Obchodník s chmelem zakašlaclass="underline" "Katy je jistě divná ženská, pane nadporučíku, přijměte můj nejsrdečnější dík za všechno, co jste pro ni udělal. Vzpomene si jeti do Prahy zčistajasna, že prý se musí léčit z nervózy, já jsem na cestách, přijedu domů, a dům prázdný. Katy pryč."
Snaže se dělat co nejpříjemnější obličej, pohrozil jí prstem, a nuceně se usmívaje, otázal se ženy: "Tys asi patrně myslela, že když já jsem na cestách, že i ty můžeš též cestovat? Ty jsi si ovšem nepomyslila..."
Nadporučík Lukáš, vida, že spád rozmluvy zabočuje do nepříjemností, odvedl opět inteligentního obchodníka s chmelem k mapě bojiště, a ukazuje na podtržená místa, řekclass="underline" "Zapomněl jsem vás upozornit na jednu velice zajímavou okolnost. Na tento veliký k jihozápadu obrácený oblouk, kde tvoří tato skupina hor veliké předmostí. Sem obrácena jest ofenzíva spojenců. Uzavřením této dráhy, která předmostí spojuje s hlavní obrannou linií nepřítele, musí být přerušeno spojení mezi pravým křídlem a severní armádou na Visle. Je vám to nyní jasné?"
Obchodník s chmelem odpověděl, že jest mu vše úplně jasné, a obávaje se ve své taktnosti, aby to, co řekl, nebylo považováno za narážku, zmínil se, vraceje se na své místo: "Náš chmel válkou ztratil odbytiště v cizině. Pro chmel je nyní ztracena Francie, Anglie, Rusko i Balkán. Ještě posíláme chmel do Itálie, ale obávám se, že se Itálie také do toho zamíchá. Ale pak, až to vyhrajem, budem si diktovat ceny za zboží my."
"Itálie zachovává přísnou neutralitu," těšil ho nadporučík, "to je..."
"Tak proč, nepřizná, že je vázána trojspolkovou smlouvou mezi Rakousko-Uherskem a Německem?" rozkatil se náhle obchodník s chmelem, kterému najednou přišlo všechno do hlavy, chmel, žena, válka, "já čekal, že Itálie vytáhne polem proti Francii a proti Srbsku. Pak by válka už byla u konce. Chmel mně ve skladištích hnije, uzávěrky domácí jsou slabé, export rovná se nule, a Itálie zachovává neutralitu. Proč Itálie obnovovala ještě v roce 1912 s námi trojspolek? Kde je italský ministr zahraničních záležitostí markýz di San Giuliano? Co dělá ten pán? Spí nebo co? Víte, jaký jsem měl do vojny roční obrat a jaký mám dnes? - Nemyslete si, že nesleduji události," pokračoval, dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno druhé a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, "proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Mósou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Wo(wru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogézách Hartmansweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederaspachu u Mylhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně."
Nemohl dále rozčilením mluvit, jen vstal, přistoupil k ženě a řekclass="underline" "Katy, ty pojedeš okamžitě se mnou domů. Oblíkej se. - Mne všechny ty události tak rozčilují," řekl po chvíli omluvným tónem, "býval jsem kdysi úplně klidným."
A když odešla se obléknout, tiše řekl k nadporučíkovi: "Nevyvádí to ponejprv. Loni ujela s jedním suplentem a našel jsem je až v Záhřebu. Udělal jsem při té příležitosti v městském pivovaře v Záhřebě uzávěrku na šest set žoků chmele. Ba, jih byl vůbec zlatým dolem. Náš chmel šel až do Cařihradu. Dnes jsme napolo zničeni. Jestli vláda omezí výrobu piva, zasadí nám poslední ránu."
A zapaluje si nabídnutou cigaretu, řekl zoufale: "Jedině Varšava odbírala 2370 žoků chmele. Největší pivovar je tam augustiánský. Zástupce býval u mě na návštěvě každoročně, To je k zoufání. Ještě dobře, že nemám děti."
Tento logický závěr každoroční návštěvy zástupce augustiánského pivovaru z Varšavy způsobil, že se nadporučík jemné usmál, což obchodník s chmelem postřehl, a proto vykládal dáclass="underline" "Uherské pivovary v Šoproni a ve Velké Kaniži odbíraly pro svá exportní piva, která vyvážely až do Alexandrie, u mé firmy ročně průměrem tisíc žoků chmele. Dnes odmítají jakoukoliv objednávku kvůli blokádě. Nabízím jim chmel o třicet procent lacinější, a neobjednávají ani jeden žok. Stagnace, úpadek, mizérie a ještě k tomu domácí starosti."
