Potom tam ještě k nim strčili frajtra Peroutku od 13. marškumpanie, který, když se včera rozšířila povést po lágru, že se jede na pozici, se ztratil a byl ráno patrolou objeven u Bílé růže v Brucku. Vymlouval se, že chtěl před odjezdem prohlédnout známý skleník hraběte Harracha u Brucku a na zpáteční cestě že zabloudil, a teprve ráno celý unavený že dorazil k Bílé růži. (Zatím spal s Růženkou od Bílé růže.)
-
Situace byla stále nevyjasněnou. Pojede se, nebo se nepojede. Švejk u telefonu v kanceláři 11. maršky vyslechl nejrůznější názory, pesimistické i optimistické. 12. marškumpanie telefonovala, že prý někdo z kanceláře slyšel, že se bude čekat až na cvičení ve střelbě s pohyblivými figurami a že se pojede až po feldmäßigschießübungách. Tento optimistický názor nesdílela 13. marškumpačka, která telefonovala, že právě se vrátil kaprál Havlík z města a slyšel od jednoho železničního zřízence, že už vozy jsou na stanici.
Vaněk vytrhl Švejkovi sluchátko z ruky a křičel rozčileně, že ajznboňáci vědí starého kozla, teď že byl právě v plukovní kanceláři.
Švejk setrvával u telefonu s opravdovou láskou a na všechny otázky, co je nového, odpovídal, že se ještě nic určitého neví.
Takovým způsobem odpověděl též na otázku nadporučíka Lukáše:
"Co je u vás nového?"
"Ještě se nic určitého neví, pane obrlajtnant," stereotypně odvětil Švejk.
"Vy vole, pověste sluchátko."
Potom přišla řada telefonogramů, které Švejk přijal po delším nedorozumění. Předně ten, který mu nemohl být diktován v noci, když nezavěsil sluchátko a spal, týkající se očkovaných a neočkovaných.
Potom zas zpožděný telefonogram o konzervách, což bylo již včera večer vyjasněno.
Pak telefonogram po všech bataliónech, kumpaniích a částech pluku:
Kopie telefonogramu brigády No 75692
Příkaz po brigádě čis. 172
Při výkazech o hospodářství polních kuchyní
sleduje tento pořádek při vyjmenování produktů
spotřebovaných: 1. maso, 2. konzervy 3. Zelenina
čerstvá, 4. sušená zelenina, 5. rýže, 6. makaróny,
7. kroupy a krupice, 8. Brambory,
místo dřívějšího:
4. sušená zelenina, 5. čerstvá zelenina.
Když to přečetl Švejk účetnímu šikovateli, prohlásil Vaněk slavnostně, že takové telefonogramy se házejí do latríny:
"To si vymyslil nějaký blbec u štábu armády, a už to jde na všechny divize a brigády a pluky." Potom přijal Švejk ještě jeden telefonogram, který byl tak rychle diktován, že Švejk z toho zachytil na blok jen to, co vypadalo jako šifra:
In der Folge genauer erlaubt gewesen oder das
selbst einem hingegen immerhin eingeholet
werden.
"To jsou všechno zbytečnosti," řekl Vaněk, když se Švejk nehorázně divil, co napsal, a třikrát za sebou si to hlasitě předčítal, "samé hlouposti, ačkoliv čertví, může to být také šifrováno, ale na to nejsme u nás u kumpanie zařízeni. To se může také zahodit."
"Já si to taky myslím," řekl Švejk, "kdybych voznámil panu obrlajtnantovi že má ,in der Folge genauer erlaubt gewesen oder das selbt einem hingegen immerhin eingeholet werden`, ještě by se urazil. - Někdo je vám nedůtklivý až hrůza," pokračoval Švejk, zabořuje se opět ve vzpomínky. "Jednou jsem jel z Vysočan elektrikou do Prahy a v Libni k nám přised nějakej pan Novotný. Jakmile jsem ho poznal, šel jsem k němu na plošinu a dal jsem se s ním do hovoru, že jsme oba z Dražova. On se ale na mne rozkřik, abych ho neobtěžoval, že prý mne nezná. Já jsem mu to začal vysvětlovat, aby se jen upamatoval, že jsem jako malej hoch k němu chodil s matkou, která se jmenovala Antonie, otec že se jmenoval Prokop a byl šafářem. Ani potom nechtěl nic vědět o tom, že se známe. Tak jsem mu ještě řekl, bližší podrobnosti, že v Dražově byli dva Novotní, Tonda a Josef. On že je ten Josef, že mně psali o něm z Dražova, že postřelil svou ženu, když ho kárala z pití. A tu se vám von rozpřáh, já jsem se uhnul a on rozbil tabuli na přední plošině, tu velkou před řidičem. Tak nás vysadili, vodvedli a na komisařství se ukázalo, že byl proto tak nedůtklivý, poněvadž vůbec se nejmenoval Josef Novotný, ale Eduard Doubrava, a byl z Montgomery v Americe a zde byl navštívit příbuzný, ze kterých pocházela jeho rodina."
