Nikdo ho již neposlouchal, nebol Švejk s Vaňkem hrál tahaný mariáš, kuchař okultista z důstojnické mináže psal dál obšírné psaní své manželce, která za jeho nepřítomnosti počala vydávat nový teosofický časopis, Baloun dřímal na lavici, a tak nezbylo telefonistovi Chodounskému než opakovat: "Ano, na to nezapomenu..."
Zvedl se a šel kibicovat k tahanému mariáši. "Aspoň kdybys mně zapálil fajfku," řekl Švejk přátelsky na Chodounského, "když už jdeš kibicovat. Tahaný mariáš je vážnější věc než celá vojna a než to vaše zatracený dobrodružství na srbský hranici. - Takovou blbost udělám, měl bych se fackovat. Že jsem ještě chvíli nepočkal s tím králem, zrovna teď mně přišel filek. Já hovado."
Kuchař okultista mezitím dokončil své psaní a přečítal si ho zřejmé uspokojen, jak to pěkně složil kvůli vojenské cenzuře.
Drahá ženo!
Až dostaneš tyto řádky, budu se nalézati již po
několik dni ve vlaku, poněvadž odjíždíme na
frontu. Netěší mě to příliš poněvadž ve vlaku
musím zahálet a nemohu být prospěšným, neboť
se nevaří v naší důstojnické kuchyni a jídlo se
dostane na staničních etapách. Rád bych býval
našim pánům důstojníkům uvařil mezi jízdou
Maďarskem segedínský guláš ale sklaplo mně.
Snad až přijedeme do Haliče, budu mít příležitost
uvařit šoule, pravé haličské, husu dušenou
v kroupách nebo v rýži. Věř mne`, drahá Helenko,
že se opravdu snažím co nejvíce zpříjemnit našim
pánům důstojníkům jich starosti a námahy. Byl
jsem od pluku přeložen k maršbataliónu, což bylo
mým nejvroucnějším přáním, abych mohl byl i ze
skromných prostředků, důstojnickou polní
kuchyni na frontě uvésti v nejlepší koleje.
Pamatuješ se, drahá Helenko, žes mně při
narukování k pluku přála, abych dostal hodné
představené. Tvé přání se splnilo, a nejenže si ani
v nejmenším nemohu naříkat, naopak všichni
páni důstojníci jsou našimi pravými přáteli
a zejména ke mně se chovají jako otec. Co
nejdříve Ti oznámím číslo naší polní pošty...
Toto psaní bylo vynuceno okolnostmi, když kuchař okultista nadobro si rozlil ocet s plukovníkem Schrödrem, který mu dosud držel palec, ale na kterého se při večeři na rozloučenou s důstojníky maršbataliónu opět, neštastnou náhodou, nedostala porce rolované telecí ledviny, a plukovník Schröder ho poslal s marškumpačkou do pole, svěřiv důstojnickou kuchyni pluku nějakému nešťastnému učiteli z ústavu slepců na Klárově.
Kuchař okultista přelétl ještě jednou, co napsal a co se mu zdálo velice diplomatickým, aby se udržel přece jen trochu dál bojiště, poněvadž ať si říká co kdo chce, přece jen je to ulejvárna i na frontě.
Napsal sice, když byl ještě v civilu redaktorem a majitelem okultistického časopisu pro vědy záhrobní, velkou úvahu, že se nikdo nemá bát smrti, a úvahu o stěhování duší.
Přistoupil též dělat kibice k Švejkovi a Vaňkovi. Mezi oběma spoluhráči nebylo v tom okamžiku žádných rozdílů vojenské hodnosti. Nehráli již ve dvou, ale mariáš ve třech s Chodounským.
Ordonanc Švejk nadával sprosté účetnímu šikovateli Vaňkovi: "Já se vám divím, že můžete tak blbé hrát. Vidíte přeci, že von hraje betla. Já nemám žádný kule, a vy neobrátíte vosmičkou a házíte jako nejpitomější hovado žaludského spodka, a von to trouba vyhraje."
"To je řvaní pro jednoho prohraného betla," zněla slušná odpověd účetního šikovatele, "vy sám hrajete jako idiot. Já si mám vycucat z malíčku kulovou vosmu, když vůbec žádný kule taky nemám, já měl jen vysoký zelený a žaludy, vy hampejzníku."
