„A vy nemáte peníze, abyste si najali nějakého spolehlivého technika nebo přeplatili některého od nich?" zeptal jsem se, ale zbytečně. Bojí se o svou pověst. Jeho chování ke mně se změnilo. Jestli zruší recepci, která má být na počest vyslance dnes večer, bude to špatné znamení.
Odarhad Susmy. Recepci zrušil.
Dnes ráno jsem šel za vyslancem, jak se sluší a patří v Orgoreynu. Ne normálně, do Shusgisova domu, kde se to určitě hemži agenty Sarfu a jedním z nich je sám Shusgis, ale na ulici, náhodou, ve stylu Gauma, plíživě, kradmo. „Pane Aii, prosím vás, popřejte mi chvilku sluchu."
Vyděšeně se ohlédl, a když mě poznal, lekl se. Pak spusticlass="underline" „A k čemu to, pane Harthe? Víte, že se nemohu spolehnout na to, co říkáte – od erhenrangské -"
Byl poctivý, ne-li vnímavý; ano, byl vnímavý: vycítil, že mu chci poradit a že po něm nic nechci, a promluvil tak, aby chránil mou hrdost.
Řekl jsem: „Tady jsme v Mishnory, ne v Erhenrangu, ale nebezpečí, které vám hrozí, je stejné. Jestliže nemůžete přesvědčit Obsla ani Yegeyho, aby vám dovolili navázat rádiové spojeni s vaši lodi, aby lidé na palubě mohli podpořit vaše výroky a přitom zůstat v bezpečí, pak si myslím, že byste měl použit vašeho ansiblu a přivolat loď okamžitě sem. Bude to míň nebezpečné než situace, ve které jste teď sám."
„Diskuse komensalů týkající se mých sděleni byly tajné. Jak tedy víte, pane Harthe, o mých ‚výrocích?‘"
„Protože,vědět‘ se stalo mým životním povoláním – "
„Tady jste se ale nějak povoláním minul. Tady to přísluší komensalům z Orgoreynu."
„Říkám vám, pane Aii, že jste v nebezpečí života." Neřekl na to nic a já jsem odešel.
Měl jsem s ním promluvit o několik dní dřív. Už je pozdě. Strach už zase maří jeho misi a moje naděje. Ne strach z člověka odjinud, z jiné planety, to tady neplatí. Orgoťané nejsou dost chytří a postrádají sílu ducha, aby se báli něčeho skutečně a úplně neznámého.
Takto nejsou schopni uvažovat. Hledí na člověka z jiného světa a vidí co? Špióna z Karhide, zvrhlíka, agenta, žalostnou mrňavou politickou ‚jednotku‘, jako jsou oni sami.
Jestli ihned nepošle pro loď, bude pozdě; možná že už je pozdě.
Je to moje vina. Nic jsem neudělal správně.
KAPITOLA DVANÁCTÁ
O čase a temnotě
Ze Slavných výroků velekněze Tuhulma, knihy yomeshského kánonu, sepsané v severním Orgoreynu asi před 900 roky.
Meshe je Střed času. Ten okamžik jeho života, kdy jasně uzřel všechny věci, nadešel, když žil na zemi třicátý rok, a poté žit na zemi zase třicet let, takže to prozření připadlo na prostředek jeho života. A všechny věky do okamžiku prozření byly tak dlouhé, jako budou po prozření, které připadlo na Střed času. A v tom Středu není žádná doba minulá a žádná doba budoucí. A je tomu tak ve všech dobách minulých. A je tomu tak ve všech dobách budoucích. Neexistuje žádné,nebylo‘ ani,nebude‘. Je. To je vše.
Zraku není nic utajeno.
Chudák z Sheney přišel za Meshem a naříkal, že nemá co dát svému pokrevnímu dítěti k jídlu, nemá ani zrno na zasetí, protože následkem deště osení v zemi shnilo, a všichni v jeho krbu jsou hladoví. Meshe řekclass="underline" „Kopejte na kamenitém poli v Tuerreshu a najdete tam stříbro a drahokamy; neboť vidím jednoho krále, jak tam před deseti tisíci roky ten poklad zahrabává, když se na něho sousední král chystá zaútočit."
Chudák z Sheney kopal v tuerreshských mořenách, v místech, která Meshe označil, vyzdvihl ze země velký poklad starodávných šperků a při pohledu na ně vykřikl radostí. Avšak Meshe, stojící opodál, se při pohledu na ně rozplakal a řekclass="underline" „Vidím muže, jak kvůli jednomu tomuto kameni zabíjí svého krbového bratra. Je tomu deset tisíc let a kosti toho zavražděného budou ležet v tomto hrobě, kde leží poklad. Ó, člověče z Sheney, já také vím, kde je tvůj hrob; vidím tě v něm."
