Švejk zmizel a odebral se dolů do kuchyně. Tam se vrátil opět zdrcený Baloun a žádal, aby mohl obsluhovati svého nadporučíka Lukáše při hodech.
Švejk dostavil se právě k polemice kuchaře Jurajdy s Balounem.
Jurajda používal přitom dosti nesrozumitelných výrazů.
"Jsi hodule žravá," říkal Balounovi, "žral bys, až by ses potil, a kdybych ti dal nést nahoru jitrnice, tak by ses s nimi pekelil na schodech."
Kuchyně měla nyní jinou tvářnost. Účetní šikovatelé od bataliónu i od setnin mlsali podle hodností, dle rozpracovaného plánu kuchaře Jurajdy. Písaři od bataliónu, telefonisti od kumpanií a několik šarží jedli chtivé z rezavého umývadla rozředěnou jitrnicovou polévku horkou vodou, aby se na ně též něco dostalo.
"Nazdar!" řekl účetní šikovatel Vaněk ku Švejkovi, ohlodávaje jeden pazouřek. "Byl zde před chvílí náš jednoročák Marek a oznámil, že jste opět zde a máte na sobě nový mundúr. Vy jste mne teď přived do pěkné šlamastiky. On mne postrašil, že teď ten mundúr nevyúčtujeme s brigádou. Váš mundúr se našel na hrázi rybníka a my už to oznámili přes batalionskanclaj na brigádu. U mne jste veden jako utopený při koupání, vy jste se vůbec nemusel vracet a dělat nám nepříjemnosti s dvojím mundúrem. Vy ani nevíte, co jste proved bataliónu. Každá část vašeho mundúru je u nás zaznamenána. Nalézá se v seznamu mundúrů u mě, u kumpanie, jako přírůstek. Kumpanie má o jeden úplný mundúr víc. O tom jsem učinil oznámení k bataliónu. Ted dostaneme z brigády vyrozumění, že jste tam dostal nový mundúr. Poněvadž batalión mezitím ve výkazech 0 ošacení oznámí, že je přírůstek jednoho kompletu... Já to znám, z toho může být revize. Když se jedná o takovou maličkost, přijedou k nám z intendantstva. Když se ztratí dva tisíce párů bot, o to se nikdo nestará... - Ale nám se ztratil ten váš mundúr," řekl tragicky Vaněk, saje z kosti, která mu padla do ruky, morek a vydloubávaje zbytek zápalkou, kterou si čistil v zubech místo párátka; "kvůli takové maličkostí rozhodné sem přijde inspekce. Když jsem byl v Karpatech, přišla k nám inspekce kvůli tomu, že nebylo dodrženo nařízení, aby se zmrzlým vojákům stahovaly boty bez poškození. Stahovaly se, stahovaly, a na dvou přitom praskly a jeden měl je už rozbité před smrtí. A malér byl hotov. Přijel jeden plukovník z intendantstva, a nebýt toho, že dostal, hned jak přijel, z ruské strany jednu do hlavy a že se svalil do údolí, nevím, co by z toho bylo."
"Stáhli s něho taky boty?" otázal se Švejk se zájmem.
"Stáhli," řekl zádumčivé Vaněk, "ale nikdo nevěděl kdo, takže jsme ani plukovníkovy boty nemohli dát do výkazu."
Kuchař Jurajda se opět vrátil seshora a první jeho pohled padl na zničeného Balouna, který seděl zarmoucené a zničené na lavici u kamen a díval se se strašným zoufalstvím na své vyhublé břicho.
"Ty bys patřil mezi sektu hesychastů," s lítostí řekl učený kuchař Jurajda, "ti také hleděli celé dny na svůj pupek, až se jim zdálo, že jim kolem pupku zasvitla svatozář. Pak se domnívali, že dospěli třetího stupně dokonalosti."
Jurajda sáhl do trouby, vzal odtamtud jedno jelítko. "Žer, Baloune," řekl přívětivě, "nažer se, až pukneš, udav se, nenažranče."
Balounovi vstoupily slzy do očí.
"Doma, když jsme zabíjeli, tak jsem napřed," podotkl plačtivé Baloun, požíraje malé jelítko, "snědl pořádný kus ovaru, celej rypák, srdce, ucho, kus jater, ledvinu, slezinu, kus boku, jazyk a potom..."
A tichým hlasem dodal, jako když se vypravuje pohádka: "A potom přišly jitrnice, šest, deset kousků, a bachoratá jelita, kroupová i housková, že nevíš ani, do čeho dřív kousnout, do houskovýho, nebo kroupovýho. Všechno se rozplývá na jazyku, všechno voní, a člověk žere a žere. - Tak si myslím," hořekoval dál Baloun, "že mě koule ušetří, ale hlad dorazí, a že už vícekrát v životě nepřijdu dohromady s takovým pekáčem jelitovýho prejtu jako doma. - Sulc, ten jsem nemíval tak rád, poněvadž se to jen třese a nic to nevydá. Žena, ta se zas mohla pro sulc utlouct, a já jí do toho sulce nepřál ani kus ucha, poněvadž chtěl jsem všecko sám sežrat, tak, jak mně to nejlepší chutnalo. Nevážil jsem si toho, tý lahody, toho blahobytu, a tchánovi, vejminkáři, upřel jsem jednou prase a zabil, sežral, a ještě mně bylo ke všemu líto poslat mu, chudákovi starýmu, třebas jen malou vejslužku - a von mně potom prorokoval, že chcípnu jednou hlady."
