Vrchní polní kurát vtom spadl z lavice a spal na zemi dál. Desátník se na to hloupě díval a pak za všeobecného ticha zvedal ho beze všeho přispění druhých na lavici sám. Bylo vidět, že ztratil všechnu autoritu, a když řekl slabým beznadějným hlasem: "Mohli byste mně také pomoct," tu všichni z eskorty dívali se strnule a nehla se ani živá noha.
"Měl jste ho nechat chrnět, kde byl," pravil Švejk, "já jsem to se svým polním kurátem jinak nedělal. Jednou jsem ho nechal spát na záchodě, jednou se mně vyspal nahoře na almaře, v neckách v cizím domě a bůhví kde se všude vychrněl."
Na desátníka přišel náhle nával odhodlanosti. Chtěl ukázat, že je zde pánem, a proto řekl hrubě: "Držte hubu a nekecejte! Každej pucflek se toho zbytečně nažvaní. Jste jako štěnice."
"Ano, zajisté, a vy jste bůh, pane kaprál," odpověděl Švejk s rovnováhou filosofa, který chce na celém světě uskutečnit zemský mír a pouští se přitom do hrozné polemiky, "vy jste matka sedmibolestná."
"Panebože," zvolal jednoroční dobrovolník, spínaje ruce, "naplň naše srdce láskou ke všem šaržím, abychom se na ně nedívali s odporem. Požehnej našemu sjezdu v této arestantské díře na kolejích."
Desátník zrudl a vyskočiclass="underline" "Já si zakazuji všechny poznámky, voní jednoročáku."
"Vy za nic nemůžete," chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, "při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodné lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh savce a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když v&m odpářou hvězdičky, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách. Když vám ještě jednu frčku přidají a udělají z vás živočicha, kterému se říká supák, pak ještě to nebude s vámi v pořádku. Váš duševní obzor se vám ještě víc zouží, a když složíte někde na bojišti své kulturně zakrnělé kosti, po vás v celé Evropě nikdo nezapláče."
"Já vás dám zavřít," vykřikl zoufale desátník. Jednoroční dobrovolník se usmáclass="underline" "Vy patrné byste mé chtěl dát zavřít proto, že jsem vám nadával. To byste lhal, poněvadž váš duševní majetek nemůže vůbec vystihnout nějakých urážek, a kromě toho vsadil bych se s vámi, o co byste chtěl, že si nepamatujete vůbec ničeho z celé naší rozmluvy. Kdybych vám řekl, že jste embryo, tak to zapomenete dřív, ne snad než přijedeme na nejbližší stanici, ale dřív, než se kolem nás mihne nejbližší telegrafní tyč. Jste odumřelý mozkový závin. Nedovedu si vůbec představit, že byste mohl někde souvisle vyložit všechno, co jste mé slyšel mluvit. Kromě toho můžete se kohokoliv zde optat, zdali v mých slovech byla jen sebenepatrnější narážka na váš duševní obzor a zdali jsem vás v něčem urazil."
"Zajisté," potvrdil Švejk, "vám zde nikdo neřek ani slůvka, který byste si mohl nějak křivé vykládat. Vono to vždycky špatně vypadá, když se někdo cítí uraženej. Jednou jsem seděl v noční kavárně v Tunelu a bavili jsme se vo orangutanech. Seděl tam s námi jeden mariňák a ten vyprávěl, že orangutana často nerozeznají od nějakýho vousatýho vobčana, že takovej orangutan má bradu porostlou chlupy jako...,jako,` povídá, ,řekněme třebas tamhleten pán u vedlejšího stolu.` Vohlédli jsme se všichni, a ten pán s tou bradou šel k mariňákovi a dal mu facku a mariňák mu rozbil hlavu flaškou od piva a ten bradatej pán se svalil a zůstal ležet bez sebe a s mariňákem jsme se rozloučili, poněvadž hned vodešel, když viděl, že ho přizabil. Potom jsme vzkřísili toho pána, a to jsme rozhodné neměli dělat, poněvadž hned po svým vzkříšení na nás všechny, kteří jsme přece s tím neměli prachnic co dělat, zavolal patrolu, která nás vodvedla na komisařství. Tam von pořád ved svou, že jsme ho považovali za orangutana, že jsme vo ničem jiným nemluvili než vo něm. A on pořád svou. My, že ne, že není žádnej orangutan. A von, že je, že to slyšel. Prosil jsem pana komisaře, aby mu to vysvětlil. A ten mu to zcela dobrácky vysvětloval, ale ani pak si nedal říct a řekl panu komisařovi, že tomu on nerozumí, že je s námi spolčenej. Tak ho pan komisař dal zavřít, aby vystřízlivěl, a my jsme se zas chtěli vrátit do Tunelu, ale už jsme nemohli, poněvadž nás taky posadili za katr. Tak vidíte, pane kaprál, co může bejt z maličkýho a nepatrnýho nedorozumění, které nestojí ani za řeč. V Okrouhlicích byl zas jeden občan a ten se urazil, když mu řekli v Německém Brodě, že je krajta tygrovitá. Vono je víc takovejch slov, který nejsou naprosto trestný. Například jestli bychom vám řekli, že jste ondatra. Mohl byste se za to na nás zlobit?"
