"Jakpak by nemoh," rozčiloval se Vodička, "každej za to může, to je hloupost. To bych ti přál, aby dostali jednou tebe tak do párády, jako se mně stalo, když jsem první den sem přijel na kursy. Ještě to samý vodpůldne už nás sehnali jako stádo dobytka do školy a jeden takovej pitomec nám začal kreslit a vysvětlovat, co jsou to blindáže, jak se dělají základy, jak se to měří, a ráno prej, kdo to nebude mít nakreslený, jak von to vykládá, že bude zavřenej a uvázanej. ,Krucifix,` myslím si, ,proto jsi se na frontě přihlásil do těch kursů, aby ses ulil z fronty, nebo abys večer maloval do nějakých sešitků tužtičkou jako školáček?` Takovej vztek mne vzal, žádný stání jsem neměl, ani jsem se nemoh na toho blbouna, co nám to vykládal, podívat. Nejraději byl bych všechno rozmlátil, jak jsem byl vzteklej. Ani jsem nečekal na kafe a hned jsem šel z baráku do Királyhidy, a z toho vzteku jsem na nic jinýho nemyslel než najít si v městě nějakou tichou putyku, vožrat se tam a udělat tam kravál, dát někomu přes držku a jít vybouřenej domů. Člověk míní, ale pánbůh mění. Tam u řeky až mezi zahradami našel jsem vopravdu takovej lokál, tichej jako kaple, jako stvořenej pro kravál. Seděli tam jen dva hosti a bavili se mezi sebou maďarsky, což mne ještě víc namíchalo, a taky jsem byl ještě dřív a víc vožralej, než jsem si myslel, takže jsem v tý vopici ani nepozoroval, že vedle je ještě jeden lokál, kam mezi tou dobou, co jsem se činil, přišlo asi vosum husarů, kteří se do mne pustili, když jsem těm dvěma prvním hostům dal přes držku. Ti prevíti husaři tak ti mne zmordovali a honili mezi zahradama, že jsem vůbec netrefil domů, až k ránu, a hned jsem musel na marodcimru, kde jsem se vymluvil, že jsem spad do cihelny, a celej tejden mne balili do mokrýho prostěradla, aby se mně záda nepodbírala. To si přej, panečku, dostat se mezi takový lotry. To nejsou lidi, to je dobytek."
"Kdo čím zachází, tím schází," řekl Švejk, "taky se jim nesmíš divit, že jsou rozčílení, když musejí tam nechat stát všechno víno na stole a mají té honit po zahradách ve tmě. Voni si to měli s tebou vodbejt hned na místě v lokále, pak té vyhodit. Pro ně by to bejvalo bylo lepší a pro tebe taky, kdyby to s tebou skoncovali u stolu. Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řekl Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho mílej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, vodtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečné tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečné se zas dostal do svý kořalny. U kořalny bylo napolovic stažený roló, u kterýho stáli dva policajti, taky silné nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy,, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili. Tak se trestá přenáhlenost. To máš jako na vojně. Napřed nepřítele porazíme a potom pořád a pořád za ním, a nakonec nestačíme sami utíkat "
"Já jsem si ty chlapy dobře zapamatoval," ozval se Vodička, "kdyby mně tak některej z těch husarů padl do cesty, já bych si to s ním vyrovnal. My saperáci jsme, když to do nás vjede, potvory. My nejsme jako ty železný mouchy. Když jsme byli na frontě u Přemyšlu, tak tam byl s námi hejtman Jetzbacher, svině, které nebylo rovno pod sluncem. Ten nás uměl tak sekýrovat, že nějakej Bitterlich od naší kumpačky, Němec, ale moc takovej hodnej člověk, se kvůli němu zastřelil. Tak jsme si řekli, že až to začne z ruský strany hvízdat, že taky náš hejtman Jetzbacher žít nebude. A hned taky, jak začali Rusové po nás střílet, dali jsme do něho při přestřelce pět šušů. Potvora byl ještě živ jako kočka, tak jsme ho museli dvěma ranama dorazit, aby z toho nic nebylo; jenom zamrněl, ale tak nějak směšné, moc legračně."
Vodička se zasmáclass="underline" "To máš na frontě na denním pořádku. Vypravoval mně můj jeden kamarád, je teď taky u nás, že když byl jako infanterák pod Bělehradem, jejich kumpačka v gefechtu vodstřelila si svýho obrlajtnanta, taky takovýho psa, který zastřelil sám dva vojáky na pochodu, poněvadž už dál nemohli. Ten když dodělával, najednou začal hvízdat signál k vodstoupení. Mohli se prej všichni kolem uřehtat "
Za tohoto poutavého a poučného rozhovoru našel Švejk s Vodičkou konečně železářský krám pana Kákonyie na Sopronyi utca číslo 16.
"Měl bys přece jen radši zde počkat," řekl Švejk k Vodičkoví před průjezdem domu, "já jen seběhnu do prvního patra a odevzdám psaní, počkám si na odpověď a hned jsem zas dole."
"Já té mám vopustit?" podivil se Vodička, "ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. Tady musíme bejt na né vopatrní. Já ho plácnu."
"Poslouchej, Vodičko," řekl Švejk vážně, "zde se nejedná vo Maďara, zde se jedná vo jeho paní. Vždyť jsem ti to všecko, když jsme seděli s tou českou kelnerkou, vykládal, že nesu psaní vod svýho obrlajtnanta, že je to naprosté tajemství. Von mně přece můj obrlajtnant klad na srdce, že vo tom nesmí vědět žádná živá duše, a ta tvoje kelnerka sama přece povídala, že je to úplně správný, že je to diskrétní věc. Vo tom, že se nesmí nikdo dovědít, že si pan obrlajtnant dopisuje se vdanou ženskou. A ty sám jsi taky to chválil a přikyvoval na to hlavou. Vysvětlil jsem vám to přece, jak náleží a patří, že vykonám přesné rozkaz svýho obrlajtnanta, a ty najednou mermocí chceš jít s sebou nahoru."
"Ty mě ještě neznáš, Švejku," odpověděl též velice vážné starý sapér Vodička, "když jsem už jednou řek, že tě nevopustím, tak si pamatuj, že moje slovo platí za sto. Když jdou dva, je to vždycky bezpečnější."
"Z toho tě, Vodičko, vyvedu. Víš, kde je na Vyšehradě Neklanova ulice? Tam měl dílnu zámečník Voborník. Byl to člověk spravedlivej a jednoho dne, když se vrátil domů z flámu, tak si s sebou přived ještě jednoho flamendra spát. Potom ležel dlouho a dlouho a každej den, když mu jeho žena převazovala ránu na hlavě, tak mu říkala: ,Vidíš, Toníčku, kdybyste byli nepřišli dva, tak jsem ti jenom zahrála a nehodila ti na hlavu decimálku.` A von potom, když už moh mluvit, říkaclass="underline" ,Máš pravdu, matko, podruhý až někam pudu, tak s sebou nikoho nepřitáhnu.` "