Telefon přerušil jeho vypravování a nějaký chraplavý hlas z oddílu strojních pušek se opět tázal, zdali se pojede. Je prý ráno bešprechunk u pana obršta.
Ve dveřích se objevil celý bledý kadet Biegler, největší blbec u kumpanie, poněvadž v jednoročácké škole se snažil vyniknout svými vědomostmi. Kývl Vaňkovi, aby za ním vyšel na chodbu, kde s ním měl dlouhou rozmluvu.
Když se Vaněk vrátil, usmíval se pohrdlivé.
"Je to kus vola," řekl k Švejkovi, "tady u naší maršky máme ale exempláře. Byl taky u bešprechungu, a když se rozcházeli, tak nařídil pan obrlajtnant, aby všichni cukskomandanti udělali kvérvizitu a aby byli přísní. A teď se mne přijde zeptat, jestli má dát uvázat Žlábka, poněvadž ten si vypucoval kvér petrolejem."
Vaněk se rozčílil. "Na takovou blbost se mne ptá, když ví, že se jede do pole. Však si to pan obrlajtnant včera dobře rozmyslil s tím uvázáním svého pucfleka. Taky jsem ale tomu mláděti řek, aby si dobře rozmyslil dělat z manšaftu zvířata."
"Když už mluvíte o tom pucflekovi," řekl Švejk, "nevíte snad, jestli jste už nějakého sehnal pro pana obrlajtnanta?"
"Mějte fištrón," odpověděl Vaněk, "na všechno je dost času, ostatně já myslím, že si pan obrlajtnant na Balouna zvykne, tu a tam mu něco ještě sežere a pak ho to taky pustí, až budem v poli. Tam často nebudou mít co žrát oba. Když řeknu, že Baloun zůstane, tak se nedá nic dělat. To je moje starost a do toho nemá pan obrlajtnant co mluvit. Jen žádný spěch."
Vaněk lehl si opět na svou postel a řekclass="underline" "Švejku, vypravujte mně nějakou anekdotu z vojenského života."
"To by šlo," odpověděl Švejk, "ale bojím se, že zas bude někdo na nás zvonit "
"Tak to vypněte, Švejku, odšroubujte vedení nebo sejměte sluchátko."
"Dobrá," řekl Švejk, snímaje sluchátko, "já vám povím něco, co se hodí do týhle situace, jenže tenkrát místo vopravdový vojny byly jen manévry a byla taky taková panika jako dnes, poněvadž se nevědělo, kdy vyrazíme z kasáren. Sloužil se mnou nějakej poříckej Šic, hodnej člověk, ale nábožnej a bojácnej. Ten si představoval, že manévry jsou něco hroznýho, že lidi na nich padají žízní a saniteráci že to sbírají jako padavky na marši. Proto pil do zásoby, a když jsme vyrazili na manévry z kasáren a přišli k Mníšku, tak říkaclass="underline" ,Já to, hoši, nevydržím, mě může zachránit jen sám pánbůh: Potom jsme přišli k Hořovicům a tam jsme měli dva dny rast, poněvadž to byla nějaká mejlka a my jsme šli tak rychle kupředu, že bychom byli s ostatníma regimentama, který šly s námi po flíglech, zajali celej nepřátelskej štáb, což by byla bejvala vostuda, poněvadž náš armádní sbor měl to prosrat a nepřítel vyhrát, poněvadž u nepřátel bylo jedno utahaný arciknížátko. Tak ten Šic proved tohle: Když jsme lágrovali, sebral se a šel si něco koupit do nějaký vesnice za Hořovicema a vracel se k polednímu do lágru. Horko bylo, napařenej byl taky akorát, a tu uviděl na cestě sloup, na sloupu byla skřínka a v ní pod sklem docela malá soška sv. Jana Nepomuckýho. Pomodlil se před sv. Janem a povídá mu: ,To je ti horko, kdybys měl alespoň trochu se napít. Jseš tady na slunci, furt se asi potíš: Tak zatřepal feldflaškou, napil se a povídá: ,Nechal jsem ti taky lok, svatej Jene z Nepomuku.` Ale lek se, vyžunk to všechno a na svatýho Jána nezbylo nic. ,Ježíšmarjá,` povídá, ,svatej Jene z Nepomuku, tohle mně musíš prominout, já ti to vynahradím, já tě vezmu s sebou do lágru a napojím tě tak slavně, že nebudeš stát na nohou.` A milej Šic z lítosti nad sv. Janem z Nepomuku rozbil sklo, vytáhl sošku svatýho a strčil si ji pod blůzu a vodnes do lágru. Potom 's ním sv. Jan Nepomuckej spal na slámě, nosil ho s sebou na marších v teleti a měl velký štěstí v kartách. Kde jsme lágrovali, tam vyhrával, až jsme přišli na Práchensko, leželi jsme v Drahenicích a von všechno sakumpak prohrál. Když jsme ráno vyrukovali, tak na hrušce u cesty visel svatej Jan Nepomuckej oběšenej. Tak, to je ta anekdota, a teď zas zavěsím sluchátko."