a pořád ládoval...
Na nádvoří ozvaly se kroky a hlasy.
"To je profous," řekl jednoroční dobrovolník, "jde s ním lajtnant Pelikán, který má dnes službu. Je to rezervní důstojník, můj známý z České besedy, v civilu je matematikem v jedné pojišťovně. Od toho dostaneme cigarety. Rveme jen dál."
A opět ozvalo se: A u kanónu stál...
Když se otevřely dveře, profous, zřejmé rozčílený přítomností službu konajícího důstojníka, spustil ostře:
"Zde není žádná menažérie."
"Pardon," odpověděl jednoroční dobrovolník, "zde je filiálka Rudolfina, koncert ve prospěch uvězněných. Právě ukončeno první číslo programu: Válečná symfonie."
"Nechte toho," řekl poručík Pelikán naoko přísné, "myslím, že víte, že máte jít v devět hodin ležet a netropit hluk. Vaše koncertní číslo je slyšet až na náměstí."
"Poslušně hlásím; pane lajtnant," řekl jednoroční dobrovolník, "že jsme se nepřipravili náležitě, a jestli nějaká disharmonie..."
"Tohle dělá každý večer," snažil se popichovat na svého nepřítele profous, "chová se vůbec strašně neinteligentně."
"Prosím, pane lajtnant," řekl jednoroční dobrovolník, "chtěl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima. At profous počká za dveřmi."
Když to bylo splněno, jednoroční dobrovolník důvěrné řekclass="underline"
"Tak vysyp cigarety, Franto. - Sportky? A to jako lajtnant nemáš nic lepšího? Prozatím ti děkuji. Ještě sirky. - Sportky," řekl po jeho odchodu jednoroční dobrovolník opovržlivé, "i v nouzi má být člověk povznešen. Kuřte, kamaráde, na dobrou noc. Zítra nás čeká poslední soud." Jednoroční dobrovolník nežli usnul, neopomenul zazpívat "Hory, doly a skály vysoké jsou moji přátelé. To nám nenavrátí, co jsme měli rádi, děvčátka rozmilé..."
Jestli jednoroční dobrovolník vyličoval plukovníka Schrödra jako netvora, byl na omylu, neboť plukovník Schröder měl částečný smysl pro spravedlnost, který jasně vystupoval po těch nocích, kdy plukovník Schröder byl spokojen se společností, v jejíž středu trávil večery v hotelu. A nebyl-li spokojen?
Zatímco jednoroční dobrovolník pronášel zdrcující kritiku poměrů v kasárnách, plukovník Schröder seděl v hotelu ve společnosti důstojníků a poslouchal, jak nadporučík Kretschmann, který se vrátil ze Srbska s bolavou nohou (trkla ho kráva), vypravoval, jak se díval od štábu, ku kterému byl přidělen, na útok na srbské pozice:
"Ano, nyní vyletěli ze zákopů. Na celé délce dvou kilometrů lezou nyní přes drátěné překážky a vrhají se na nepřítele. Ruční granáty za pasem, masky, ručnici přes rameno, připraveni ku střelbě, připraveni k úderu. Hvízdají kulky. Padne jeden voják, který vyskakuje ze zákopu, druhý padne na vyhozeném náspu, třetí padne po několika krocích, ale těla kamarádů ženou se dále kupředu s hurá, kupředu do kouře a prachu. A nepřítel střílí ze všech stran, ze zákopů, z trychtýřů od granátů, a míří na nás kulomety. Zas padají vojáci. Švarm chce se dostat na nepřátelskou strojní pušku. Padnou. Ale kamarádi jsou již upředu. Hurrá! Padne jeden důstojník. Už není slyšet ručnice pěchoty, připravuje se něco hrozného. Zas padne jeden celý Švarm a je slyšet nepřátelské strojní pušky: ratatatata... Padne... Já, odpusťte, už dál nemohu, já jsem opilý..."
A důstojník s bolavou nohou se zamlčel a zůstal sedět tupé na židli. Plukovník Schröder se milostivě usmívá a poslouchá, jak naproti hejtman Spíra, jako kdyby se chtěl hádat, tluče pěstí do stolu a opakuje něco, co nemá žádného významu a čemuž není naprosto rozumět, co to vlastně má znamenat a co chce tím říct:
"Uvažte prosím dobře. Máme ve zbrani rakouské zeměbranecké hulány, rakouské zeměbrance, bosenské myslivce, rakouské myslivce, rakouské pěšáky, uherské pěšáky, tyrolské císařské střelce, bosenské pěšáky, uherské pěší honvédy, uherské husary, zeměbranecké husary, jízdní myslivce, dragouny, hulány, dělostřelce, trén, sapéry, sanitu, námořníky. Rozumíte? A Belgie? První a druhá výzva vojska tvoří operační armádu, třetí výzva obstarává službu v zádech armády..."
