"Už jsi skončil?" otázal se jednoroční dobrovolník Marek, který chtěl patrně též vmísiti se do rozhovoru.
"S tím bych už byl hotov," odpověděl Švejk, "ale znám podobný případ v Beskydách, ale vo tom vám povím, až budeme v gefechtu."
Jednoroční dobrovolník Marek se rozhovořiclass="underline" "Kuchařské umění nejlépe se pozná ve válce, zejména na frontě. Dovolím si učiniti malé přirovnání. V míru četli jsme a slýchali o takzvaných ledových polívkách, to jest polívkách, do nichž přidává se led a které jsou velice oblíbeny v severním Německu, Dánsku a Švédsku. A vidíte, přišla válka, a letos v zimě v Karpatech měli vojáci tolik zmrzlé polévky, že ji ani nejedli, a je to přece specialita."
"Zmrzlý guláš dá se jíst," namítl účetní šikovatel Vaněk, "ale ne dlouho, tak nanejvýš týden. Kvůli tomu naše devátá kumpanie pustila pozici."
"Ještě za míru," s neobyčejnou vážností řekl Švejk, "točila se celá vojna kolem kuchyně a kolem nejrozmanitějších jídel. Měli jsme vám v Budějovicích obrlajtnanta Zákrejse, ten se točil pořád kolem důstojnický kuchyně, a taky, když ňákej voják něco proved, tak si ho postavil hapták a pustil se do něho: ,Ty pacholku, jestli se to bude ještě jednou opakovat, ták udělám z tvý huby důkladně naklepanou roštěnku, rozšlápnu té na bramborovou kaši a pak ti to dám sežrat. Poteče z tebe kaldoun s rejží, budeš vypadat jako prošpikovanej zajíc na pekáči. Tak vidíš, že se musíš polepšit, jestli nechceš, aby lidi mysleli, že jsem z tebe udělal fašírovanou pečeni se zelím."
Další výklad a zajímavý rozhovor o používání jídelního lístku pro vychování vojínů před válkou byl přerušen velikým křikem nahoře, kde končil slavnostní oběd.
Ze zmatené směsi hlasů vynikal křik kadeta Bieglera: "Voják má již v míru znát, čeho vyžaduje válka, a ve válce nezapomínat, čemu se naučil na cvičišti."
Potom bylo slyšet supění poručíka Duba: "Prosím, aby bylo konstatováno, že jsem již potřetí uražen!"
Nahoře děly se velké věci.
Poručík Dub, který choval známé záludné úmysly s kadetem Bieglerem před tváří batalionskomandanta, byl hned při vstupu uvítán důstojníky velkým řevem. Účinkovala znamenitě na všechny židovská kořalka.
Tak volali jeden přes druhého, narážejíce na jezdecké umění poručíka Duba: "Bez štolby to nejde! - Splašený mustang! - Jak dlouho jsi se, kamaráde, pohyboval mezi kovboji na Západě? Krasojezdec!"
Hejtman Ságner rychle do něho vrazil odlivku prokleté kořalky a uražený poručík Dub zasedl za stůl, Přistavil si starou rozbitou židli k nadporučíkovi Lukášovi, který ho uvítal přátelskými slovy: "Všechno jsme již snědli, kamaráde."
Smutná postava kadeta Bieglera byla jaksi přehlédnuta, přesto, že kadet Biegler přesně dle předpisu hlásil se kolem stolu hejtmanovi Ságnerovi služebné a druhým důstojníkům, opakuje kolikrát za sebou, ačkoliv ho všichni viděli a znali: "Kadet Biegler přibyl do štábu bataliónu."
Biegler vzal si plnou sklenici, usedl potom zcela skromně k oknu a čekal na vhodný okamžik, aby mohl hodit do povětří některé své znalostí z učebnic.
Poručík Dub, kterému ty hrozné přiboudliny lezly do hlavy, klepal prstem o stůl a zčistajasna obrátil se k hejtmanovi Ságnerovi:
"S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice."
DOSLOV k prvnímu dílu "V ZÁZEMÍ"
Ukončuje první díl knihy Osudy dobrého vojáka Švejka (V zázemí), oznamuji, že vyjdou rychle za sebou dva díly: Na frontě a V zajetí. I v těch druhých dílech budou vojáci i obyvatelstvo mluvit a vystupovat tak, jak je tomu ve skutečností.
Život není žádnou školou uhlazeného chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec u Kalicha a tento román není pomůckou k salónnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat. Jest to historický obraz určité doby.
Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se podat jej právě tak, jak se to stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentech.
Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčílením vrhají se na jednotlivá slova.
Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsaclass="underline" "Vysmrkal se a utřel si nos." Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.
Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.
Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do ptáče a jedině modlitbou se upokojil.
Tací lidé se veřejné rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.
Užívaje ve své knize několika silných výrazů, konstatoval jsem letmo, jak se skutečně mluví.
Od hostinského Palivce nemůžeme žádati, aby mluvil tak jemně jako pí Laudová, dr. Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salón s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval jemný mrav salónní, pod jehož rouškou právě salónní lvi oddávají se nejhorším neřestem a výstřednostem.
Při této příležitosti upozorňuji, že hostinský Palivec je naživu. Přečkal válku, kterou proseděl v žaláři, a zůstal stále týmž, jako když měl tu aféru s obrazem císaře Františka Josefa.
Přišel mne též navštívit, když četl, že je v knize, a skoupil přes dvacet sešitů prvého čísla, které rozdal svým známým, a přispěl tak k rozšíření knihy.
Měl upřímnou radost z toho, že jsem o něm psal a vylíčil ho jako známého sprosťáka.
"Mne už nikdo nepředělá," řekl ke mně, "já jsem po celý život mluvil sprostě, jak jsem si to myslel, a budu tak mluvit dál. Nevezmu si kvůli nějaký takový krávě ubrousek na hubu. Já j sem dnes slavnej."
Jeho sebevědomí opravdu stouplo. Jeho sláva je založena na několika silných výrazech. Jemu to stačí ku spokojenosti, a kdybych byl chtěl snad upozornit ho, reprodukuje jeho hovor věrně a přesně, jak jsem popsal, že tak nemá mluvit, což ovšem nebylo mým úmyslem, rozhodně bych urazil toho dobrého člověka.
Nehledanými výrazy, prostě a poctivě vyjádřil odpor českého člověka proti byzantismu a sám ani o tom nevěděl. To bylo v krvi, ta neúcta k císaři a slušným výrazům.
Otto. Katz je též naživu. Jest to skutečná figurka polního kuráta. Hodil to všechno po převratě na hřebík, vystoupil z církve, dělá dnes prokuristu v jedné továrně na bronz a barviva v severních Čechách.
Psal mně dlouhý dopis, ve kterém vyhrožuje, že si to se mnou spořádá. Jistý německý list přinesl totiž překlad jedné kapitoly, kde je vylíčen, jak skutečně vypadal. Navštívil jsem ho tedy a dopadlo to s ním velice dobře. Ve dvě hodiny v noci nemohl stát na nohou, ale kázal a říkaclass="underline" "Já jsem Otto Katz, polní kurát, vy gypsové hlavy."
Lidí typu nebožtíka Bretschneidra, státního detektiva starého Rakouska, potlouká se i dnes velice mnoho v republice. Neobyčejně se zajímají o to, co kdo mluví.
Nevím, podaří-li se mně vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: "Ty jsi blbej jako Švejk," právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka.
Jaroslav Hašek