„Pak tedy čtete myšlenky."
„To ne," nesouhlasil Faxe a upřímně a bezelstně se usmál.
„Třeba čtete myšlenky, aniž si to uvědomujete."
„Jaký by to mělo smysl? Kdyby tazatel znal odpověď, neplatil by za ni takovou vysokou cenu."
Vybral jsem otázku, na kterou jsem samozřejmě neznal odpověď. Jen čas bude moci dokázat správnost či nesprávnost věštby, pokud ovšem to nebude, jak jsem předpokládal, jedna z těch obdivuhodných profesionálních předpovědí, která se pak dá aplikovat na cokoli. Nebyla to žádná triviální otázka. Původní představy, že se zeptám, kdy přestane pršet, nebo na nějakou podobnou hloupost, jsem se vzdal, když jsem se dozvěděl, jak těžká a nebezpečná je celá ta akce pro oněch devět věštců z Otherhordu. Cena byla pro tazatele vysoká – dva moje rubíny putovaly do pokladny pevnosti -, ale pro dotazované ještě vyšší. A jak jsem poznal Faxe, pak jestli mi činilo potíže uvěřit, že je profesionální podvodník, tak daleko větší potíže mi činilo uvěřit, že by mohl být čestný podvodník, který podléhá sebeklamu; jeho inteligence byla stejně jasná, zářivá a vybroušená jako mé rubíny. Neodvážil jsem se mu nachystat žádnou léčku. Zeptal jsem se na to, co jsem chtěl vědět ze všeho nejvíc.
V Onnetherhad, 18. den měsíce, se těch devět sešlo v jedné velké budově, která bývala obvykle uzamčená: jeden vysoký sál, kamenná podlaha, chlad, mdlé světlo z několika uzoučkých oken a od ohně v hlubokém krbu na jednom konci. Seděli v kruhu na holém kameni, všichni zahaleni plášti a kapucemi, nepravidelné, nehybné tvary, které v odlesku ohně připomínaly do kruhu rozestavené dolmeny. Goss a ještě několik dalších mladých pobývatelů a lékař z nejbližšího panství to v tichosti sledovali z míst u krbu, zatímco já jsem šel napříč sálem a vstoupil do kruhu. Bylo to celé velmi neformální a velmi napínavé. Jedna ze zahalených postav zvedla hlavu, když jsem mezi ně vkročil, a já jsem spatřil zvláštní obličej, zamračený, s hrubými rysy a drzýma očima, které si mě prohlížely.
Faxe seděl se skříženýma nohama, nehýbal se, ale byl ve střehu, to shromáždění ho naplňovalo silou, která způsobila, že jeho poměrně slabý, tichý hlas šlehl jako elektrický blesk. „Ptejte se," prohlásil.
Stál jsem uvnitř kruhu a pronášel otázku. „Stane se tato planeta Gethen do pěti let členem Ekumenu známých světů?"
Ticho. Stál jsem tam, visel jsem uprostřed pavučiny utkané z ticha.
„To je zodpověditelné," polohlasně špitl snovač.
Zjevně se jim ulevilo. Zahalené kameny jako by se obměkčily a pohnuly, ten, který se na mě tak podivně díval, začal něco šeptat svému sousedovi. Opustil jsem kruh a přisedl k přihlížejícím u krbu.
Dva věštci zůstali zabraní do sebe a nemluvili. Jeden z nich každou chvilku zvedl levou ruku a zlehka a rychle jí desetkrát nebo dvacetkrát poklepal o podlahu a pak zase nehnutě seděl. Ani jednoho z nich jsem předtím neviděl; byli to blázni, upozorňoval mě Goss. Byli duševně nemocní. Goss jim říkal,rozervanci', což by mohlo znamenat schizofrenici. Karhidští psychologové, ačkoli neznali myšlenkovou domluvu a byli tedy jako slepí chirurgové, byli vynalézaví, co se týká léků, hypnózy, lokálního šoku, kryoterapie a různých duševních terapií. Zeptal jsem se, jestli by se tihle dva psychopati nemohli léčit. „Léčit?" podivil se Goss. „Vy byste zpěvákovi léčil jeho hlas?"
Dalších pět v kruhu byli pobývatelé Otherhordu, adepti handdarské disciplíny Přítomnost a také, pokračoval Goss, pokud zůstanou věštci, adepti celibátu, takže nebudou mít v obdobích své sexuální potence žádného partnera. Jeden z celibátníků musí být v kemmeru v průběhu věštění. Dovedl jsem ho rozpoznat, protože už jsem se naučil všímat si nepatrných tělesných změn, zvláštního jasu, což signalizuje první fázi kemmeru.
Vedle kemmera seděl pervert.
„Přišel s lékařem ze Spreve," prozradil mi Goss. „Některé věštecké skupiny vyvolávají úchylku u normální osoby uměle – několik dni před shromážděním jí naočkují ženské nebo mužské hormony. Lepší je mít přirozeného perverta. Ten ochotně přijde; má rád slávu."