Život každého člověka je ve Středu času, protože při prozřeni Meshe všechny spatřil a všichni jsou v jeho oku. Jsme zorničky jeho oka. Naše skutky jsou jeho prozřením, naše bytí jeho vševěděním.
Jeden strom hemmen v srdci omenského lesa, který se rozprostírá na ploše asi sto šedesát krát sto šedesát kilometrů, byl starý a vzrostlý, měl sto větví a na každé větvi tisíc drobných větviček a na každé větvičce sto lístků. Ten strom s hluboce zapuštěnými kořeny prohlásiclass="underline" „Všechny mé listy je vidět, kromě jednoho, a ten je ve tmě, ve stínu všech ostatních. Tento jediný list si nechávám tajně pro sebe. Kdopak by ho mohl vidět ve stínu listoví? A kdopak by je počítal?"
Meshe se na svých toulkách octl v omenškém lese a z tohoto stromu utrhl tento jeden list.
V podzimních bouřích nespadne jediná dešťová kapka, která by už spadla někdy dříve, a pršelo, prší a bude pršet po všechny podzimy všech věků. Meshe viděl každou kapku, kam spadla, padá a spadne.
V oku Meshově jsou všechny hvězdy a temnoty mezi hvězdami a všechny jsou jasné.
V okamžiku prozření, když Meshe právě odpovídal na otázku lorda Shortha, spatřil Meshe celou oblohu, jako by to bylo jedno velké slunce. Nad zemi a pod zemí, všude byla obloha jasná jako povrch slunce a nikde nebyla tma. Jelikož spatřil ne to, co bylo, ani co bude, ale co je. V jeho oku byly přítomny všechny hvězdy, které letí a odnášejí s sebou své světlo, a všechno to světlo zářilo naráz. *)
Temnota je pouze ve smrtelném oku, které si myslí, že vidí, ale není tomu tak. Zrak Meshův tmu nezná.
A proto ti, kdo vzývají temnotu **), jsou považováni za hlupáky a ústy Meshovými popliváni, protože pojmenovávají něco, co není, a nazývají to počátkem a koncem.
Žádný počátek ani konec neexistují, protože všechno je ve Středu času. Tak jako se mohou všechny hvězdy odrážet v dešťové kapce padající v noci k zemi, tak také všechny hvězdy odrážejí tuto kapku. Neexistuje ani temnota, ani smrt, protože všechno se jeví ve světle okamžiku, a konec a začátek všeho jedno jsou.
Jeden střed, jedno prozření, jeden zákon, jedno světlo. Pohlédněte nyní do oka Meshova!
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Dole na farmě
Estravenovo náhlé znovuobjevení, jeho obeznámenost s mými kroky a prudká naléhavost jeho varování mně nahnaly strach, a tak jsem si přivolal taxík a jel rovnou k Obslovi, abych se komensala zeptal, jak to, že Estraven toho tolik ví a proč se najednou vynořil odnikud a přesvědčoval mě, abych udělal přesně to, co mi včera Obsle vymlouval. Komensal nebyl doma, vrátný nevěděl, kde je, ani kdy se vrátí. Yegeyho dům jsem navštívil bez většího štěstí. Hustě sněžilo, zatím nejhustěji za tento podzim; řidič mě odmítl zavézt dál než do Shusgisova domu, protože neměl na pneumatikách protismykové hroty. Toho večera jsem se nedovolal k Obslovi, Yegeymu ani Slosovi.
U večeře Shusgis vysvětlovaclass="underline" probíhá yomeshský festival, Slavnost svatých a zastánců trůnu, a sluší se, aby se vysocí úřednici komensality ukázali v chrámech. Vysvětloval také docela logicky chovaní Estravena jako chování člověka kdysi mocného, dnes bezvýznamného, který se chápe jakékoli příležitosti, jak ovlivnit lidi a události, a jak čas ubíhá a on si uvědomuje, že upadá do anonymity a je čím dál víc nemohoucí, chová se čím dál iracionálněji a zoufaleji. Souhlasím, že tak by se skutečně dalo Estravenovo zneklidňující, až zoufalé chovám vysvětlit. Pocit úzkosti se však přenesl na mě. Během celé té dlouhé a vydatné večeře jsem byl podivně neklidný. Shusgis mluvil a mluvil, se mnou i s mnoha zaměstnanci v domě, se všemi těmi pomocníky a patolízaly, kteří večer co večer sedávali u jeho stolu. Nepamatoval jsem si, že by někdy dřív byl tak výřečný a tak vytrvale žoviální. Když večeře skončila, bylo už dost pozdě na nějaké vycházení z domu a komensalové budou díky té Slavnosti stejně zaneprázdněni až tak do půlnoci, jak mě upozornil Shusgis. Rozhodl jsem se, že další jídlo už oželím, a šel jsem brzy spát. Někdy mezi půlnocí a úsvitem mě probudili neznámí lidé, oznámili mi, že jsem zatčen, a ozbrojená garda mě odvedla do věznice Kundershaden.