Tu noc jsme absolvovali táhlé stoupání, pak zase sjeli dolů a znovu nahoru. Občas jsme z neznámých důvodů zastavovali. Na každé zastávce obklopilo ocelové stěny mrazivé, ničím neporušené ticho zvenčí, ticho rozlehlých pustin a výšek. Ten kemmerující Orgoťan stále ještě seděl vedle mě a stále se mě chtěl dotýkat. Znovu jsem dlouze stál přilepený obličejem k ocelovému pletivu okna a vdechoval studený vzduch, který mě řezal v krku a v plících jako břitva. Ruce přitisknuté ke kovovým dveřím mi zmrtvěly. Uvědomil jsem si, že pokud už nejsou, tak brzy budou omrzlé. Můj dech postavil ledový můstek mezi mými rty a pletivem. Když jsem se chtěl otočit, musel jsem nejprve prsty můstek prolomit. Znovu jsem se pak šel přitisknout k ostatním, ale roztřásl jsem se zimou. Takové křeče jsem ještě nezažil; lomcovalo a škubalo to mnou jako v nejvyšší horečce. Vůz se znovu rozjel. Hluk a pohyb navodily iluzi tepla, rozptýlily absolutní hrobové ticho, ale mně bylo tu noc taková zima, že jsem neusnul. Připadalo mi, že se většinu noci pohybujeme ve velké nadmořské výšce, ale kdoví, vzhledem k okolnostem jsou totiž dech, tep a energetická hladina nespolehliví ukazatelé.
Jak jsem se dozvěděl později, zdolávali jsme tu noc pohoří Sembensyen, a tak jsme se museli průsmyky vyškrábat do nějakých tří tisíc metrů.
Hlad mě nijak zvlášť nesužoval. Poslední jídlo, na které jsem si pamatoval, byla ta bohatá večeře u Shusgise; určitě mě nějak živili i v Kundershadenu, ale na to si nevzpomínám vůbec. Jídlo jako by netvořilo součást naší existence v té ocelové krabici a ani jsem na ně nijak často nepomýšlel. Naproti tomu žízeň, ta mě pronásledovala nepřetržitě. Jednou za den, když auto zastavilo, odšroubovali výsuvné okénko, zjevně zabudované do zadních dveří za tímto účelem; jeden z nás vystrčil ven džbán z umělé hmoty a vzápětí nám ho někdo vsunul zpátky naplněný, spolu s letmým závanem ledového vzduchu. Rozdělit vodu stejným dílem mezi všechny bylo nemožné. Džbán koloval a každý si třikrát čtyřikrát pořádně lokl, než po džbánu sáhla další ruka. Nikdo, ani jednotlivec, ani skupinka, se neujal funkce vykonavatele spravedlnosti či dohlížitele; nikdo neuhlídal, aby se trochu schovalo pro muže, který kašlal a měl vysokou horečku. Jednou jsem to navrhl, ostatní kolem mne přikyvovali, ale skutek utek. Dělili jsme.se víceméně rovnoměrně – nikdo se nikdy nepokoušel urvat víc, než mu náleželo – a během pár minut bylo po vodě. Jednou se stalo, že na poslední tři u přední stěny vozu nezbylo, džbán k nim připutoval prázdný. Následující den dva z nich trvali na tom, aby byli první, a byli. Třetí ležel nehybně v klubíčku v předním koutě a nikdo nedohlédl na to, aby i on dostal svůj díl. Proč jsem se o to nepokusil já? Nevím. To byl čtvrtý den uvnitř vozu. Kdyby přeskočili mě, nevím, nevím, jestli bych nějak o svůj díl usiloval. Plně jsem si uvědomoval, jakou má žízeň a jak trpí, i jak žizní a trpí ten nemocný a ostatní a já. Nebylo však v mých silách proti tomuto utrpení cokoli podniknout, a proto jsem je přijímal jako oni, bez reptáni.
Vím, že se lidé za stejných okolností mohou chovat různě. Toto byli Orgoťané, lidé odmalička vychováváni ke spolupráci, poslušnosti, podřízenosti skupinovým cílům nařízeným shora. Vlastnosti jako nezávislost a rozhodnost byly u nich potlačeny. Nebylo v nich ani moc zloby. Vytvářeli celek, já s nimi; všichni jsme to cítili a byla to v noci přímo spása a opravdová útěcha, ta celistvost choulící se skupinky, v níž každý od každého čerpal životni energii. Ten celek však neměl mluvčího, neměl vedeni, byl pasivní.
Lidé s vyvinutější vůlí k životu by si asi vedli mnohem lépe: víc by mluvili, spravedlivěji by se dělili o vodu, snažili by se ulevit nemocným, dodávali by si odvahy. Nevím. Vím jenom, jaké to bylo uvnitř našeho vozu.
Jestli jsem počítal dobře, tak páté ráno od toho dne, kdy jsem přišel k sobě, jsme zastavili. Zvenku jsme slyšeli hovor a pokřikování. Ocelové zadní dveře zvenku uvolnili a otevřeli dokořán.
