Snaživý kadet Biegler významně zakašlal. "Dovoluji si," řekl, "pane hejtmane, upozorniti na knihu Kerickhoffovu o vojenském šifrování. Knihu tu může si každý objednat ve vydavatelstvu Vojenského naučného slovníku. Jest tam důkladné popsána, pane hejtmane, metoda, o které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník Kircher, sloužící za Napoleona I. ve vojsku saském. Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane: každé slovo depeše se vykládá na protější stránce klíče. Metoda ta zdokonalena nadporučíkem Fleissnerem v knize Handbuch der militärischen Kryptographie, kterou si každý může koupit v na, kladatelství Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Prosím, pane hejtmane." Kadet Biegler sáhl do ručního kufříku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokračovaclass="underline" "Fleissner udává týž příklad, prosím račte se všichni přesvědčit. Týž příklad, jak jsme slyšeli:
Depeše: Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten.
Klíč: Ludwig Ganghofer: Die Sünden der Väter Zweiter Band.
A podívejte se prosím dále: šifra ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen die Martha...` a tak dále. Právě jak jsme před chvílí slyšeli."
Proti tomu se nedalo nic namítat. To usmrkané ,čapí křídlo s rybím ocasem` mělo pravdu.
Ve štábu armády si někdo z pánů generálů ulehčil práci. Objevil Fleissnerovu knihu o vojenském šifrování, a už to bylo hotovo.
Po celou tu dobu bylo vidět, že nadporučík Lukáš přemáhá jakési divné duševní rozčilení. Kousal se do pysku, chtěl něco říct, ale nakonec počal mluvit o něčem jiném, než bylo jeho prvním úmyslem.
"Nesmí se to brát tak tragicky," řekl s podivnými rozpaky, "během našeho pobytu v lágru v Brucku nad Litavou změnilo se již několik systémů šifrování depeší. Nežli přijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není čas na luštění takových kryptogramů. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný šifrovaný příklad, dávno už by bylo po kumpanii, bataliónu i po brigádě. Praktického významu to nemá!"
Hejtman Ságner velice nerad přikývl hlavou. "V praxi," pravil, "alespoň pokud se týče mých zkušeností ze srbského bojiště, neměl nikdo času na luštění šifer. Neříkám, že by šifry neměly významu při delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a čekáme. Že se šifry mění, je také pravda."
Hejtman Ságner ustupoval na celé čáře: "Velkou část viny na tom, že se dnes od štábů na pozici čím dále tím méně používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou přesné a nereprodukují, zejména při dělostřeleckém ohni, jasné jednotlivé slabiky. Vy prostě neslyšíte ničeho a způsobuje to zbytečný chaos." Odmlčel se.
"Zmatek je to nejhorší, co může být v poli, pánové," dodal ještě prorocky a odmlčel se.
"Za chvíli," řekl dívaje se oknem, "jsme v Rábu: Meine Herren! Mužstvo zde dostane po patnácti dekách uherského salámu. Půl hodiny rast "
Podíval se na maršrútu: "Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagónech. Tedy vystupuje se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále. Zugsweise, Direktion Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola při vydávání: kadet Biegler."
Všichni se podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku.
Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpamět a mohli Bieglerovi dát požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých notesích.
Hejtman Ságner mezitím počal ze zoufalství číst nešťastnou knihu Hříchy otců, a když vlak stanul na nádraží v Rábu, sklapl přečtené stránky a poznamenaclass="underline" "Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně."
Nadporučík Lukáš první vyřítil se ze štábního vagónu a šel k vagónu, kde nalézal se Švejk.
-
Švejk i ostatní již dávno přestali hrát karty a sluha nadporučíka Lukáše Baloun měl již takový hlad, že se počal bouřit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že ví velice dobře, jak páni oficíři si dávají do mouly. Je to horší, než když byla robota. Dřív že tomu tak na vojně nebylo. To že se ještě, jak jeho dědeček říkává doma na výměnku, oficíři za šestašedesáté války dělili s vojáky o slepice a chleba. Jeho nářku nebylo konce, až konečné Švejk uznal za dobré pochválit stav vojenský za nynější války.
