Potloukal jsem se úžasnou kopcovitou krajinou mezi řekami Sess a Ey, nic mě nehonilo, několik dopolední jsem si to, co jsem hostitele stál, odpracovával na polích rozlehlých panství, kde právě sváželi úrodu. Každá ruka, všechno nářadí, každý stroj byly v pohybu, aby sklidily úrodu ze zlatých poli, než se změní počasí. Všechno bylo zlaté, všechno bylo přívětivé, ten týden na cestě; a večer před spaním jsem vycházel z tmavého domu nebo ohněm osvětlené krbové místnosti, kde jsem byl ubytovaný, a zašel jsem si na suchá strniště a odtamtud jsem pozoroval mihotavé hvězdy, které ve větrné podzimní tmě připomínaly vzdálená města.
Po pravdě řečeno jsem se zdráhal odejit z této země, která se chovala sice úplně lhostejně k vyslanci, ale tak laskavě k náhodnému kolemjdoucímu. Děsilo mě, že budu muset začít se vším znovu, že se budu snažit zopakovat, co přináším, v novém jazyce novým posluchačům a třeba zase bezúspěšně. Nohy mě nesly více na sever než na západ a tento kurs jsem si sám sobě ospravedlňoval zvědavosti – tím, že chci vidět oblast Sinothského údolí, dějiště soupeření mezi Karhide a Orgoreynem. I když vydrželo jasné počasí, začalo se ochlazovat, a před Sassinothem jsem konečně uhnul na západ. Vzpomněl jsem si totiž, že na tom úseku hranice je plot, a možná bych se tam nemusel dostat z Karhide tak úplně snadno. Tady tvořila hranici říčka Ey, úzká, ale divoká, napájená jako všechny řeky Velkého kontinentu ledovci. Vracel jsem se několik kilometrů nazpět směrem na jih a hledal most, až jsem najeden narazil. Spojoval dvě vesničky, Passerer na karhidské straně a Siuwensin v Orgoreynu, ospale civějící jedna na druhou
přes hlučící Ey.
Karhidský strážce mostu se mě pouze zeptal, jestli mám v plánu se vrátit ještě téhož večera, a mávl, abych šel. Na orgotské straně přivolali inspektora, aby prozkoumal můj pas a doklady, což mu trvalo asi hodinu, jednu karhidskou hodinu. Pas si nechal s odůvodněním, že si pro něj musím přijít další den ráno, a místo pasu mi dal průkaz na jídlo a nocleh v komensálnim domě přechodných služeb v Siuwensinu. Další hodinu jsem proseděl v kanceláři ve doucího onoho domu služeb, zatímco vedoucí pročítal moje spisy a ověřoval věrohodnost mého průkazu tak, že dokonce telefonoval na komensální pohraniční stanici, ze které jsem právě přišel.
Neumím přesně definovat orgotské slovo, které překládám jako,komensálni’, ‚komensalita‘. Jeho základem je slovo, které znamená;Jíst společně'. Užívá se u všech národních/vládních institucí Orgoreynu, od státu jako celku přes jeho třiatřicet podstatu neboli okresů až po pod-podstáty, města, komunami farmy, doly, továrny a tak dále, ze kterých se skládají. Přídavné jméno je možno použít se vším shora uvedeným; tvar,komensalové‘ obyčejně označuje třiatřicet nejvyšších úředníků okresů, kteří tvoří orgán moci, výkonné i zákonodárné, Velké komensality orgoreynské, ale může označovat také občany, všechny lidi. Právě v tomto zvláštním nedostatečném rozlišeni.mezi obecným a konkrétním užitím tohoto slova, v jeho užívání jak pro celek, tak pro část, jak pro stát, tak pro jednotlivce, v této nepřesnosti je jeho nejpřesnější význam.
Nakonec odsouhlasili moje doklady i moji přítomnost a před Čtvrtou hodinou jsem dostal své první jídlo od časné snídaně – večeři: kadikovou kaši a plátky chlebových jablek postudenu. V porovnáni s tím množstvím úředníků byl Siuwensin malinké, ničím nenápadné, apaticky podřimující místo. Komensální dům přechodných služeb byl kratší než jeho název. Jídelna v něm sestávala z jednoho stolu, pěti židlí a žádného krbu; jídlo sem přinášeli z vesnické vývařovny. Druhou místností byla ložnice: šest postelí, spousta prachu, tu a tam plíseň. Měl jsem ji pro sebe. Protože všichni v Siuwensinu, jak se zdálo, šli spát rovnou po večeři, provedl jsem totéž. Usnul jsem v tom naprostém vesnickém tichu, z něhož člověku až zni v uších. Spal jsem hodinu a probudil jsem se hrůzou z toho, co se mi zdálo – výbuchy, invaze, vražda a požár.
Byl to ten výjimečně děsivý sen, v němž prcháte ve tmě neznámou ulicí, spolu s vámi spousta lidí bez tváře, zatímco za vámi se v plamenech hroutí domy a křičí děti.