Jeden po druhém jsme se ploužili k onomu otevřenému konci ocelové krabice, někteří po čtyřech, a seskakovali jsme nebo slézali dolů na zem. Tedy čtyřiadvacet z nás. Dva mrtvé, tu mrtvolu z dřívějška a dalšího, toho, co dva dny nedostal napít, vytáhli ven.
Venku byla zima, taková zima, a slunce odrážející se od bílého sněhu tak bodalo do očí, že bylo nakonec hodně těžké ten páchnoucí přístřešek opustit, a některým z nás tekly slzy. Stáli jsme v houfu kolem ohromného náklaďáku, všichni nazí a zapáchající, my – malý celek, my – noční pospolitost, vystaveni pronikavému ostrému dennímu světlu. Rozdělili nás, donutili nás utvořit zástup a vedli nás k nějaké stavbě několik set metrů vzdálené. Kovové stěny a zasněžená střecha stavby, sněhové pláně všude kolem, velikánská pohoří pod vycházejícím sluncem, nekonečná obloha, to všechno jako by se chvělo a třpytilo přemírou světla.
Museli jsme se postavit do řady na umýváni u velkého koryta v dřevěném domku; každý se napřed vody na mytí napil. Pak nás zavedli do hlavni budovy a dali nám nátělníky, šedé plstěné košile, kalhoty pod kolena, kamaše a plstěné boty. Jak jsme v zástupu vcházeli do jídelny, dozorce podle seznamu odškrtával naše jména. Se stovkou, možná víc než stovkou dalších lidí v šedém jsme seděli u stolů, napevno přišroubovaných, a dostali jsme snídani: kaši a pivo. Poté nás všechny, nové i staré vězně, rozdělili do čet po dvanácti. Moji četu pak odvedli do pily několik set metrů za hlavní budovou, uvnitř areálu obehnaného plotem. Za plotem, nijak moc daleko, začínal les, který pokrýval kopcovitý terén směrem na sever, kam až oko dohlédlo. Pod dozorem jsme přenášeli a skládali na hromadu nařezaná prkna. Nosili jsme je z pily do rozlehlé kůlny, kde se dřevo skladovalo přes zimu.
Nebylo zrovna snadné po těch dnech, kdy jsme byli zavřeni ve voze, chodit sem a tam, ohýbat se a zvedat náklad. Nenechali nás nečinně postávat, ale ani nám nevnucovali nějaké tempo. Uprostřed dne nám donesli hrnek orshe – nekvašeného svařeného nápoje ze zrní; před západem slunce nás dovedli zpátky do obytných baráků a dali nám pojíst ovesnou kaši s nějakou zeleninou a pivo. Za soumraku nás zamkli v ložnici, ve které se celou noc naplno svítilo. Spali jsme na lavicích asi metr a půl hlubokých, které ve dvou řadách nad sebou lemovaly celou místnost. Staří vězni se drali na horní lavici, žádanější, protože teplo stoupá vzhůru. Všichni jsme u dveří vyfasovali spací pytel. Byly to hrubé těžké pytle, které byly cítit potem jiných, ale byly dobře odizolované a teplé. Pro mě byly bohužel krátké. Průměrný Getheňan se do nich vešel celý i s hlavou, ale já ne; a ani na těch pryčnách jsem se nemohl úplně natáhnout.
To místo se jmenovalo Třetí dobrovolná farma a nápravné zařízeni pulefenské komensality. Pulefen, třicátý okres, je na severovýchodě Orgoreynu, na samém konci jeho obyvatelného pásma, je ohraničen pohořím Sembensyen, řekou Esagel a pobřežím. Oblast je řídce osídlená, je bez velkých měst. Nejbližší město se jmenovalo Turuf, bylo od nás několik kilometrů jihozápadně; nikdy jsem tam nebyl. Farma se nacházela na okraji rozsáhlého neobydleného zalesněného území zvaného Tarrenpeth. Leželo příliš na severu, takže už tam nerostly větši stromy, jako hemmen nebo serem nebo vate; les tvořil jeden jediný druh, pokroucený hustý jehličnan, tři až tři a půl metru vysoký, s šedým jehličím, zvaný thore. Třebaže je na Zimní planetě neobyčejně nízký počet rostlinných a živočišných druhů, počet zástupců v rámci druhu je obrovský: v tomto lese byly tisíce čtverečních kilometrů stromu thore a nic moc jiného. I tuto divokou přírodu pečlivě obhospodařují, a ačkoli se v lese po staletí těží dřevo, nejsou v něm žádná vypleněná místa, žádné bezútěšně vyhlížející pařezy, žádné erozí postižené svahy. Budilo to dojem, že jim záleží na každém jednotlivém stromu a že ani jedna pilina z naší pily nepřijde nazmar. Na farmě byla malá výrobna, a když počasí nedovolovalo vyjít do lesa, pracovali jsme v pile, ve výrobně, zpracovávali a lisovali hobliny, kůru a piliny do různých tvarů a ze sušeného thorového jehličí jsme vymačkávali pryskyřici, která se pak užívala k výrobě plastů.