Levá ruka tmy

Blázen se začal polohlasně smát: „Ah-ah-ah-ah," a pak čím dál hlasitěji, až se smích změnil ve vřeštění, které ne a ne ustat a které se drželo ve vzduchu mnohem déle, než si člověk dovede představit, čas jako by přestal existovat. Ve tmě nastal pohyb, strkání a přeskupování, přerozdělování minulých staletí, uvolnění jasnozřivosti. „Světlo, světlo," jednou, nebo možná bezpočtukrát, zřetelně recitoval mohutný hlas. „Světlo. Přiložte do ohně. Nějaké světlo." Byl to lékař ze Spreve. Vešel do kruhu, který už byl zpřetrhaný. Klečel u bláznů, těch nejzranitelnějších, těch, kteří vytvářeli jakési pojivo; oba leželi na zemi schoulení do klubíčka. Kemmer měl hlavu položenou Faxovi na kolenou, hluboce oddechoval, pořád ještě se chvěl. Faxova ruka mu nepřítomně, ale něžně hladila vlasy. Pervert byl sám v rohu, rozmrzelý a zakaboněný. Seance skončila, čas běžel jako obvykle, pavučina zvláštních sil se rozpadla do čehosi nedůstojného a zemdleného. Kde byla odpověď, věštba zahalená v hádankách, dvojznačně vyslovené proroctví?

Klekl jsem si vedle Faxe. Obrátil ke mně své bezelstné oči. Na okamžik jsem ho viděl v té, podobě jako předtím ve tmě, jako ženu ve světelné zbroji a planoucím ohni, která vykřikla: „Ano!"

Do mých vidin zasáhl Faxův tichý hlas: „Dostalo se vám odpovědi, Tazateli?"

„Dostalo, snovači."

Odpověď jsem opravdu dostal. Do pěti let se Gethen stane členem Ekumenu: ano. Žádné hádanky, žádné kličky. Už tehdy jsem si uvědomoval kvalitu té odpovědi, ani ne tak předpovědi samotné jako spíše pozorovací schopnosti. Měl jsem neodbytný pocit jistoty, že odpověď je správná.

Byla v ní naléhavá průzračnost věštby.

My máme lodě NAFAL a okamžitý přenos informací a myšlenkovou domluvu, ale věštbu jsme si ještě neosvojili tak, aby nám sloužila; pro tu musíme na Gethen.

„Sloužím jako žhavicí vlákno," řekl mi Faxe pár dnů po věštění. „Energie v nás narůstá stále víc a víc, vrací se pak zase zpět, přičemž se impuls pokaždé zdvojnásobuje, až najednou prorazí ven a světlo je pak ve mně, já jsem světlo. Stařec pevnosti Arbin kdysi řekl, že kdyby bylo možné umístit snovače v okamžiku odpovědi do vakua, plál by roky. Přesně v to věří yomeshové, co se týká Meshe: že viděl jasně budoucnost a minulost, ne na okamžik, ale po otázce, kterou mu položil Shorth, po celý svůj život. Těžko tomu uvěřit. Pochybuji, že by to člověk mohl vydržet. Ale nic…"

Nusuth, všudypřítomná nejednoznačná negativní reakce handdarů.

Šli jsme vedle sebe a Faxe na mě pohlédl. Jeho obličej, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl, vypadal jako jemně opracovaný tvrdý kámen. „V té tmě," prohlásil, „nás bylo deset; ne devět. Byl tam jeden navíc."

„Ano, byl. Proti vám nebyla žádná moje bariéra dost účinná. Vy jste, Faxi, naslouchač, rozený empat; a také pravděpodobně rozený silný telepat. Proto jste snovač, ten, kdo je schopen zadržet napětí a reakce skupiny, které se samy od sebe hromadí a vrší do jakéhosi obrazce, dokud se pod tíhou přílišného přetížení ten obrazec nezhroutí a vy si nesáhnete pro odpověď."

Naslouchal s vážným zájmem. „Je to zvláštní, najednou vidět tajemství mé discipliny zvenčí, vašima očima. Viděl jsem je jen zevnitř, jako žák."

„Jestli dovolíte – jestli si přejete, Faxi, rád bych s vámi zkusil myšlenkovou domluvu." Bezpečně jsem už věděl, že je přirozený komunikant; ochota a trocha praxe by mohly pomoct překonat jeho případnou bezděčnou bariéru.

„Kdyby to člověk dělal, to by slyšel, co si ostatní myslí?"

„Ne, to ne. O nic víc, než se dovídáte teď jako empat. Myšlenková domluva je komunikace, dobrovolně vysílaná a přijímaná."