Skončil jsem na sklizeném poli, stál jsem na suchém strništi poblíž černého živého plotu. Mezi mraky mi nad hlavou vykukoval matně červený půlměsíc a několik hvězd. Foukal ostrý studený vítr. Kousek ode mě ze tmy vyrostla velká stodola nebo sýpka a za ni v dálce jsem viděl trsy jisker letící vzhůru a unášené větrem.
Měl jsem holé nohy, byl jsem bosý, v košili, bez kalhot, hiebu, bez kabátu; ale měl jsem svůj vak. V něm bylo nejen rezervní oblečení, ale také moje rubíny, peníze v hotovosti, dokumenty, doklady a ansibl; na něm jsem na cestách spával jako na polštáři. Zjevně jsem ho nedal z ruky ani v těch zlých snech. Vytáhl jsem boty a kalhoty a kožešinkou lemovaný zimní hieb a v tom studeném tmavém venkovském tichu jsem se oblékal, zatímco Siuwensin se ustrašeně krčil necelý kilometr za mnou. A potom jsem vyrazil, začal jsem hledat cestu a vzápětí jednu skutečně našel a na ní další lidi. Byli to emigranti jako já, ale věděli aspoň, kam jdou. Šel jsem za nimi, protože jsem žádný svůj směr neměl, kromě jednoho -pryč ze Siuwensinu; ten, jak jsem si za chůze srovnával v hlavě, byl ostřelován přes most z Passereru.
Udeřili, zapálili a stáhli se; k žádnému boji nedošlo. Ale zničehonic nás oslnila světla, uskočili jsme na okraj cesty a sledovali kolonu dvaceti nákladních vozů, která se maximální rychlostí řítila od západu k Siuwensinu a minula nás s dvacetkrát zopakovaným zábleskem světel a zasvištěním kol; pak znovu ticho a tma.
Brzy jsme došli ke komunálnímu zemědělskému centru, kde nás zastavili a vyslýchali. Snažil jsem se přidat ke skupině, se kterou- jsem přišel, ale smůla. I oni měli smůlu, pokud s sebou neměli průkazy totožnosti. Je i mě coby cizince bez pasu oddělili od ostatních a dali nás na noc do zvláštních ubikaci v něčem mezi skladištěm a stodolou. Byl to obrovský kamenný napůl sklep s dveřmi, které za námi zamkli zvenčí, a bez oken. Tu a tam se dveře odemkly a místní policista vybavený gethenskou zvukovou puškou strčil dovnitř nového běžence. Když byly dveře zavřené, byla tam dokonalá tma. Ani světélko. Oči přítomných, zbavené daru vidění, vysílaly hvězdičkové dávky a v nejčernější černotě vířily planoucí body. Vzduch byl studený a ztěžklý prachem a byl cítit obilím. Nikdo u sebe neměl žádné příruční svítidlo; byli to lidé, které vytáhli z postele, stejně jako mě; pár jich bylo doslova nahých, měli přes sebe jen deky, které jim ostatní cestou poskytli. Neměli nic. Kdyby něco měli, byly by to doklady. V Orgoreynu je lepší být nahý než nemít doklady.
Seděli roztroušeni v té prázdné, ohromné, prašné slepotě. Občas spolu ve dvojici šeptem prohodili pár slov. Nevládl tam žádný pocit sdíleného údělu vězňů. Nikdo si ani nestěžoval.
Vlevo ode mě kdosi zašeptaclass="underline" „Viděl jsem ho na ulici před dveřmi svého domu. Měl ustřelenou hlavu."
„Oni používají ty pušky, které vystřeluji kousky kovu. Přepadové pušky."
„Tiena říkal, že nejsou z Passereru, ale z panství Ovord, že přijeli na náklaďácích."
„No ale mezi Ovordem a Siuwensinem přece nejsou žádné spory…"
Nechápali; nestěžovali si. Neprotestovali proti tomu, že je jejich spoluobčané zamkli do sklepa poté, co byli střelbou vyhnáni ze svých domovů. Nepátrali po důvodech, proč je stihl takový osud. Šepot ve tmě, nesouvislý a tichounký, ve zpěvavé orgotštině, vedle níž karhidština zněla jako harašení kamení v plechovce, poznenáhlu ustával. Lidé spali. Kdesi vzadu ve tmě se chvíli nepokojně vrtělo nějaké miminko a ozvěna jeho vlastních vzlyků ho rozplakávala.
Skřípavě se otevřely dveře. Byl už den, slunce bodalo do očí, ostře a hrozivě. Vypotácel jsem se za ostatními ven. Mechanicky jsem šel za nimi, když tu jsem zaslechl svoje jméno. Předtím jsem ho přeslechl; z jednoho důvodu – Orgoťané dovedou vyslovit ‚l‘. Někdo mé jméno opakovaně vyvolával od chvíle, kdy odemkli dveře.
„Prosím, pane Aii, pojďte tudy," v chvatu mě směroval nějaký člověk v červeném. Už jsem nebyl uprchlík. Oddělili mě od těch bez totožnosti, se kterými jsem utíkal po tmavé silnici a s nimiž jsem celou noc v tmavé místnosti sdílel bezejmennost. Teď mě oslovili jménem, poznali, vědí o mně. Existuji. Pocítil jsem hlubokou úlevu. S radostí jsem šel za člověkem, který mě vedl.