„Já nevím. Já strašně tápu -"
Mladík se zasmál a lehce se uklonil. „To je mi ctí!" pronesl. „Já tady žiji už tři roky a ještě jsem nedosáhl takového stupně nevědomosti, aby to stálo za zmínku." Dobře se bavil, ale choval se vlídně a já jsem si honem srovnal v hlavě útržky handdarského učení, na které jsem si povzpomínal, a došlo mi, že jsem se před ním naparoval, přímo chvástal, jako kdybych za ním přišel a oznámiclass="underline" „Já jsem strašně krásný…"
„Víte, chci říct, že o věštcích nevím nic -"
„Záviděníhodné!" prohlásil mladý pobývatel. „Nuže, vnořme šlépěje do netknutého sněhu, ať se někam dostaneme. Smím vám ukázat, kudy se dostanete na tu světlinu? Mé jméno je Goss."
To bylo křestní jméno. „Genry," představil jsem se a vzdal jsem se pokusu o,l'. Goss mě vedl dál do chladivého stínu lesa. Úzká cestička často měnila směr, klikatila se nahoru svahem a zase sbíhala dolů; tu a tam, poblíž pěšinky i kus od ní, mezi mohutnými kmeny hemmenů, stály malé domky, barevně sladěné s lesem. Všechno bylo červené a hnědé, provlhlé, mlčenlivé, voňavé, pochmurné. Z jednoho domku se linuly tlumené tóny sladké melodie, vyluzované na karhidské flétně. Goss si vykračoval pár metrů přede mnou, zlehka a svižně, s dívčím půvabem. Znenadání na něm zazářila bílá košile a já jsem hned po něm vyšel ze stínu do prudkého slunce a octli jsme se na široké zelené louce.
Nějakých šest metrů od nás se ostře rýsovala postava, vzpřímená, nehybná, rudý hieb a bílá košile, pestrá emailová intarzie v zelení vysoké trávy. Sto metrů za ní stála další socha, v modrém a bílém; ta se za celou dobu, co jsme mluvili s první, ani nepohnula, ani nepohlédla směrem k nám. Nacvičovaly právě jednu handdarskou disciplinu zvanou Přítomnost, což je vlastně jakési vytržení, extáze – handdarové, libující si v záporech, ji říkají nevytrženi -, spočívající mimo jiné v oproštěni se od sebe (nalezeni vyšších kvalit v sobě?) pomocí mimořádného smyslového vnímání a uvědomováni si. Přestože je tato technika přesným opakem většiny technik mysticismu, mystická disciplína to pravděpodobně je; disciplina, která směřuje k prožitku Imanence; ale žádné handdarské disciplíny nemohu třídit do kategorií s jistotou. Goss mluvil s člověkem v rudém. Ten se vymanil ze své intenzivní nehybnosti, podíval se na nás a zamířil pomalu k nám a já jsem k němu pocítil posvátnou úctu. V poledním slunci zářil svým vlastním světlem.
Byl stejně vysoký jako já, štíhlý, měl nevinnou, upřímnou, krásnou tvář. Jakmile se naše oči střetly, pocítil jsem touhu oslovit ho, pokusit se o myšlenkovou domluvu, kterou jsem od přistání na Zimní planetě nevyzkoušel a ani bych ještě zkoušet neměl. Okamžité hnutí mysli bylo však silnější než zábrany. Oslovil jsem ho. Odezva žádná. Kontakt jsem nenavázal. Dál se mi díval přímo do očí. Po chvilce se usmál a tichým, dost vysokým hlasem konstatovaclass="underline" „Vy jste ten vyslanec, že?"
„Ano, jsem," vykoktal jsem.
„Já se jmenuji Faxe. Je nám ctí, že vás u nás můžeme přivítat. Zůstanete na čas u nás v Otherhordu?"
„Velice rád. Chtěl bych se dovědět víc o vašem uměni věštit. A existuje-li něco, co vám na oplátku mohu říct já, co jsem zač, odkud přicházím -"
„Cokoli si.budete přát," nabízel Faxe a z jeho úsměvu dýchl klid a vyrovnanost. „Je to příjemné pomyšleni, že napřed překonáte Oceán vesmíru, potom ještě dalších tisíc mil a Kargav k tomu, abyste se dostal sem k nám."
„Chtěl jsem Otherhord navštívit kvůli věhlasu jeho předpovědí."
„Takže nás asi budete chtít pozorovat při věštbách. Nebo máte svou otázku?"
Jeho průzračným očím se nedalo lhát. „Já nevím," odpověděl jsem.
„Nusuth," zněla jeho reakce. „Nevadí. Jestli u nás nějaký čas zůstanete, přijdete na to, jestli nějaký dotaz máte, nebo nemáte… Víte, věštci se mohou sejít jen v určitou dobu, a tak byste měl v každém případě u nás zůstat několik dnů."