„Proč tedy nemluvit nahlas?"

„No, protože když člověk mluví, může lhát."

„Při myšlenkové domluvě ne?"

„Ne záměrně."

Faxe chvíli přemítal. „Tato disciplína musí nutně vzbudit zájem králů, politiků, obchodníků."

„Když se zjistilo, že je to dovednost, která se dá naučit, dali se obchodnici do boje proti ni; na celá desetiletí postavili myšlenkovou domluvu mimo zákon."

Faxe se usmál. „A králové?"

„My už krále nemáme."

„Aha, vlastně… No nic, děkuji vám, Genry. Mým cílem je odučovat se, ne se učit. A raději bych se neučil něčemu, co může úplně změnit svět. Ještě ne."

„Podle vaší vlastni věštby se přece tento svět změní, a to do pěti let."

„A já se změním s nim, Genry. Ale netoužím ho měnit."

Pršelo, dlouhotrvající jemný deštík gethenského léta. Procházeli jsme se na svazích nad pevností, v místech, kde nebyly žádné pěšinky. Nad námi se tyčily hemmeny, mezi tmavými větvemi pronikalo šedavé světlo, z rudého jehličí kapala čistá voda. Vzduch byl chladivý, ale příjemný, naplněný zvuky deště.

„Faxi, vysvětlete mi toto. Vy handdarové máte dar, po kterém prahnou lidé na všech světech. Vy ho máte. Umíte předvídat budoucnost. A přesto žijete jako my ostatní – jako by na tom nezáleželo -"

„Jak by na tom mělo záležet, Genry?"

„Tak podívejte. Třeba to soupeřeni mezi Karhide a Orgoreynem, spor o Sinothské údolí. Soudím, že za poslední týdny se Karhide pořádně shodila v očích veřejnosti. Tak proč se král Argaven neporadil se svými věštci, proč se jich nezeptal, kudy se ubírat, nebo kterého člena kyorremy vybrat za ministerského předsedu, nebo něco podobného?"

„Položit otázku je těžké."

„Nechápu proč. Mohl by se jednoduše zeptat: Kdo mi nejlépe poslouží jako ministerský předseda? – a bylo by to."

„To by mohl. Jenže on neví co posloužit nejlépe může znamenat. Mohlo by to znamenat, že ten vyvolený muž by se vzdal údolí ve prospěch Orgoreynu, nebo by odešel do exilu, nebo by na krále spáchal atentát; mohlo by to znamenat spoustu věci, které by nepředpokládal a ani nepřijal."

„Musel by svou otázku přesně formulovat."

„Ano. Ale pak by těch otázek bylo mnoho. A i král musí zaplatit."

„Chtěli byste od něho hodně?"

„Strašně moc," odpověděl klidně Faxe. „Tazatel, jak víte, platí tolik, kolik si muže dovolit. Králové se ve skutečnosti na věštce obracejí; ale nijak moc často…"

„Co když některý z věštců je sám mocný člověk?"

„Pobývatelé pevnosti nemají žádnou hodnost ani společenské postaveni. Může se stát, že mě vyšlou do Erhenrangu do kyorremy, no a jestli půjdu, vezmu si zpět své společenské postavení a svůj stín, ale moje věštění musí skončit. Kdybych měl během svého působení v kyorremy nějaký dotaz, šel bych do pevnosti Orgny, zaplatil a dostal odpověď. Ale my handdarové nechceme odpovědi. Je těžké se jim vyhýbat, ale snažíme se."

„Faxi, já vám asi nerozumím."

„Zkrátka, přicházíme sem do pevnosti většinou proto, abychom se naučili, jaké otázky neklást."

„Ale vy jste přece ti, co odpovídají!"

„Genry, vy jste ještě nepochopil, proč jsme zdokonalili a proč trénujeme věštění?"

„Ne."

„Abychom ukázali, jak je naprosto zbytečné znát odpověď na špatně položenou otázku."

Chvíli jsem o tom uvažoval, zatímco jsme dál šli bok po boku deštěm, pod tmavými větvemi otherfiordského lesa. Faxův obličej v bílé kapuci byl unavený a klidný, jeho světlo pohaslo. Přesto mě ještě trochu naplňoval posvátnou úctou. Když se na mě podíval jasnýma, laskavýma, bezelstnýma očima, viděl jsem v tom pohledu třináct tisíc let starou tradici: způsob myšlení a způsob života tak starý, tak zakořeněný, tak neodlučitelný a tak promyšlený, že dá lidské bytosti zdravé sebevědomí, schopnost uplatněni se, dokonalost divokého zvířete, velkého podivného stvoření, které se na člověka dívá z jeho věčné přítomnosti…