Kundershaden je stará budova, jedna z mála opravdu starých, které v Mishnory zbyly. Častokrát jsem si jí všiml, když jsem procházel městem, dlouhé ponuré ověžičkované škaredé stavby, nápadné mezi jednotvárnými vyčouhlinami komensálnich věžáků. A uvnitř je to, co je hodno tohoto vzhledu a tohoto jména. Je tam vězení. Není to jen fasáda, skrývající něco jiného, není to pseudonym. Za pojmenováním je skutečnost, vězeňská skutečnost.
Dozorci, pořádní pořízci, mě strkali chodbami a nechali mě nakonec samotného v malé místnosti, velmi špinavé a velmi jasně osvětlené. Za pár minut dorazila další hlídka jako ozbrojený doprovod člověka s hubeným obličejem, který zjevně zastával nějaké vysoké postavení. Všem dovolil odejít, jen dva zůstali. Zeptal jsem se, jestli mi dovolí poslat vzkaz komensalovi Obslovi.
„Komensal o vašem zatčení ví."
Zmohl jsem se na přihlouplé: „On o něm ví?"
„Moji nadřízení samozřejmě jednají na příkaz Třiatřicítky. A teď vás čeká výslech."
Dozorci mě chytli pod pažemi. Bránil jsem se jim a rozčilil jsem se: „Rád odpovím, na co se zeptáte, to zastrašování můžete vynechat!" Muž s hubeným obličejem mi vůbec nevěnoval pozornost, naopak přivolal zpět další stráže. Tři mě přivázali ke sklápěcímu stolu, svlékli a píchli mi, řekl bych, některou z těch injekcí, po kterých člověk říká pravdu.
Nevím, jak dlouho výslech trval ani čeho se týkal, protože jsem byl celou dobu pod vlivem injekce a nic si nepamatuji. Když jsem znovu přišel k sobě, neměl jsem ponětí, jak dlouho mě v Kun-dershadenu drželi: soudě podle tělesné kondice tak čtyři nebo pět dní, ale nebyl jsem si jistý. Ještě hodnou chvíli poté, co jsem se probral, jsem nevěděl, který je den a vlastně ani který je měsíc, a trvalo dlouho, než jsem se zorientoval, kde vůbec jsem.
Byl jsem v náklaďáku, podobném tomu, který mě vezl přes Kargav do Reru, ale byl jsem v nákladním prostoru, ne v kabině. Bylo tam se mnou dvacet třicet dalších lidí, těžko říct přesně kolik, protože tam nebyla žádná okna a světlo pronikalo jen štěrbinou v zadních dveřích, chráněnou čtyřmi vrstvami ocelového pletiva. Když jsem se probral k plnému vědomí, byli jsme už nějakou dobu na cestě, poněvadž každý člověk už tu měl víceméně určené místo a zápach výkalů, zvratků a potu už dosáhl takového stadia, že nemohl být ani větší, ani menší. Nikdo nikoho neznal. Nikdo nevěděl, kam nás vezou. Nikdo nenadělal moc řeči. Už podruhé jsem byl takto zavřený ve tmě s lidmi z Orgoreynu, kteří ani nežehrali na osud, ani moc nedoufali. Uvědomil jsem si, že hned první noc v této zemi se mi dostalo znamení. A já jsem ten černý sklep ignoroval a vydal se hledat podstatu Orgoreynu nad zem a za denního světla. Není divu, že se nic nezdálo skutečné.
Měl jsem pocit, že vůz míří na východ, a nemohl jsem se toho dojmu zbavit, ani když vyšlo jasně najevo, že jede na západ, dál a dál do Orgoreynu. Na jiných planetách jste v koncích s podprahovým vnímáním magnetismu a směru; a pokud tento výpadek nevykompenzuje nebo nemůže vykompenzovat intelekt, je výsledkem obrovský chaos, pocit, že všechno, doslova všechno selhává.
Tu noc uvnitř vozu jeden člověk zemřel. Předtím prý ho mlátili a kopali do břicha a krvácel z konečníku a z úst. Nikdo pro něho nic neudělal; nebylo co. Několik hodin předtím nám strčili jeden džbán z umělé hmoty s vodou, ale ten už byl dávno prázdný. Ten člověk byl náhodou vpravo ode mne, a tak jsem vzal jeho hlavu na kolena, abych mu usnadnil dýchání; tak také zemřel. Byli jsme všichni nazí, ale já jsem teď měl na sobě oblečení z jeho krve, na nohách, na stehnech, na nikách: suchý, nepoddajný hnědý oděv, který ani trochu nehřál.
Noc byla čím dál syrovější a my jsme si museli sesednout blíž k sobě, abychom načerpali teplo. Mrtvola nám neměla co poskytnout, byla tedy odsunuta pryč, vyřazena ze skupiny. Všichni ostatní jsme se choulili dohromady a celou noc se drkotali a kolébali ve stejném rytmu. Uvnitř naši ocelové krabice byla naprostá tma. Byli jsme na nějaké venkovské silnici a za námi nejelo nic; i když člověk přitiskl obličej těsně k ocelovému pletivu, neviděl štěrbinou nic než tmu a nezřetelný obrys napadaného sněhu.