Zůstal jsem a byly to příjemné dny. Čas se tam nijak neorganizoval, kromě veřejně prospěšné práce, práce na poli, zahradě, v lese a údržbářských úkonů, na něž si ty skupinky, které nejvíce potřebovaly pomoci, volaly přechodné hosty, jakým jsem byl například já. Stávalo se, že uběhl den, aniž jsem, kromě práce, s někým promluvil. Ti, s nimiž jsem hovořil nejčastěji, byli mladý Goss a Faxe snovač, jehož výjimečná povaha, průzračná a bezedná jako studna s čirou vodou, byla ztělesněním povahy tohoto místa. Večer se někdy konala shromážděni v krbových místnostech některého z těch nízkých domků, obklopených stromy; diskutovalo se, popíjelo se pivo, někdy tam zněla i hudba, temperamentní karhidská hudba, melodicky jednoduchá, ale rytmicky složitá, vždycky improvizovaná. Jeden večer dva pobývatelé tančili, muži tak staří, že jim vlasy zbělely a končetiny zkostnatěly a vnější cípy viček jim napůl překrývaly tmavé oči. Jejich tanec byl pomalý, precizní, měl svá pravidla; byla to pastva pro oko i pro duši. Začali tančit po jídle během Třetí hodiny. Hudebníci se podle libosti přidávali a zase přestávali hrát, kromě bubeníka, který své jemné bubnováni obměňoval, ale hrál v jednom kuse. Po pěti terranských hodinách, to znamená o Šesté hodině, o půlnoci, ti dva pořád ještě tančili. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s jevem zvaným dothe, což je dobrovolné, řízené využití toho, čemu se říká.hysterická síla'. Poté jsem byl o něco více nakloněn uvěřit příběhům o starcích handdarských,
Byl to introvertni život, soběstačný, nehybný, prostoupený onou jedinečnou nevědomostí, které si handdarové tolik váží a která je podřízena jejich pravidlu o nečinnosti a nevměšováni se. Toto pravidlo (vyjádřené slovem nusuth, které musím přeložit jako ‚nic se neděje‘) je podstatou jejich kultu a já nepředstírám, zeje chápu. Ale po poloměsíci v Otherhordu jsem přece jen začal Karhide rozumět lépe. Pod politikou, průvody a vášněmi národa se rozprostírá jakási starobylá temnota, pasivní, anarchická, tichá, úrodná temnota handdary.
A z toho ticha nevysvětlitelně vystupuje věštcův hlas.
Mladý Goss, který mi ochotně dělal průvodce, mi řekl, že moje otázka pro věštce se může týkat čehokoli a může být jakkoli formulována. „Čím výstižnější a stručnější otázka, tím přesnější odpověď," řekl mi. „Neurčitost plodí neurčitost. A některé otázky jsou pochopitelně nezodpověditelné."
„Co když právě takovou položím?" zajímalo mě. Toto pojišťováni se pro každý případ vypadalo rafinovaně, ale nebylo na něm nic nového. Jeho odpověď však byla nečekaná: „Snovač ji odmítne. Nezodpověditelné otázky zničily věštecké skupiny."
„Zničily?"
„Znáte pověst o lordovi ze Shorthu, který nutil věštce z pevnosti Asen, aby mu odpověděli na otázku Jaký je smysl života? To se stalo před několika tisíci lety. No a věštci zůstali v temnotě šest dni a noci. Nakonec všichni celibátníci skončili v katatonickém stavu, blázni byli mrtví, pervert kamenem umlátil lorda ze Shorthu a snovač… To byl muž jménem Meshe."
„Zakladatel yomeshského kultu?"
„Ano, ten," řekl Goss a rozesmál se, jako by na tom příběhu bylo něco legračního. Nebylo mi v tu chvíli jasné, jestli ho pobavili yomeshové, nebo já.
Rozhodl jsem se, že položím zjišťovací ano-ne otázku, která snad alespoň sníží možnost případné nejasnosti a dvojznačnosti v odpovědi. Faxe potvrdil, co už říkal Goss, že podstatou otázky může být něco, o čem věštci naprosto nic nevědí. Mohl bych se zeptat, jestli bude na severní polokouli planety S letos dobrá úroda hoolmu, oni by odpověděli, i když by předtím neměli nejmenší ponětí o existenci planety S. Tohle jako by posunulo celou záležitost do roviny Čistě nahodilých předpovědí, jako se něco vyvozuje z rostlinek řebříčku nebo hozeni mince. „Ne," oponoval Faxe, „rozhodně ne, o nahodilosti nemůže být ani řeči. Celé je to vlastně pravý opak nahodilosti."