v zákopech, čehož použil často nepřítel aby navázal
styky a spojení s ničemnými živly těchto trup.
Obyčejně vždy směřovaly pak útoky nepřítele,
podporovaného těmito zrádci, proti těm oddílům
na frontě, které byly od takových trup obsazeny.
Často podařilo se nepříteli překvapit naše části
a takřka bez odporu proniknout do našich pozic
a zajmouti značný velký počet obránců.
Tisíckrát hanba, potupa i opovržení těmto bídákům
bezectným, kteří dopustili se zrady císaře i říše
a poskvrňují nejen čest slavných praporů naší slavné
a statečné armády, nýbrž i čest té národnosti, ku
které se hlásí.
Dřív nebo později zastihne je kulka nebo provaz kata.
Povinností každého jednotlivého českého vojáka,
který má čest v těle, je, aby označil svému komandantovi
takového ničemu, štváče a zrádce.
tak neučiní, je sám takový zrádce a ničema.
Tento rozkaz nechť je přečten všemu mužstvu
u českých pluků.
C. k. pluk čís. 28 nařízením našeho mocnáře jest
již vyškrtnut z armády a všichni zajatí přeběhlíci
z pluku splatí svou krví těžkou vinu.
Arcivévoda Josef Ferdinand
"To nám to přečtli trochu pozdě," řekl Švejk k Vaňkovi, "velice se divím, že nám to četli až teď, když už císař pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já bejt císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby šídla padala."
Na druhé straně vagónu proti Vaňkovi seděl kuchař okultista z důstojnické mináže a cosi psal. Za ním seděli sluha nadporučíka Lukáše vousatý obr Baloun a telefonista přidělený k 11. marškumpačce Chodounský. Baloun přežvykoval kus komisárku a vykládal uděšeně telefonistovi Chodounskému, že za to nemůže, když v té tlačenici při nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního vagónu ku svému nadporučíkovi.
Chodounský ho strašil, že teď přestává legrace, že za to bude kulka.
"Kdyby bylo už jednou toho trápení konec," bědoval Baloun, "už jednou jsem měl namále na manévrech u Votic. Tam jsme šli vo hladu a žízni, a když k nám přijel batalionsadjutant, tak jsem vykřik: ,Dejte nám vodu a chleba.` Von votočil na mne koně a řek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z řady a že by mne dal vodstřelit, a teď že mne dá zavřít na garnizón, ale měl jsem veliký štěstí, poněvadž když jel to voznámit ke štábu, tak na cestě se mu splašil kůň, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz."
Baloun těžce vzdychl a zakuckal se soustem chleba, a když se vzpamatoval, žádostivě podíval se na dva vaky nadporučíka Lukáše, které opatroval.
"Fasovali, páni oficíři," řekl trudnomyslně, "játrové konzervy a uherský salám. Takhle kousíček."
Díval se přitom tak toužebné na ty dva vaky svého nadporučíka jako ode všech opuštěný pejsek, který je hladový jako vlk a sedí, vdechuje páry z vařící se uzeniny, u dveří uzenářského krámu.
"Neškodilo by," řekl Chodounský, "kdyby nás někde čekali s nějakým dobrým obědem. To když jsme my na začátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se přežrali na každé stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyřezávali špalíčky toho nejlepšího masa a hráli s nimi 'ovčinec na plátech čokolády. V Oseku v Charvatsku nám přinesli do vagónu dva páni od veteránů velký kotel pečeného zajíce, a to už jsme nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu. Po všech tratích jsme nic jiného nedělali, než blili z vagónů. Kaprál Matějka v našem vagóně se tak přecpal, že jsme museli dát mu přes břicho prkno a skákat po něm, jako když se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z něho horem dolem. Když jsme jeli přes Uhry, tak nám házeli do vagónů na každé stanicí pečené slepice. Z těch jsme nic jiného nejedli než mozeček. V Kapošfalvě házeli nám Maďaři do vagónů celé kusy pečených prasat a jeden kamarád dostal celou pečenou vepřovou hlavou tak do lebky, že potom toho dárce honil s überšvunkem přes tři koleje. Zato už v Bosně jsme ani vodu nedostali. Ale do Bosny, ačkoliv to bylo zakázané, měli jsme různých kořalek, co hrdlo ráčilo, a vína potoky. Pamatuji se, že na jedné stanici nás nějaké paničky a slečinky uctívaly pivem a my jsme se jim do konve s pivem vymočili, a ty jely od vagónu!
