Na rohu Spálené ulice setkal se Švejk se svým průvodčím s tlupou lidí, kteří se tlačili kolem vyvěšeného plakátu.
"To je manifest císaře pána o vypovězení války," řekl policejní strážník k Švejkovi.
"Já to předpovídal," řekl Švejk, "ale v blázinci o tom ještě nic nevědí, ačkoliv by to měli mít z první ruky."
"Jak to myslíte?" otázal se policejní strážník Švejka.
"Poněvadž je tam zavřenejch mnoho pánů důstojníků," vysvětlil Švejk, a když přišli k nové tlupě tlačící se před manifestem, Švejk vykřikclass="underline"
"Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem."
Někdo z nadšeného davu narazil mu klobouk přes uši a tak za sběhu lidu dobrý voják Švejk vkročil opětně do vrat policejního ředitelství.
"Tuhle vojnu vyhrajem docela určité, opakuji to ještě jednou, pánové!" s těmi slovy rozloučil se Švejk s davem, který ho vyprovázel.
A kdesi v dálných dálavách historie snášela se k Evropě pravda, že zítřek rozboří i plány přítomnosti.
*Někteří spisovatelé užívají výrazu "hryžou výčitky svědomí". Nepovažuji ten výraz úplně přiléhajícím. i tygr člověka žere, a nehryže.
6. kapitola
Budovou policejního ředitelství vanul duch cizí autority, která zjišťovala, jak dalece je obyvatelstvo nadšeno pro válku. Kromě několika výjimek, lidí, kteří nezapřeli, že jsou synové národa, který má vykrvácet za zájmy jemu úplně cizí, policejní ředitelství představovalo nejkrásnější skupinu byrokratických dravců, kteří měli smysl jedině pro žalář a šibenici, aby uhájili existenci zakroucených paragrafů.
Přitom nakládali se svými obětmi s jízlivou vlídností, uvažujíce předem každé slovo.
"Je mně velmi líto," řekl jeden z těch dravců černožlutě žíhaných, když k němu přivedli Švejka, "že vy jste opět padl v naše ruce. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se;"
Švejk němé přitakal hlavou a tvářil se tak nevinné, že černožlutý dravec pohlédl tázavě na něho a zdůrazniclass="underline"
"Netvařte se tak pitomé:"
Přešel však ihned do laskavého tónu a pokračovaclass="underline"
"Pro nás je jisté velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sveden. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?"
Švejk zakašlal a ozval se:
"Já prosím o žádných hloupostech nevím."
"A to není hloupost, pane Švejku," řekl umělý otcovský tón, "když vy, podle udání policejního strážníka, který vás sem přivedl, způsobil jste sběh lidu před manifestem o válce nalepeným na nároží a když jste pobuřoval lid výkřiky ,Nazdar císaři Františkovi Josefovi. Tahle vojna je vyhrána!`?"
"Já nemoh zahálet," prohlásil Švejk, upíraje své dobré oči v zrak inkvizitora, "já jsem se rozčílil, když jsem viděl, že všichni čtou ten manifest o vojně a nejevějí žádnou radost. Žádný volání slávy, žádný hurrá, vůbec nic, pane rado. Tak jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. A tu já, starý voják od jednadevadesátýho regimentu, nemoh jsem se na to dívat, a tak jsem vykřikl ty věty, a já si myslím, že kdybyste vy byl na mým místě, že byste to udělal zrovna jako já. Když je válka, musí se vyhrát a musí se volat sláva císaři pánu, to mně nikdo nevymluví:"
Překonán a zkrušen nesnesl černožlutý dravec zrak nevinného beránka Švejka, sklopil jej na úřední akta a řekclass="underline"
"Přiznávám plné vaše nadšení, ale kdyby se bylo projevilo za jiných okolností. Víte však sám dobře, že vás vedl policejní strážník, takže takový vlastenecký projev mohl a musel účinkovat na obecenstvo spíše ironicky než vážně:"
"Jestli vede někoho policejní strážník," odpověděl Švejk, "je to těžký moment v životě lidským. Ale jestli člověk ani v takovej těžkej moment nezapomíná, co se patří dělat, když je vojna, myslím, že takovej člověk není tak špatnej."
Černožlutý dravec zavrčel a podíval se ještě jednou Švejkovi do očí.
Švejk odpověděl nevinným, měkkým, skromným a něžným teplem svého zraku.
Chvíli dívali se ti dva upřené na sebe.
