Mezitím dobry muž věřící v nevinnost Švejkovu zaplatil za něho v kanceláři pokutu a odvedl si Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho pohostil pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na dráhu nalézají se u nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu pětku na lístek i na další útratu.
Když odcházel, řekl důvěrné k Švejkovi: "Tak vojáčku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte ode mne sládka Zemana v Zdolbunově. Máte to přece napsané, jak se jmenuji. Jen buďte chytrý, abyste dlouho nebyl na frontě."
"Vo to nemějte žádnej strach," řekl Švejk, "je to vždycky zajímavý, uvidět nějaký cizí krajiny zadarmo."
Švejk zůstal sám sedět za stolem, a zatímco propíjel tiše pětku od šlechetného dobrodince, sdělovali si lidé na peróně, kteří nebyli při rozmluvě Švejkově s přednostou stanice a viděli jenom zdáli zástup lidu, že tam chytli nějakého špióna, který fotografoval nádraží, což však vyvracela jedna paní tvrzením, že se o žádného špióna nejedná, že však slyšela, jak jeden dragoun posekal důstojníka u záchodu pro dámy, poněvadž ten důstojník tam lezl za jeho milou, která vyprovázela toho dragouna.
Těmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím nervozitu válečné doby, učinilo přítrž četnictvo, které vyklízelo perón. A Švejk dál tiše pil, vzpomínaje něžně na svého nadporučíka. Co ten asi bude dělat, až přijede do Českých Budějovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu.
Před příjezdem osobního vlaku naplnila se restaurace třetí třídu vojákv i civilisty. Převládali vojáci od různých regimentů, formací a nejrůznější národnosti, které vichřice válečná zavála do táborských lazaretů, kteří nyní odjížděli znova do pole pro nová zranění, zmrzačení, bolesti a jeli si vysloužit nad svými hroby prostý dřevěný kříž, na kterém ještě po letech na smutných pláních východní Haliče bude se ve větru a dešti třepetat vybledlá rakouská vojenská čepice se zrezavělým frantíkem, na které čas od času si usedne smutný zestárlý krkavec, vzpomínající na tučné hody před lety, kdy býval tu pro něho nekonečný prostřený stůl lidských chutných mrtvol a koňských zdechlin, kdy právě pod takovou čepicí, na které sedí, bylo to nejchutnější sousto - lidské oči.
Jeden z těch kandidátů utrpení, propuštěný po operaci z vojenského lazaretu, v zamazané uniformě se stopami krve a bláta, přisedl k Švejkovi. Byl tak nějak zakrslý, vyhublý, smutný. Položil ši na stůl malý balíček, vytáhl rozbitou tobolku a přepočítával si peníze.
Potom se podíval na Švejka a otázal se: "Magyarul?"
"Já jsem, kamaráde, Čech," odpověděl Švejk, "nechceš se napít?"
"Nem tudom, barátom."
"To nevadí, kamaráde," pobízel Švejk, přistavuje svou plnou sklenici před smutného vojáka, "jen se pořádně napij."
Pochopil, napil se, poděkovaclass="underline" "Köszönöm szivesen," a dál prohlížel obsah své tobolky a nakonec vzdychl.
Švejk pochopil, že by si ten Maďar dal rád pivo, a že nemá dost peněz, proto mu poručil jedno přinést, načež Maďar opět poděkoval a jal se vykládat něco Švejkovi pomocí posuňků, ukazuje na svou prostřelenou ruku, přičemž promluvil mezinárodním jazykem: "Pif, paf, puc!"
Švejk soustrastné kýval hlavou a zakrslý rekonvalescent sdělil ještě Švejkovi, nakláněje levici na půl metru od země a pozdvihuje potom tři prsty, že má tři malé děti.
"Nincs ham, nincs ham," pokračoval, chtěje říct, že nemají doma co jíst, a utřel si oči, ze kterých vytryskly slzy, špinavým rukávem svého vojenského pláště, ve kterém bylo vidět díru od kulky, která vlítla mu do těla pro uherského krále.
Nebylo to nic podivného, že při takové zábavě pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pětky a že se pomalu, ale jisté odřezával od Českých Budějovic, ztráceje každou sklenicí piva, kterými hostil sebe i maďarského rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský lístek.
Opět projel stanicí jeden vlak do Budějovic a Švejk stále seděl u stolu a poslouchal, jak Maďar opakuje své: "Pif, paf, puc! Három gyermek, nipcs ham, éljen!"
To poslední říkal, když si s ním Pukal.
"Jen pij, kluku maďarská," odpovídal. Švejk, "chlastej, vy byste nás tak nehostili..."