Obchodník s chmelem se odmlčel a mlčení přerušila paní Katy, připravená na cestu: "Jak to uděláme s mými kufry?"
"Přijedou pro ně, Katy," řekl spokojeně obchodník s chmelem, raduje se nakonec, že skončilo vše bez výstupu a pohoršlivé scény, "jestli chceš ještě obstarat nějaké nákupy, je nejvyšší čas, abychom šli. Vlak jede ve dvě dvacet."
Oba rozloučili se přátelsky s nadporučíkem a obchodník s chmelem byl tak rád, že už je to odbyto, že na rozchodu, v předsíni, řekl k nadporučíkovi: "Jestli, nedej bůh, byl byste na vojně raněn, přijeďte k nám na zotavenou. Budeme vás co nejpečlivěji opatrovat."
Vrátiv se do ložnice, kde paní Katy se oblékala na cestu, našel nadporučík na umyvadle 400 korun a tento lístek:
Pane nadporučíku! Nezastal jste se mne před tou
opicí, mým mužem, idiotem prvního řádu. Dovolil
jste, aby mne odvlékl s sebou jako nějakou věc,
kterou zapomenul v bytě. Přitom dovolil jste si
udělat poznámku, že jste mně nabídl
pohostinství. Doufám, že jsem vám nezpůsobila
větší útraty než přiložených 400 koruny o které
prosím byste se rozdělil se svým sluhou.
Nadporučík Lukáš chvíli stál s lístkem v ruce a pak jej pomalu roztrhal. S úsměvem podíval se na peníze ležící na umyvadle, a vida, že v rozčilení zapomněla hřebínek do vlasů na stolku, když si před zrcadlem upravovala vlasy, uložil jej mezi své fetišistické relikvie.
Švejk se vrátil po poledni. Šel hledat stájového pinče pro nadporučíka.
"Švejku," řekl nadporučík, "máte štěstí. Ta dáma, která u mne bydlila, je už pryč. Odvezl ji pan manžel. A za všechny služby, které jste jí prokázal, nechala vám na umyvadle 400 korun. Musíte jí pěkné poděkovat, respektive jejímu panu choti, poněvadž jsou to jeho peníze, které vzala s sebou na cestu. Já vám nadiktuji psaní."
Nadiktoval mu:
"Velectěný pane! Račte vyřídit nejsrdečnější dík za 400 korun, které mně darovala vaše paní choť za služby, které jsem jí prokázal při její návštěvě v Praze. Vše, co jsem pro ni udělal, učinil jsem ochotně, a proto nemohu přijmouti tento obnos a zasílám jej... - Nu jen pište dál, Švejku, copak sebou tak vrtíte? Kde jsem to přestal?"
"A zasílám jej...," řekl třesoucím se hlasem, plným tragiky, Švejk.
"Dobře tedy: zasílám jej nazpátek s ujištěním své nejhlubší úcty. Uctivý pozdrav a ruky políbení milostivé paní. Josef Švejk, důstojnický sluha u nadporučíka Lukáše. Hotovo?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ještě schází datum."
"20. prosince 1914. Tak a teď napište obálku a vezměte těch 400 korun a odnesete je na poštu a pošlete na tuto adresu."
A nadporučík Lukáš počal si vesele pohvizdovat árii z operety Rozvedená paní.
"Ještě něco, Švejku," otázal se nadporučík, když Švejk odcházel na poštu, "co je s tím psem, kterého jste šel hledat?"
"Mám jednoho v pácu, pane obrlajtnant, náramně hezký zvíře. Ale bude to těžký ho dostat. Zejtra doufám že ho snad přece přivedu. Kouše."
6
Posledního slova nadporučík Lukáš nezaslechl, a bylo přece tak důležité. "Kousala ta potvora o všechno pryč," chtěl ještě jednou opakovat Švejk, ale nakonec si pomysliclass="underline" "Co je vlastně nadporučíkovi do toho. Chce psa, tak ho dostane."
Není to ovšem lehkou věcí říci: "Přiveďte mně psa!" Majitelé psů jsou na své psy velice opatrní, a nemusí to být právě čistokrevný pes. I toho voříška, který nic jiného nedělá, než že nějaké stařence zahřívá nohy, má majitel rád a nedá mu ublížit.