Byla to ryzí nefalšovaná práce a nikdo nás nehonil. Kdyby nám dovolili trošku víc jídla a lepší oblečení, byla by to většinou příjemná práce, jenže jsme měli skoro pořád hlad a drkotali se zimou, takže jsme žádnou radost z práce nepociťovali. Dozorci se málokdy chovali hrubě a nikdy krutě. Byli spíše neteční, lajdáčtí, těžkopádní a z mého pohledu zženštilí – ne v tom smyslu, že byli jemní a tak dále, ale ve smyslu právě opačném: byli zavalití, macatí, rozteklá beztvará hmota. Poprvé na Zimní planetě jsem se mezi spoluvězni cítil jako muž mezi ženami nebo spíše mezi eunuchy. I na nich jsem pozoroval tutéž netečnost a hrubost. Bylo těžké je od sebe rozeznat: žádné city, triviální řeči. Zpočátku jsem to, jak jsou si všichni podobní a všichni stejně bez života, přičítal nedostatku jídla, tepla a svobody, ale brzy jsem zjistil, že příčina byla daleko konkrétnější: chovali se tak následkem léků, které se podávaly všem vězňům, aby. nezačali kemmerovat.
Věděl jsem, že existují léky, které mohou utlumit nebo prakticky úplně potlačit potenční fázi sexuálního cyklu Getheňanů; užívaly se tehdy, když byla abstinence vhodná z hlediska pohodlí, zdraví nebo morálky. Jeden nebo i více kemmerů se dalo přeskočit bez jákýchkoli škodlivých následků. Dobrovolné užíváni takových léků bylo běžné a všeobecně přijímané. Nenapadlo mě, že by však mohly být podávány lidem bez jejich svolení.
Existovaly k tomu dobré důvody. Kemmerující vězeň by byl totiž v pracovní četě rušivý element. A kdyby do práce nešel, co by s nim bylo? – zvláště kdyby v té době žádný jiný vězeň nebyl v kemmeru, což bylo možné, bereme-li v úvahu, že nás tam bylo jen sto padesát. A prožit období kemmerů bez partnera je pro Getheňana hodně těžké; a pak je lepší tomu trápení a zameškané pracovní době prostě předejít a nekemmerovat vůbec. A tak se to tam také praktikovalo.
Vězni, kteří tam byli několik let, se této chemické kastraci psychologicky – a řekl bych, že do určité míry i fyzicky – přizpůsobili. Byli bezpohlavní jako vykastrovaní býčci. Neznali stud a touhu, byli jako andělé. To ale není lidské žit beze studu a touhy.
Protože je pohlavní pud Getheňanů tak přísně vymezen od přírody, společnost mu tedy dává volný průchod: je tu méně předpisů, usměrňováni a potlačování sexu než na kterékoli dvojpohlavní planetě, kterou znám. Abstinence je naprosto dobrovolná, pohlavní ukájení naprosto přijatelné. Sexuální frustrace, jakož i strach ze sexu, jsou velmi vzácné. Toto byl první případ, který jsem tu viděl, kdy společenský cil stál proti pohlavnímu pudu. A poněvadž ho nejen tlumil, ale přímo odstraňoval, nevyvolával frustraci, ale něco z hlediska dlouhodobější perspektivy daleko hrozivějšího: pasivitu.
Na Zimní planetu není žádný pospolitě žijící hmyz. Getheňané nesdílejí svou planetu jako Terrané se staršími společenstvími, s těmi nespočetnými seskupeními drobných bezpohlavních dříčů bez instinktu, zato poslušně oddaných skupině, celku. Kdyby měli na Zimní planetě mravence, asi by se je Getheňané už dávno pokusili napodobit. Režim uplatňovaný v dobrovolných farmách je poměrně novou záležitostí, která se vyskytuje jen v jedné zemi této planety a nikde jinde ji neznají. Představuje však varovný signál, kam by se mohla ubírat společnost, ve které jsou lidé vystaveni sexuální manipulaci.
Jak už jsem řekl, na práci, kterou jsme na pulefenské farmě vykonávali, nás krmili nedostatečně a naše oblečeni, obzvláště obutí, bylo naprosto nepřiměřené tamejšímu zimnímu podnebí. Dozorci, ve většině případů podmíněně propuštěni vězni, na tom nebyli o moc lépe. Toto místo a režim tady měly za cíl trestat, ale nelikvidovat, a myslím, že by to tam mohlo být snesitelné, nebýt těch léků a výslechů.
Někteří vězni chodili k výslechu po dvanácti; odrecitovali něco jako zpověď a katechismus, dostali antikemmerovou injekci a zase je pustili do práce. Jiní, političtí vězňové, byli každý pátý den podrobováni výslechům pod vlivem léků.
Nevím, jakých léků užívali. Neznám smysl těch výslechů. Nemám tušení, na co se mě ptali. Probral jsem se vždycky za několik hodin, v ložnici, na pryčně, spolu s šesti sedmi dalšími, někteří přicházeli k sobě jako já, jiní o sobě ještě nevěděli, protože látka ještě působila. Když jsme byli při smyslech všichni, zavedli nás dozorci do práce; ale po třetím či čtvrtém takovém výslechu jsem nebyl schopen se postavit. Nechali mě tedy být a se svou četou jsem šel až další den, i když jsem se cítil nevalně. Po dalším výslechu jsem na tom byl bídně dva dny. Buď ty antikemmerové hormony, anebo injekce, kterými z nás chtěli vypáčit pravdu, měly nepochybně toxické účinky na můj negethenský nervový systém a tyto účinky narůstaly.