Všichni jsme byli jako v mátohách po celou cestu, já neviděl ani na žaludské eso, a než jsme se nadáli, najednou rozkaz, karty jsme ani nedohráli, a všechno ven z vagónů. Nějakej kaprál, už nevím, jak se jmenoval, ten křičel na svoje lidi, aby zpívali: ,Und die Serben müssen sehen, daß wir Österreicher Sieger, Sieger sind.` Ale někdo ho zezadu kop a on se převalil přes koleje. Potom křik, aby se daly ručnice do pyramid, a vlak hned otočil a jel nazpět prázdný, jen, to se ví, jak to v té panice bývá, odvezl nám s sebou frpflégunk na dva dny. A jako odtud k tamhletěm stromům, tam už začaly praskat šrapnely. Přijel z druhého konce batalionskomandant a svolal všechny na poradu, a potom přišel náš obrlajtnant Macek, Čech jako poleno, ale mluvil jen německy, a povídá, bledý jako křída, že se dál nemůže ject, trat že je vyhozena do povětří v noci, Srbové že se dostali přes řeku a jsou nyní na levém křídle. Ale to je ještě daleko od nás. My prý dostaneme posily a pak je rozsekáme. Nikdo aby se nevzdal, kdyby k něčemu došlo, Srbové prej zajatcům uřezávají uši, nosy a vypichují oči. Že nedaleko nás praskají šrapnely, z toho abychom si nic nedělali. To se prý naše artilérie nastřeluje. Najednou ozvalo se kdesi za horou tatatatatatatata. To prý nastřelují naši mašínengevéry. Potom bylo zleva slyšet kanonádu, my jsme to slyšeli ponejprv a leželi na břiše, přes nás přeletlo několik granátů a zapálily nádraží a z pravé strany nad námi začaly hvízdat kuličky a v dálce bylo slyšet salvy a rachocení ručnic. Obrlajtnant Macek poručil rozebrat pyramidy a ládovat kvéry. Dienstführender šel k němu a řekl, že to není vůbec možné, poněvadž nemáme s sebou žádnou munici, že přece ví dobře, že munici jsme měli fasovat až u další etapy před pozicí. Před námi že jel vlak s municí a ten že už patrné se dostal Srbům do rukou. Obrlajtnant Macek stál chvíli jako ze dřeva a pak dal rozkaz ,Bajonett auf`, aniž by věděl proč, jen tak ze zoufalství, aby se něco dělalo. Potom jsme zas stáli v pohotovosti hezkou chvíli, potom zas jsme lezli na pražce, poněvadž objevil se nějaký aeroplán a šarže řvaly: ,Alles decken, decken!` Pak se objevilo, že je to náš, a byl také omylem naší artilérií podstřelenej. 'tak jsme zas vstali, a žádný rozkaz, rút! Z jedné strany hnal se k nám nějaký kavalerista. Ještě zdaleka křičeclass="underline" ,Wo ist Batalionskommando?` Batalionskomandant vyjel mu naproti, ten mu podal nějaký list a zase už odjížděl dál napravo. Batalionskomandant si to po cestě četl, a pak najednou jako když se zblázní. Vytasil šavli a letěl k nám. ,Alles zurück, alles zurück!` řval na důstojníky. ,Direktion Mulde, einzeln abfallen!` A tu to začalo. Ze všech. stran, jako by na to čekali, počali do nás pálit. Po levé straně bylo kukuřičné pole a to bylo jako jeden čert. My jsme se plížili po čtyrech do údolí, ruksaky nechali na těch zatracených pražcích. Obrlajtnant Macek dostal to ze strany do hlavy a neřek ani švec. Než jsme utekli do údolí, bylo plno zabitých a raněných. Ty jsme tam nechali a běželi jsme až do večera a krajina byla od našich již před námi jako vymetená. Jen jsme viděli vyrabovaný trén. Až konečné jsme se dostali na stanici, kde už se dostaly nové rozkazy, sednout do vlaku a ject nazpátek ku štábu, což jsme nemohli vykonat, poněvadž celý štáb padl den předtím do zajetí, o čemž jsme se dozvěděli až ráno. Pak jsme byli jako sirotci, žádný o nás nic nechtěl vědět a přidali nás k 73. regimentu, abychom s ním odstupovali, což jsme s největší radostí udělali, ale napřed jsme museli mašírovat kupředu asi den, než jsme přišli k 73. regimentu. Potom jsme..."