, "když je člověk na vojně, musí vědět a znát..."
"Zmizte!" zařval na něho hejtman Ságner.