Goss užil zájmeno, které označuje samčího živočicha, ne zájmeno pro lidskou bytost v mužské roli kemmeru. Vypadal trochu rozpačitě. Karhidané diskutují bez zábran o sexuálních záležitostech a o kemmeru mluví s chutí a s úctou, ale zdrženlivější jsou v otázkách perverze – přinejmenším když mluvili se mnou. Nadměme prodlužování období kemmeru s permanentní hormonální nerovnováhou směrem buď k mužskému nebo ženskému pohlaví způsobuje to, čemu říkají perverze; není nijak ojedinělá; tři nebo čtyři procenta dospělých jsou pravděpodobně fyziologicky odchylní neboli nenormální – normální podle našich měřítek. Nejsou ze společnosti vyloučeni, jsou však trpěni s jistou přezíravostí, podobně jako homosexuálové v mnoha bisexuálních společnostech. Karhidský slangový výraz pro ně je polomrtví. Jsou sterilní.
Pervert ve skupině, po tom prvním dlouhém a podivném pohledu, kterým mě obdařil, si přestal všímat všech, kromě svého kemmerujíciho souseda, jehož čím dál větší sexuální aktivita ještě vzroste a nakonec bude vybičována na maximum – ženská sexuální, potence podnícená neodbytnou a zveličenou mužskostí perverta. Pervert bez ustání příjemným hlasem mluvil na kemmerujiciho souseda, nakláněl se k němu, ale ten odpovídal málo a spise couval. Nikdo z ostatních už hodnou chvíli nepromluvil, aru hlesnutí, jen ten šepot, pervertův šepot. Faxe nespouštěl oči z jednoho z bláznů. Rychlým pohybem, něžně, položil pervert ruku na sousedovu. Kemmerující střelhbitě ucukl, ze strachu nebo ošklivostí, a vrhl na Faxe úpěnlivý pohled, jako by prosil o pomoc. Faxe se ani nepohnul. Když se pervert dotkl kemmerujíciho podruhé, zůstal na svém místě a zůstal v klidu. Jeden z bláznů vzhlédl a dlouze, neupřímně a kvílivě se smáclass="underline" „Ah-ah-ah-ah…"
Faxe zvedl ruku. Okamžitě se všechny obličeje v kruhu obrátily k němu, jako by jejich upřené pohledy srovnal do snopu, do klubka.
Když jsme vcházeli do sálu, bylo odpoledne a pršelo. Šedé světlo pronikající skulinami oken pod okapy brzy pohaslo. Teď se od zdi k podlaze a přes obličeje těch devíti vlnily bolavé proužky světla, dlouhé trojúhelníky a oblouky, jakési přízračné nakloněné plachty; nepatrné zlomky a ždibky tlumeného světla z měsíce, který právě vyšel venku nad lesem. Oheň dohořel už před hodnou chvíli a kromě těch nezřetelných proužků a šikmých plachet, které se plazily po kruhu a vykouzlily hrubý obrys tu obličeje, tu ruky nebo nehybných zad, tam nebylo žádné světlo. Na moment jsem v jedné rozptýlené špetičce světla zahlédl Faxův profil, strnulý jako bledý kámen. Úhlopříčka měsíčního světla se sunula dál a dál a dotkla se nějakého černého bodu, kemmerujíciho; hlava skloněná na kolenou, zaťaté ruce na podlaze, pravidelné záchvěvy těla, ve stejném rytmu jako tá-ta-ta bláznovy ruky bijící o podlahu ve tmě z druhého konce kruhu. Všichni byli navzájem propojeni, všichni jako by vytvářeli závěsné body na pavučině. Cítil jsem, chtě nechtě, spojení, komunikaci, která se odehrávala mlčky, beze slov, procházela přes Faxe a ten se ji snažil usměrnit a řídit, neboť on byl tím středem, on byl snovač. Ponuré světlo se rozpadlo na kousíčky a po východní stěně se odplazilo pryč. Pavučina síly, napětí a ticha se zpevňovala.
Snažil jsem se zůstat mimo, nenavazovat myšlenkové spojení s věštci. To neslyšné elektrické napětí, ten pocit, že jsem i já vtahován, že se stávám bodem či částečkou většího celku, pavučiny, mi nedělaly dobře. Jenže když jsem použil bariéru, bylo to ještě horší: cítil jsem se odříznutý, krčící se uvnitř své vlastní mysli, pronásledované vizuálními a dotykovými halucinacemi, směsici divokých obrazů a představ, nečekaných přeludů a pocitů, a všechny měly sexuální náboj a byly až bizarně intenzivní, jakési rudočerné vření erotické touhy. Byl jsem obklopen velkými zejícími otvory s rozervanými stydkými pysky, vagínami, otevřenými rankami, bránami pekelnými, ztratil jsem rovnováhu a padal jsem… Jestli nebudu schopen se tomu chaosu vzepřít, spadnu skutečně, zblázním se. A vzepřít se nedalo. Působily zde s neskonalou intenzitou spletité empatické a paraverbální síly, pramenící ze sexuální perverze a frustrace, z šílenství, které deformuje běh času, z přímo odpudivé sebekázně při naprosté koncentraci, z pochopení bezprostřední skutečnosti, a tyto síly se mi vymykaly z rukou. Přesto však pod kontrolou byly: středem byl stále Faxe. Hodiny a sekundy míjely, světlo z měsíce dopadalo na nesprávnou zeď, žádné měsíční světlo tam tedy nebylo, jen tma a uprostřed té tmy Faxe: snovač: žena, žena oděná do světla. To světlo bylo stříbrné, to stříbro bylo brnění, žena v brnění a s mečem. A to světlo zaplálo náhle a nesnesitelně, světlo kolem jejích rukou a nohou, oheň, a ona v hrůze a bolesti hlasitě vykřikla: „Ano, ano, ano!"