"Vem vás čert,. Švejku," řekla nakonec úřední brada, "jestli se sem ještě jednou dostanete, tak se vás vůbec nebudu na nic ptát a poputujete přímo l~ vojenskému soudu na Hradčany. Rozuměl jste?"
A nežli se nadál, Švejk přikročil k němu, políbil mu ruku a řekclass="underline"
"Zaplať vám pánbůh za všechno, kdybyste potřeboval někdy nějakého čistokrevného pejska, račte se obrátit na mne. Já mám obchod se psy."
A tak se ocitl Švejk opět na svobodě a na cestě k domovu.
Jeho uvažováni, má-li se stavit napřed ještě u Kalichu, skončilo tím, že otevřel ty dveře, odkud vyšel před časem v průvodu detektiva Bretschneidra.
Ve výčepu panovalo hrobové ticho. Sedělo tam několik hostů, mezi nimi kostelník od Svatého Apolináře. Tvářili se zachmuřené. Za výčepním pultem seděla hostinská Palivcová a tupě se dívala na pivní pípy.
"Tak už jsem se vrátil," řekl Švejk vesele, "dejte mně sklenici piva. Kdepak máme pana Palivce, je už také doma?"
Místo odpovědi dala se Palivcová do pláče, a soustřeďujíc své neštěstí ve zvláštním přízvuku na každém slově, zasténala:
"Dali - mu - deset - let - před - tejdnem."
"Nu vida," řekl Švejk, "tak už má sedum dní za sebou."
"On byl takovej opatrnej," plakala Palivcová, "sám to také vždycky o sobě tvrdil."
Hosté ve výčepu tvrdošíjné mlčeli, jako by tu bloudil duch Palivcův a nabádal je ještě k větší opatrnosti.
"Opatrnost matkou moudrostí," řekl Švejk, usedaje ke stolu za sklenici piva, ve které v pěné byly malé otvory, jak na pěnu kapaly slzy paní Palivcové, když nesla Švejkovi pivo na stůl, "dnešní doba je taková, že vona nutí člověka k opatrnosti."
"Včera jsme měli dva pohřby," zaváděl řeč na jiné pole kostelník od Svatého Apolináře.
"To patrně někdo umřel," řekl druhý host, načež třetí dodaclass="underline"
"Byly ty pohřby s katafalkem?"
"Rád bych věděl," řekl Švejk, "jaký budou ve válce teď ty vojenský pohřby."
Hosté se zvedli, zaplatili a tiše odešli. Švejk osaměl s paní Palivcovou.
"To jsem si nepomyslil," řekl, "aby odsuzovali nevinnýho člověka na deset let. Že jednoho nevinnýho člověka odsoudili na pět let, to jsem už slyšel, ale na deset, to je trochu moc:"
"Když on se můj přiznal," plakala Palivcová, "jak to tady říkal o těch mouchách a o tom obraze, tak to opakoval i na direkci, i u soudu. Já byla na tom přelíčení jako svědek, ale co jsem mohla svědčit, když mně řekli, že jsem v příbuzenském poměru k svému muži a že se mohu vzdát svědectví. Já jsem se tak lekla toho příbuzenského poměru, aby snad ještě z toho něco nebylo, tak jsem se vzdala svědectví a on chudák stará se tak na mne podíval, do smrti na ty jeho oči nezapomenu. A potom, po rozsudku, když ho odváděli, vykřik jim tam na chodbě, jak byl z toho cele] pitomej: ,Ať žije Volná myšlenka!` "
"A pan Bretschneider už sem nechodí?" otázal se Švejk.
"Byl tady několikrát," odpověděla paní hostinská, "vypil jedno nebo dvě piva, ptal se mne, kdo sem chodí, a poslouchal, jak si hosti vypravují o fotbalu. Oni si vždycky, když ho vidí, vypravují jen o fotbalu. A on sebou cukal, jako kdyby každou chvilku chtěl běsnit a svíjet se. Za tu celou dobu dostal na lep jen jednoho čalouníka z Příčné ulice:"
"Je to věc výcviku," poznamenal Švejk, "byl ten čalouník hloupej člověk?"
"Asi jako můj muž," odpověděla s pláčem, "ptal se ho, jestli by střílel proti Srbům. A on mu řek, že neumí střílet, že byl jednou na střelnici a prostřílel tam korunu. Pak jsme všichni slyšeli, že pan Bretschneider řekl, vytahuje si zápisník: ,I hleďme, zase nová pěkná velezráda!`, a odešel s tím čalouníkem z Příčné ulice, který se již nevrátil."