"A už je to tady," řekl Švejk, kterému dnes mimoděk splývaly z úst samé rýmy.
Kuchaře Jurajdu opustil již náhlý záchvat soucitu s Balounem, poněvadž Baloun přitočil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celý krajíc namočit do omáčky, která ve velkém pekáči tulila se ze všech stran k velké hroudě vepřové pečeně.
Jurajda uhodil ho přes ruku, takže Balounův krajíc chleba spadl do omáčky, jako když plavec skáče na plovárně z můstku do řeky.
Nedaje mu příležitosti, aby mohl vytáhnouti lahůdku z pekáče, chytil ho a vyhodil ze dveří.
Zdrcený Baloun viděl ještě oknem, jak Jurajda vytahuje vidličkou ten krajíc chleba, který se dohněda nasákl omáčkou, a jak jej podává Švejkovi a přidává k tomu ještě kousek seříznutého masa z povrchu pečené se slovy:
"Jezte, můj skromný příteli!"
"Panenko Marjá," zabědoval za oknem Baloun, "můj chleba je v hajzlu." Klátě dlouhýma rukama, šel shánět něco na zub do vsi.
Švejk, pojídaje šlechetný dar Jurajdy, promluvil plnými ústy: "To jsem opravdu rád, že jsem zas mezi svýma. Moc by mé to mrzelo, kdybych nemoh prokazovat kumpanii dál svoje platný služby." Otíraje si s brady z krajíce steklé kapky omáčky a sádla, dokončiclass="underline"
"Nevím, nevím, co byste si tady beze mne počali, kdyby mne tam byli někde zdrželi a válka by se ještě prodloužila o pár roků."
Účetní šikovatel Vaněk se otázal se zájmem: "Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?"
"Patnáct let," odpověděl Švejk. "To jest samozřejmý, poněvadž jednou už byla třicetiletá válka, a teď jsme o polovičku chytřejší než dřív, tedy 30:2=15."
"Pucflek našeho hejtmana," ozval se Jurajda, "vypravoval, že slyšel, jakmile obsadíme hranice Haliče, že se dál nepotáhne. Potom Rusové začnou vyjednávat o mír."
"To by nestálo za to ani válčit," řekl důrazně Švejk. "Když vojna, tak vojna. Já rozhodné dřív vo míru mluvit nebudu, dokud nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. Přeci to nestojí za to, když je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměme si například Švejdy, za tý třicetiletý vojny. Vodkud až nepřišli, a dostali se až k Německýmu Brodu a na Lipnici, kde událi takovou paseku, že ještě dodneška se tam mluví v hospodách po půlnoci švédsky, takže si navzájem nikdo nerozumí. Nebo Prušáci, ty taky nebyli jen přespolní, a na Lipnici je po nich Prusů habaděj. Dostali se až do Jedouchova a do Ameriky a zas nazpátek."
"Ostatně," řekl Jurajda, kterého dnes vepřové hody úplné přivedly z rovnováhy a popletly, "všichni lidé povstali z kaprů. Vezměme si, přátelé, vývojovou teorii Darwina..."
Další jeho uvažování přerušeno bylo vpádem jednoročního dobrovolníka Marka.
"Zachraň se, kdo můžeš," zvolal Marek; "poručík Dub přijel před chvílí automobilem ke štábu bataliónu a přivezl s sebou toho posraného kadeta Bieglera. - Je to s ním hrozné," informoval dál Marek, "když vylezl s ním z automobilu, vpadl do kanceláře. Víte dobře, jak jsem šel odtud, jak jsem říkal, že si trochu schrupnu. Natáhl jsem se tedy v kanceláři na lavici a začal jsem pěkné usínat, když vtom na mě skočil. Kadet Biegler zařval ,Habacht!`, poručík Dub postavil mé na nohy a teď spusticlass="underline" ,To se divíte, co, jak jsem vás překvapil v kanceláři při nedodržování povinností? Spí se až po odtroubení,` k čemuž dodal Biegler: ,Oddělení 16, paragraf 9 kasárenského řádu: Nato bouchl poručík Dub pěstí do stolu a rozkřikl se: ,Snad jste se mé chtěli u bataliónu zbavit, nemyslete si, že to byl otřes mozku, má lebka něco vydrží: Kadet Biegler listoval si přitom na stole a přečetl k tomu nahlas pro sebe z jedné listiny: ,Příkaz po divizi číslo 280!` Poručík Dub myslel, že si dělá z něho legraci kvůli poslední jeho větě, že mu lebka něco vydrží, počal mu vytýkat jeho nedůstojné a drzé chování vůči starším důstojníkům, a teď ho vede sem k hejtmanovi, aby si na něho stěžoval."