Vzpomínám si, jak jsem si plánoval, že až dojde k dalšímu výslechu, budu inspektora přemlouvat. Začnu slibem, že odpovím pravdivě, na cokoli se mě zeptá, a bez léků; a potom mu řeknu:
„Pane, nechápete, jak je zbytečné znát odpověď na nesprávnou otázku?" Inspektor se potom promění ve Faxe, se zlatým řetězem věštců kolem krku, a já si budu s Faxem dlouze povídat, bude to velice příjemné; a dál jsem kontroloval, jak ze zkumavky kape kyselina do nádoby s rozdrceným dřevěným odpadem. Samozřejmě že když jsem přišel do malé místnosti, kde nás vyslýchali, ohrnul mi inspektorův pomocník límec, a než jsem mohl promluvit, dal mi injekci. Jediné, co si z toho výslechu pamatuji, ale taky to může být vzpomínka z nějakého dřívějšího, je ten inspektor, unavený mladý Orgoťan se špinavými nehty, který monotónně odříkává: „Musíte mi odpovídat orgotsky, nijak jinak. Musíte mluvit orgotsky."
Nebylá tam žádná ošetřovna. Platila tam zásada – pracuj, nebo zemři; ale skutečnost byla mírnější – dozorci umožnili přestávky mezi prací a smrti. Jak jsem řekl, nebyli krutí; ale ani laskaví. Byli nepořádní a nedbali, ale jen tak, aby se nedostali sami do maléru. Mně a ještě dalšímu vězni dovolili zůstat v ložnici; když bylo jasné, že nás nohy neudrží, jako by nás přehlédli, a prostě nás nechali v našich spacích pytlech. Po posledním výslechu mi bylo strašně zle; ten druhý, člověk středního věku, měl nějakou poruchu nebo nemoc ledvin a umíral. Jelikož se mu nedařilo umřít okamžitě, bylo mu dovoleno se tím nějaký čas zaobírat, na pryčně.
Pamatuji si na něho mnohem přesněji než na cokoli jiného v Pulefenu. Fyzicky to byl typický Getheňan Velkého kontinentu, podsaditý, s krátkými končetinami, s pořádnou vrstvou podkožního tuku, která mu i v nemoci dodávala zdáni zdravé buclatosti. Měl malá chodidla a malé ruce, poměrně široké boky, mohutnou hruď a prsa mírně vyvinutější, než mívají muži mé rasy. Měl tmavou červenohnědou kůži, černé vlasy jemné jako kožešinka, široký obličej, drobná, ale výrazná ústa, oči, nos, vystouplé lícní kosti. Byl to typ ne nepodobný různým izolovaným terranským skupinkám žijícím vysoko v arktických oblastech. Jmenoval se Asra; býval tesařem.
Mluvili jsme.
Asra se myslím smrti nebránil, ale naháněla mu strach; toužil tedy po rozptýleni.
Měli jsme málo společného, kromě blízkosti smrti, a o tom jsme právě mluvit nechtěli; a tak jsme si většinu času moc nerozuměli. Jemu to nevadilo. Mně, mladšímu a nedůvěřivému, by se líbilo porozumění, chápavost, vysvětlování. Ale žádné vysvětlování se nekonalo. Mluvili jsme.
V noci byla ložnice osvětlená, přeplněná a hlučná. Během dne světlo nesvítilo a velká místnost byla ponurá, prázdná a tichá. Leželi jsme vedle sebe na pryčně a tiše si povídali. Asra ze všeho nejraději vyprávěl rozvláčné historky ze svého mládí na komensální farmě v údolí Kunderer, v tom širokém, úchvatném údolí, které jsem projížděl cestou z hranic do Mishnory. Mluvil dialektem a používal hodně názvů pro lidi, místa, zvyky, nástroje, jejichž význam jsem neznal, a tak jsem málokdy pochytil víc než jen celkový smysl jeho reminiscencí. Když se mu nejvíce ulevilo, obvykle kolem poledne, prosíval jsem ho o nějakou legendu nebo pověst. Většina Getheňanů jich má v zásobě spoustu. Jejich literatura, i když existuje v psané podobě, se tradičně šíří i ústním podáním, a z tohoto hlediska jsou vlastně všichni gramotní. Asra znal typické orgotské bájesloví, příběhy o Meshovi, pověst o Parsidovi, úryvky velkých epických básní a románové ságy Obchodníci na moři. Toto i to, co si z dětství povzpomínal z místního folklóru, vyprávěl nářečím, které znělo měkce a mazlavě, a když se pak unavil, prosil, abych povídal já. „Co se vypráví v Karhide?" ptal se mě a třel si přitom nohy, které mu trnuly a úporně ho bolely, a s plachým, vyhýbavým a trpělivým úsměvem se ke mně obracel.