"Tak jste měl hrát, vy chytráku, durcha," s úsměvem řekl Švejk. "To je zrovna tak jako jednou u Valšů, dole v restauraci, taky takovej jeden nekňuba měl durcha, ale nehrál ho a vodložil vždycky ty nejmenší do talónu a pustil každýho na betla. Ale jaký měl karty! Vod všech barev ty nejvyšší. Jako teď bych z toho nic neměl, když vy byste hrál durcha, tak taky tenkrát ne, a nikdo z nás taky nic, jak to šlo kolem, platili bychom mu furt. Já konečné povídám: ,Pane Herolde, jsou tak laskav, hrajou durcha a neblbnou.` Ale von se na mne utrh, že může hrát, co chce, abychom drželi hubu, von že má universitu. Ale to mu přišlo draze. Hostinský byl známej, číšnice byla s námi až moc důvěrná, tak jsme to tý patrole všechno vysvětlili, že je všechno v pořádku. Předně, že je to vod něho sprostý, rušit noční klid voláním patroly, když někde před hospodou sklouzne na náledí a jede po nose po něm, až ho má rozbitej. Že jsme se ho ani nedotkli, když hrál falešné mariáš, a když byl vodkrytej, že tak rychle vyběh, až sebou kecnut. Hostinskej i číšnice nám to potvrdili, že jsme se vůči němu chovali skutečné až moc džentlmensky. Von si taky nic jinýho nezasloužil. Seděl od sedmi hodin večer až do půlnoci při jednom pivě a sodovce a hrál si na bůhvíjakýho pána, poněvadž byl universitní profesor, a mariáši rozuměl jako koza petrželi. Tak kdo má teď rozdávat?"
"Zahrejme si kaufevika," navrhl kuchař okultista, "šesták a dva."
"To raději nám vypravujte," řekl účetní šikovatel Vaněk, "o stěhování duší, jako jste to vykládal slečně v kantýně, když jste si rozbil nos."
"Vo tom stěhování duší jsem už taky slyšel," ozval se Švejk. "Já jsem si také jednou umínil před léty, že se, jak se s vodpušténím říká, sám budu vzdělávat, abych nezůstal pozadu, a chodil jsem do čítárny Průmyslové jednoty v Praze, ale poněvadž jsem byl reztrhanej a svítily mně díry na zadnici, tak jsem se nemoh vzdělávat, poněvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, poněvadž myslili, že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteční šaty a šel jsem jednou do muzejní knihovny a vypůjčil jsem si takovou jednu knížku o tom stěhování duší se svým kamarádem, a tam jsem se dočetl, že jeden indickej císař se proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojně jsem se přesvědčil, že něco pravdy na tom musí bejt, poněvadž kdekdo vojáky, když měl nějakou hvězdičku, pojmenoval bud mořskými prasaty, nebo vůbec nějakým zvířecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že před tisíci léty tyhle sprostí vojáci byli nějakýma slavnejma vojevůdci. Ale když je vojna, tak je takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u artilérie, a do celý baterie, když jede na nějakou kótu, praskne novej granát a zabije zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro manšaft, a z krávy třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty..."
"Já se divím," řekl telefonista Chodounský, zřejmě uražen, "že zrovna já mám být terčem pitomých vtipů."
"Není ten Chodounský, co má soukromej detektivní ústav s tím vokem jako trojice boží, váš příbuznej?" otázal se nevinné Švejk. "Já mám moc rád soukromý detektivy. Já jsem taky jednou sloužil před léty na vojně s jedním soukromým detektivem, s nějakým Stendlerem. Ten měl tak šišatou hlavu, že mu náš feldvébl vždycky říkal, že už viděl moc šišatejch hlav vojenskejch za dvanáct let, ale takovou šišku že si ani v duchu nepředstavoval. ,Poslouchají, Stendlere,` říkal mu vždycky, ,kdyby nebyly letos manévry, tak by se vaše šišatá hlava ani na vojnu nehodila, ale takhle se bude alespoň podle vaší šišky artilérie nastřelovat, když přijdem do krajiny, kde nebude žádnej lepší punkt k orientaci.