"Ty máš nějakýho mladýho dědečka," řekl přívětivé, když dojeli Rábu, "kerej se dovede pamatovat jen na tu vojnu v 66. roce. To já znám nějakýho Ronovskýho a ten měl dědečka, kerej byl v Itálii ještě za roboty a sloužil tam svejch dvanáct let a domů přišel jako kaprál. A neměl žádnou práci, tak ho vzal, toho dědečka, jeho otec k sobě do služby. A tenkrát jednou jeli na robotu svážet pařezy a jeden takovej pařez, jak nám vykládal ten dědeček, co sloužil u svýho tatíka, byl jako habán, a tak s ním nemohli ani hnout. A von jako řek: ,Nechme ho tady, potvoru, kdo se s ním bude dřít.` A hajnej, který to slyšel, začal křičet a zdvih hůl, že musí ten pařez naložit. A ten dědeček toho našeho Ronovskýho neřek nic jiného než: ,Ty mlacáku jeden, já jsem starej vysloužilej voják.` Ale za tejden dostal vobsilku a musel rukovat zas do Itálie, a tam byl zas deset let a psal domů, že toho hajnýho, až se vrátí, bácne po hlavě sekyrou. To bylo jen štěstí, že ten hajnej umřel." Ve dveřích vagónu se vtom objevil nadporučík Lukáš.
"Švejku, pojďte sem," řekl, "nechte si vaše pitomé výklady a raději mně pojďte něco vysvětlit "
"Bezevšeho, poslušné hlásím, pane obrlajtnant " Nadporučík Lukáš odváděl Švejka a pohled, kterým ho sledoval, byl velice podezřívavý.
Nadporučík Lukáš během celé přednášky hejtmana Ságnera, která skončila takovým fiaskem, dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k čemuž nebylo třeba mnoho obzvláštních kombinací, neboť den před odjezdem hlásil Švejk nadporučíkovi Lukášovi: "Pane obrlajtnant, na batalióně jsou nějaký knížky pro pány lajtnanty. Vodnes jsem je z regimentskanclaje." Proto když přešli druhé koleje, nadporučík Lukáš přímo se otázal, když zašli za vyhaslou lokomotivu, která čekala již týden na nějaký vlak s municí: "Švejku, jak to bylo tenkrát s těmi knížkami?"
"Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že je to moc dlouhá historie, a vy se vždy ráčíte rozčilovat, když vám všechno dopodrobna vypravuju. Jako tenkrát, když jste mně chtěl dát ten pohlavek, když jste roztrhal ten přípis týkající se válečné půjčky a já vám vyprávěl, že jsem čet jednou v nějakej knížce, že dřív, když byla vojna, tak lidi museli platit z voken, za každý vokno dvacetník, z husí taky tolik..."
"Takhle bychom nebyli hotovi, Švejku," řekl nadporučík Lukáš, pokračuje ve výslechu, přičemž si předsevzal, že to nejpřísněji důvěrné musí být přirozeně úplné skryto, aby ten holomek Švejk nedělal zas z toho nějakou potřebu. "Znáte Ganghofera?"
"Čím má bejt?" otázal se Švejk se zájmem.
"Je to německý spisovatel, vy chlape pitomá," odpověděl nadporučík Lukáš.
"Namouduši, pane obrlajtnant," řekl Švejk s výrazem mučedníka, "já žádnýho německýho spisovatele osobně neznám. Já jsem znal jenom jednoho českýho spisovatele osobně, nějakýho Hájka Ladislava z Domažlic. Von byl redaktorem Světa zvířat a já mu jednou prodal takovýho voříška za čistokrevnýho špice. To byl moc veselej pán a hodnej. Chodil do jedný hospody a tam čet vždycky svoje povídky, takový smutný, až se všichni řehtali, a von potom plakal a platil za všechny v hospodě a museli jsme mu zpívat: Domažlická brána pěkné malůvaná, kdo tu bránu malůval, ten panenky milůval... ten huž tady není, huž je zahrabaný..."
"Vždyť nejste na divadle, řvete jako operní zpěvák, Švejku," ulekané ozval se nadporučík Lukáš, když Švejk zazpíval poslední větu ,ten huž tady není, huž je zahrabaný`. "Na to jsem se vás netázal. Chtěl jsem jen vědět, zdali jste si všiml, že ty knížky, o kterých jste se vy mně sám zmiňoval, byly od Ganghofera. - Co je tedy s těmi knížkami?" vybouchl zlostně.