Padající sníh; čerstvě napadaný sníh; dávno napadaný sníh; sníh poté, co naň zapršelo; sníh znovu zmrzlý… Pro tohle všechno existuje v orgotštině a karhidštině výraz. V karhidštině (kterou znám lépe než orgotštinu) mají podle mého odhadu dvaašedesát slov pro různé druhy, stavy, stáří a kvalitu sněhu; tedy napadaného sněhu. Další skupina slov označuje všelijaké typy sněžení; další led; další více než dvacítka pojmenovává, co je teplotní rozptyl, jak silný vítr fouká a jaký druh přeháněk se vyskytuje, to všechno dohromady. Tu noc jsem seděl a snažil jsem se sestavit si v hlavě seznamy těchto slov. Pokaždé když jsem si vzpomněl na další slovo, zopakoval jsem si seznam a zařadil jsem ho na správné místo podle abecedy.
Brzy po rozednění vůz zastavil. Lidé skulinou křičeli, že je vzadu mrtvé tělo: pojďte ho odnést. Jeden po druhém jsme to křičeli a volali. Bušili jsme do stěn i do dveří, vyluzovali jsme uvnitř ocelové krabice tak příšerný randál, že jsme to sami nemohli vydržet. Nepřišel nikdo. Vůz stál nehnuto několik hodin. Nakonec se venku ozvaly hlasy; vůz sebou trhl, dostal smyk na kousku ledu a znovu se dal do pohybu. Štěrbinou bylo vidět, že je slunečné dopoledne a že projíždíme zalesněnými kopci.
Ta cesta pokračovala další tři dny a noci – dohromady tedy čtyři od té doby, co jsem se probral. Žádné zastávky na inspekčních bodech a myslím, že jsme neprojeli ani jedním větším městem. Cesta byla nevyzpytatelná, záludná. Při některých zastávkách se měnili řidiči a nabíjely baterie; při jiných, delších, jsme uvnitř vozu nepřišli na jejich důvod. Dva dny stál vůz v klidu od poledne do setměni, jako by byl opuštěný, a rozjel se zase až večer. Jednou za den, kolem poledne, nám podali výsuvným okénkem ve dveřích velký džbán s vodou.
Počítám-li i toho mrtvého, bylo nás dvacet šest, dvě třináctky. Getheňané často uvažuji v třináctkách, šestadvacítkách, dvaapadesátkách, nepochybně kvůli šestadvacetidennímu lunárnímu cyklu, který tvoři jejich neměnné měsíce a blíží se jejich sexuálnímu cyklu. Mrtvolu jsme odklidili co nejblíže k ocelovým dveřím, tvořícím zadní stěnu naší krabice, aby byla v chladnu. My ostatní jsme se až do noci krčili vsedě nebo vleže, každý na svém místě, na svém teritoriu, svém panství; potom se tak strašně ochladilo, že jsme se pozvolna stahovali k sobě a splynuli v jednu veličinu zaujímající jedno místo, kde bylo uprostřed teplo a na okraji zima.
Lidé se k sobě chovali vlídně. Zjistili, že já a jeden stařec a jeden člověk, který silně kašlal, jsme nejméně odolní proti zimě, a tak jsme byli každou noc uprostřed skupiny, uprostřed toho pětadvacetihlavého celku, kde bylo nejtepleji. Nijak jsme o ta místa neusilovali, prostě jsme je každou noc měli. Je to hrozná věc, ta vlídnost, kterou lidské bytosti nepozbývají. Hrozná, protože když jsme nakonec v té tmě a zimě nazí, je to to jediné, co máme. My, tak bohatí a plni síly, končíme s tímto málem. Nic jiného nemůžeme dát.
Přestože jsme tam byli hlava na hlavě, přestože jsme se po nocích choulili k sobě, měli jsme ve voze od sebe navzájem odstup. Někteří byli otupělí následkem drog, někteří byli zřejmě duševně postižení nebo asociálové, a se všemi se nakládalo stejně špatně a všichni byli vystrašení; může se tedy zdát divné, že z těch pětadvaceti ani jeden nikdy neoslovil všechny, ani aby jim vynadal. Byli vlídni, snášeli utrpení, ale mlčky, pořád jen mlčky. V kyselé tmě vzájemně sdílené smrtelnosti jsme se k sobě tiskli, ustavičně do sebe vráželi, zakopávali o sebe, padali jeden přes druhého, dýchali na sebe, přikládali jsme teplo jednoho těla k druhému, jako se přikládá do ohně – ale zůstali jsme si cizí. Nikdy jsem se nedozvěděl jméno žádného ze spolucestujících.
Jednoho dne, byl to myslím třetí den, kdy už vůz nehnuto stál pár hodin a mě napadaly myšlenky, že nás prostě vyvezli na nějaké zapadlé místo a nechají nás tu shnít, se jeden z těch lidí se mnou dal do řeči. Dlouze mi vyprávěl o jednom mlýnu v jižním Orgoreynu, kde pracoval, a o konfliktu, který tam měl s dozorcem. Mluvil a mluvil, tiše a nezáživně, a pořád sahal po mé ruce, jako by se chtěl ujistit, že mu opravdu věnuji pozornost. Slunce v té době vysvitlo západně od nás a náš vůz stál na krajnici natočený tak, že paprsek pronikl štěrbinou dovnitř; najednou bylo vidět i úplně vzadu uvnitř vozu. Uviděl jsem dívku, ušmudlanou, pěknou, hloupou, vyčerpanou dívku, která se na mě dívala, jak mluvila, plaše se usmívala a hledala útěchu. Ta mladá Orgoťanka byla v kemmeru a já jsem ji přitahoval. Jedinkrát po mně někdo z nich něco chtěl, a já jsem to nemohl poskytnout. Vstal jsem a přešel k okenní štěrbině, jako že za vzduchem a podívat se ven a dlouho, dlouho jsem se na své místo nevracel.