Od vedlejšího stolu řekl nějaký voják, že když přijeli do Segedina s 28. regimentem, že na ně Maďaři ukazovali ruce do výšky.
Byla to svatá pravda, ale tenhle voják se tím patrné cítil uražen, co potom bylo zjevem obyčejným u všech českých vojáků a co nakonec dělali Maďaři sami, když už se jim přestala líbit rvačka v zájmu uherského krále.
Pak si ten voják též přisedl a vyprávěl, jak to nahnuli v Segedině Maďarům a jak je vymlátili z několika hospod. Přitom s uznalostí pochválil, že se Maďaři umí také prát a že dostal jednu ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do týlu se léčit. Teď ale, až se vrátí, že ho dá hejtman od jeho bataliónu patrné zavřít, poněvadž už neměl čas tu ránu tomu Maďarovi oplatit, jak se duši a patří, aby ten taky z toho něco měl a byla zachráněna čest celého regimentu.
"Ihre Dokumentem vaši tokúment?" tak pěkné začal na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený čtyřmi vojáky s bajonety, "já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš!"
"Nemám, miláčku," odpověděl Švejk, "pan obrlajtnant Lukáš, regiment No 91, je vzal s sebou a já zůstal zde na nádraží."
"Was ist das Wort milatschek?" obrátil se šikovatel k jednomu ze svých vojáků, starému landverákovi, který podle všeho dělal svému šikovateli všechno naschvál, poněvadž řekl klidně:
"Miláček, das ist wie Herr Feldwebel." Šikovatel pokračoval dál v rozmluvě se Švejkem:
"Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf Bahnhofsmilitärkommando, den lausigen Bursch, wie einen tollen Hund."
Švejka odváděli na vojenské nádražní velitelství, kde na strážnici sedělo mužstvo, stejné vypadající jako ten starý landverák, který tak pěkné znal překládat slovo "miláček" do němčiny svému přirozenému nepříteli, šikovatelské vrchnosti.
Strážnice byla vyzdobena litografiemi, které v té době dalo rozesílat ministerstvo vojenství po všech kancelářích, kterými procházeli vojáci, stejně jako do škol i do kasáren.
Dobrého vojáka Švejka uvítal obraz znázorňující dle nápisu, jak četař František Hammel a desátníci Paulhart a Bachmayer od c. k. 21, střeleckého pluku povzbuzují mužstvo k vytrvání. Na druhé straně visel obraz s nadpisem: "Četař Jan Danko od 5. pluku honvédských husarů vypátrá stanoviště nepřátelské baterie."
Po pravé straně níže visel plakát "Vzácné vzory zmužilosti".
Takovými plakáty, jejichž text, s vymyšlenými vzácnými vzory, v kancelářích ministerstva vojenství skládali různí ti němečtí žurnalisté povolaní na vojnu, chtělo to staré pitomé Rakousko nadchnout vojáky, kteří to nikdy nečtli, a když jim takové vzácné vzory zmužilosti posílali na frontu brožované v knížkách, balili si do toho cigarety z tabáku do dýmky nebo upotřebili to ještě vhodněji, aby to odpovídalo ceně i duchu sepsaných vzácných vzorů odvahy.
Zatímco šikovatel šel shánět nějakého důstojníka, Švejk si přečetl na plakátu:
VOZATAJEC JOSEF BONG
Vojáci zdravotního sboru dopravovali těžce raněné k vozům, připraveným v kryté úžlabině. Jakmile byl plný, odjelo se s ním na obvaziště. Rusové, vypátravše tyto vozy, počali je obstřelovati granáty. Kůň vozatajce Josefa Bonga od c. a k. 3. vozatajské švadrony byl usmrcen střepinou granátu. Bong bědovaclass="underline" "Ubohý můj bělouši, je veta po tobě!" Vtom sám zasažen byl kusem granátu. Přesto vypřáhnul svého koně a odtáhl trojspřeží za bezpečný úkryt. Nato se vrátil pro postroj svého usmrceného koně. Rusové stříleli stále. "Jen si střílejte, zpropadení zuřivci, já postroj tady nenechám!" a snímal dál postroj s koně, bruče si ona slova. Konečně byl hotov a vláčel se s postrojem zpět k vozu. Zde mu bylo vyslechnouti hromobití od zdravotních vojínů pro jeho dlouhou nepřítomnost. "Nechtěl jsem tam nechat postroj, je skoro nový. Bylo by ho škoda, pomyslil jsem si. Nemáme nazbyt takových věcí," omlouval se statečný vojín, odjížděje k obvazišti, kde se teprve hlásil jako raněný. Jeho rytmistr ozdobil později prsa jeho stříbrnou medalií za statečnost.