Desátník zařičel. Nebylo možné říci, že zařval. Hněv, vztek, zoufalství, vše se slilo v řadu silných zvuků a toto koncertní číslo doplňovalo pískání, které nosem prováděl chrápající vrchní polní kurát.
Po tom zařičení nastoupila úplná deprese. Desátník posadil se na lavici a jeho vodové, bezvýrazné oči utkvěly v dálce na lesy a hory.
"Pane desátníku," řekl jednoroční dobrovolník, "vy mně připomínáte nyní, jak sledujete šumné hory a vonné lesy, postavu Dante. Tyž ušlechtilý obličej básníka, muže srdce a ducha jemného, přístupného šlechetnému hnutí. Zůstaňte, prosím vás, tak sedět, tak pěkně vám to sluší. S jakým oduševněním, beze vší strojenosti a škrobenosti vypulujete oči na krajinu. Jistěže si myslíte, jak to bude krásné, až na jaře místo těch pustých míst nyní rozloží se tu koberec lučních pestrých květin..."
"...kerej koberec vobjímá potůček," poznamenal Švejk, "a von pan desátník sliní tužku, sedí na nějakým pařezu a píše básničku do Malýho čtenáře."
Desátník stal se úplně apatickým, zatímco jednoroční dobrovolník tvrdil, že rozhodné viděl hlavu desátníka vymodelovanou na jedné výstavě sochařů:
"Dovolte, pane desátníku, nestál jste snad modelem sochaři Štursovi?"
Desátník podíval se na jednoročního dobrovolníka a řekl smutně: "Nestál."
Jednoroční dobrovolník umlkl a natáhl se na lavici.
Mužové z eskorty hráli karty se Švejkem, desátník ze zoufalství kibicoval a dovolil si dokonce poznamenat, že Švejk vynesl zelené eso a to že je chyba. Neměl si trumfovat a měl by sedmu na poslední hod.
"Bejvaly v hospodách," řekl Švejk, "takový pěkný nápisy proti kibicům. Pamatuji se na jeden: Kibic, drž tlamajznu, než té přes ní šmajznu."
Vojenský vlak vjížděl do stanice, kde inspekce prohlížela vagóny. Vlak se zastavil.
"To se ví," řekl neúprosný jednoroční dobrovolník, dívaje se významně na desátníka, "inspekce je již tady..."
Do vagónu vstoupila inspekce.
-
Velitelem vojenského vlaku byl štábem naznačen rezervní důstojník doktor Mráz.
Na takové hloupé služby vždy házeli rezervní důstojníky. Doktor Mráz byl z toho jelen. Nemohl se dopočítat pořád jednoho vagónu, ačkoliv byl v civilu profesorem matematiky na reálném gymnasiu. Kromě toho na poslední stanici hlášený stav mužstva z jednotlivých vagónů kolísal s číslem udaným po skončeném nástupu do vagónů na budějovickém nádraží. Zdálo se mu, když se díval do papírů, že kde se vzalo tu se vzalo o dvě polní kuchyně víc. Neobyčejné nepříjemné šimrání v zádech působilo mu konstatování, že se mu rozmnožili koně neznámým způsobem. V seznamu důstojníků nemohl se dopátrat dvou kadetů, kteří mu scházeli. V kanceláři pluku v předním vagóně hledali neustále jeden psací stroj. Z toho chaosu rozbolela ho hlava, snědl již tři aspirinové prášky a nyní revidoval vlak s bolestným výrazem v obličeji.