` Ten vod něho zkusil. Někdy, při marši, poslal ho na pět set kroků napřed a pak poručiclass="underline" ,Direktion šišatá hlava: Von měl vůbec ten pan Stendler, i jako soukromej detektiv, náramnou smůlu. Kolikrát nám v kantýně o tom vyprávěl, jaký měl často trápení. Von dostával takový úlohy, jako kupřikladu vypátrat, zdali se manželka nějakýho klienta, který k nim přišel celej bez sebe, s jiným nesčuchla, a jestli už se sčuchla, s kým se sčuchla, kde a jak se sčuchla. Nebo 'zas naopak. Nějaká taková žárlivá ženská chtěla vypátrat, s kterou se její muž fláká, aby mu mohla doma dělat ještě větší rámus. Von byl vzdělanej člověk, mluvil jen vybraně o porušení manželský věrnosti a vždycky div neplakal, když nám vyprávěl, že všichni chtěli, aby zastih ji nebo jeho in flagranti. Jinej by se třebas z toho těšil, když najde takovej párek in flagranti, a voči by si moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávěl, byl z toho celej pryč. Von říkal velice inteligentně, že se už nemoh na ty voplzlý prostopášnosti ani koukat. Nám kolikrát tekly sliny z huby, jako když pes kaní, když kolem něho nesou vařenou šunku, když nám vyprávěl o všech těch různejch pozicích, jak ty párky natrefil. Když jsme měli kasárníka, tak nám to vždy kreslil. ,Takhle jsem,` povídá, ,viděl paní tu a tu s tím a tím pánem...` I adresy nám řek. A byl takovej smutnej. ,Těch facek,` říkal vždy, ,co jsem dostal vod vobojích stran; a to mne tak nemrzelo jako to, že jsem bral úplatky. Na jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti. Von nahej, vona nahá. V hotelu, a nezarýglovali se, pitomci! Na divan se nevešli, poněvadž byli voba tlustí, tak laškovali na koberci jako koťata. A koberec byl celej prošlapanej, zaprášenej a po něm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak voba vyskočili, von stál proti mně a ruku si držel jako fíkovej list. A vona se otočila zády ke mně a bylo vidět na kůži, že má vobtisknutej celej vzorek toho mřížkování z koberce a na páteři jednu přilepenou hilznu z cigarety. "Vodpuste," povídám, "pane Zemku, já jsem soukromej detektiv Stendler, vod Chodounskýho, a mám ouřední povinnost vás najít in flagranti na základě oznámení vaší paní manželky. Tato dáma, s kterou zde udržujete nedovolený poměr, jest paní Grotová." Nikdy jsem v životě neviděl takovýho klidnýho občana. "Dovolte," řekl, jako by se to samo sebou rozumělo, "já se obléknu. Vinna je jediné má manželka, která bezdůvodnou žárlivostí svádí mne k nedovolenýmu poměru, kteráž puzena pouhým podezřením uráží manžela předhůzkami a mrzkou nedůvěrou. Nezbývá-li však pochybnosti, že hanba nedá se víc zatajit... Kde mám podvlíkačky?" otázal se přitom klidné. "Na posteli." Zatímco na sebe natahoval podvlékačky, vykládal mně dáclass="underline" "Jestli hanba se nedá zatajit, tak se řekne rozvod. Ale tím se skvrna příhany nezatají. Vůbec jest rozvod věcí povážlivou," mluvil dál, oblékaje se, "nejlepší je, když se manželka ozbrojí trpělivostí a nepodává podnět k veřejnému pohoršení. Ostatně dělejte, jak chcete, já vás zde nechám s milostpaní o samotě." Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mně podal ruku a odešeclass="underline" Já už se dobře nepamatuji, jak nám dál vykládal pan Stendler, co všechno potom mluvil, poněvadž von se bavil s tou paní v posteli velice inteligentně, že jako manželství není ustanoveno k tomu, aby každýho zhola přímo vedlo ku štěstí, a že každého je povinnost v manželství pokořit chtíč a tělesnou svou část vytříbit a oduševnit. ,A přitom jsem se,` vyprávěl pan Stendler, ,pomalu začal vodstrojovat, a když už jsem byl vodstrojenej a celej zmámenej a divokej jako jelen v říji, vešel do pokoje můj dohrej známej Stach, taky soukromej detektiv, z našeho konkurenčního ústavu pana Sterna, kam se vobrátil pan Grot o pomoc, co se týká jeho paní, která prý má nějakou známost, a víc neřek než: "Aha, pan Stendler je in flagranti s paní Grotovou, gratuluji!" Zavřel zas tiše dveře a odešel. "Teď už je všechno jedno," řekla paní Grotová, "nemusíte se tak rychle voblikat, máte vedle mne dost místa." "Mně se, milostpaní, právě jedná vo místo," řekl jsem a už jsem ani nevěděl, co mluvím, jenom se pamatuji, že jsem něco mluvil o tom, že panují-li sváry mezi manžely, že tím utrpí taky vychování dítek.` Potom ještě nám vyprávěl, jak se rychle voblíkal a jak vzal roha a jak si umínil, že to hned řekne svýmu šefovi panu Chodounskýmu, ale že se šel na to posilnit, a než přišel, že už to bylo s křížkem po funuse. Zatím že už tam byl ten Stach z nařízení svýho šefa pana Sterna, aby dal ránu panu Chodounskýmu, jaký to má zřízence svýho soukromýho detektivního ústavu, a ten zas nevěděl vo ničem lepším než poslat rychle pro manželku pana Stendlera, aby si to s ním spravila sama, když je někam poslán v úřední povinnosti a najdou ho z konkurenčního ústavu in flagranti. ,Vod tý doby,` říkal vždy pan Stendler, když na tohle přišla řeč, ,mám ještě šišatější palici.`"