Hejtman Spíro udeřil pěstí do stolu. "Zeměbrana vykonává službu v zemi v čas míru."
Jeden mladý důstojník vedle horlivě se snažil, aby přesvědčil plukovníka o své vojenské tvrdostí, a velice hlasitě tvrdil k svému sousedovi: "Tuberkulózní lidi se musí posílat na frontu, udělá jim to dobře, a pak je lepší, když padnou nemocní než zdraví."
Plukovník se usmíval, ale náhle se zachmuřil a obraceje se na majora Wenzla řekclass="underline" "Divím se, že se nám nadporučík Lukáš vyhýbá, od té doby, co přijel, nepřišel ještě ani jednou mezi nás."
"On skládá básničky," posměšné se ozval hejtman Ságner, "sotva přijel, tak se zamiloval do paní inženýrově Schreiterové, s kterou se setkal v divadle."
Plukovník se zachmuřeně podíval před sebe: "Prý umí zpívat kuplety?"
"Už v kadetce nás velice bavil kuplety," odpověděl hejtman Ságner, "a anekdoty zná, jedna radost. Proč nejde mezi nás, nevím."
Plukovník smutně potřásl hlavou: "Dnes už není mezi námi to pravé kamarádství. Dřív, pamatuji se, že každý z nás, důstojníků, snažil se v kalině přispět něčím k zábavě. Jeden, pamatuji se, nějaký nadporučík Dankl, ten se svlékl do naha, lehl si na podlahu, zastrčil si do zadnice ocas ze slanečka a představoval nám mořskou pannu. Jiný zas, poručík Schleisner, uměl střihat ušima a řičet jako hřebec, napodobovat mňoukání koček a bzučení čmeláka. Pamatuji se také na hejtmana Skodayho. Ten vždy, když jsme chtěli, přivedl do kasina holky, byly to tři sestry, a měl je nacvičené jako psy. Postavil je na stůl a ony se začaly před námi obnažovat do taktu. Měl takovou malou taktovku, a všechna čest, kapelník byl znamenitý. A co s nimi prováděl na pohovce! Jednou dal přinést vanu s teplou vodou doprostřed místnosti a my jeden po druhém museli jsme se s těma holkama vykoupat a on nás fotografoval."
Při této vzpomínce plukovník Schröder se blaženě usmíval.
"A jaké sázky jsme dělali ve vaně," pokračoval, mlaskaje hnusně a vrtě sebou na židli, "ale dnes? Je to nějaká zábava? Ani ten kupletista se neobjeví. Ani pít dnes mladší důstojníci neumí. Není ještě dvanáct hodin, a už je za stolem, jak vidíte, pět opilých. Byly časy, že jsme seděli dva dny, a čím víc pili, tím byli střízlivějšími, a lili jsme do sebe nepřetržitě pivo, víno, likéry. Dnes to není již ten pravý vojenský duch. Čertví co je toho příčinou. Žádný vtip, jen samé takové povídačky bez konce. Poslouchejte jen, jak tam dole u stolu mluví o Americe."
Od druhého konce stolu bylo slyšet čísi vážný hlas: "Amerika se do války pouštět nemůže. Američani a Angličani jsou na nůž. Amerika není na válku připravena."
Plukovník Schröder vzdychclass="underline" "To je žvanění rezervních důstojníků. Ty nám byl čert dlužen. Takový člověk ještě včera psal někde v bance nebo dělal kornoutky a prodával koření, skořici a leštidlo na boty nebo vypravoval dětem ve škole, že hlad vyhání vlky z lesů, a dnes by se chtěl rovnat k aktivním důstojníkům, všemu rozumět a do všeho strkat nos. A když máme u nás aktivní důstojníky, jako je nadporučík Lukáš, tu pan nadporučík mezi nás nejde."
Plukovník Schröder v mrzuté náladě odešel domů, a když se ráno probudil, měl ještě horší náladu, poněvadž v novinách, které četl v posteli, několikrát našel větu ve zprávách z bojiště, že naše vojska byla odvedena na předem již připravené pozice. Byly to slavné dny rakouské armády, podobající se jako vejce vejci dnům u Šabace.
A pod tím dojmem přikročil v deset hodin ráno plukovník Schröder k tomu výkonu, který snad správně pojmenoval jednoroční dobrovolník posledním soudem.
Švejk s jednoročním dobrovolníkem stáli na nádvoří a očekávali plukovníka. Byly zde již šarže, službu konající důstojník, plukovní adjutant a šikovatel z plukovní kanceláře se spisy o provinilcích, na které čeká sekyra spravedlnosti - regimentsraport.
Konečně se objevil zachmuřený plukovník v průvodu hejtmana Ságnera ze školy jednoročních dobrovolníků, nervózně sekaje bičíkem přes holinku svých vysokých bot.