Levá ruka tmy

Jednou jsem mu řekclass="underline" „Znám příběh o lidech, kteří žijí na jiném světě."

„Co je to za svět?"

„V podstatě se od tohoto moc neliší, ale neobíhá kolem slunce. Obíhá kolem hvězdy, která se jmenuje Selemy. Je žlutá jako slunce a na tom světě, pod tím sluncem, žijí jiní lidé."

„To se praví v učeni bláznivého kazatele jménem Sanovy, to o těch jiných světech. Když jsem byl malý, chodíval do našeho krbu starý Sanovy a vyprávěl nám, dětem, kam se dostanou lháři, až zemřou, a sebevrazi a zloději – a tam jdeme i my dva, do některého z těch místy

„Ne, to, o čem mluvím, není svět duchů. Je to skutečný svět. Lidé, kteří na něm žijí, jsou skuteční lidé, živé bytosti, jako tady. Ale před dávnou dobou se naučili létat."

Asra se ušklíbl.

„Ne že by mávali rukama, to ne. Létali ve strojích podobných autům." Těžko se mi to vysvětlovalo v orgotštině, která postrádá přesný výraz pro,létat’; nejblíže je tomu slovo, které spíše znamená ‚klouzat’. „No a naučili se vyrábět stroje, které se pohybují vzduchem stejně, jako se sáně pohybují po sněhu. A postupně je zdokonalili tak, že létali dál a rychleji, až nakonec vyletěli z té země, jako kámen vystřelený z praku, a mířili nad mraky, pryč z atmosféry, až k jinému světu, obíhajícímu kolem jiného slunce. A když na tom světě přistáli, co tam neobjevili, jako lidi…"

„Kteří se také klouzali ve vzduchu?"

„Možná ano, možná ne… Když přiletěli na moji planetu, my už jsme také věděli, jak se dostat do vzduchu. Ale oni nás naučili, jak cestovat z jednoho světa na druhý, k tomu jsme tehdy žádné stroje neměli."

Asru zmátlo, že se v příběhu ocitl sám vypravěč. Měl jsem horečku, znepokojovaly mě boláky, které mi po těch medikamentech naskákaly na pažích a hrudníku, a nemohl jsem si vzpomenout, co jsem chtěl dál vyprávět.

„Povídejte dál," pobízel mě, protože se tomu snažil přijít na kloub. „Co ještě dělali kromě létáni do vzduchu?"

„Hodně se to podobá životu tady. Ale všichni jsou v nepřetržitém kemmeru."

Uchichtl se. Tady se pochopitelně nedalo utajit nic, takže moje přezdívka mezi spoluvězni a dozorci byla nevyhnutelně,pervert’. Ale tam, kde neexistuje žádná touha a žádný stud, tam není nikdo vyděděncem, jakkoli by se odlišoval; a myslím, že Asru v tu chvíli ani nenapadla spojitost mezi mým sdělením najedné straně a mnou a mými zvláštnostmi na straně druhé. Vysvětlil si to jen jako variaci na staré téma, a proto se malinko pousmál a řekclass="underline" „V nepřetržitém kemmeru… Žijí tam lidé za trest nebo za odměnu?"

„To nevím, Asro. A co tady?"

„Ani trest, ani odměna, hochu. Je to prostě svět, nic víc, nic míň. Narodíte se tu…a tak to tady chodí…"

„Já jsem se tady nenarodil. Já jsem sem přiletěl. Vybral jsem si to."

Kolem nás se rozprostřelo hrobové ticho a dopadl na nás jakoby stín. Kdesi v dálce za stěnami baráků rušil poklid krajiny jediný sotva znatelný zvuk – kvíleni ruční pily – jinak nic.

„Ano… jistě," mumlal si Asra a vzdychal a masíroval si nohy a přitom malinko naříkal, což si ani neuvědomoval. „My jsme si to nevybrali, nikdo z nás," dodal.

Asi dvě noci poté upadl do komatu a zanedlouho zemřel. Nedozvěděl jsem se, proč se octl na dobrovolné farmě, jaký zločin nebo přestupek spáchal nebo jaké nesrovnalosti měl ve svých dokladech, věděl jsem jen to, že byl na pulefenské farmě necelý rok.

Den po Asrově smrti mě zavolali k výslechu; tentokrát mě tam museli odnést, a dál už si nepamatuji nic.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Útěk

Když i Obsle i Yegey opustili město a Slosův vrátný mi nedovolil vstoupit, pochopil jsem, zeje čas se obrátit na své nepřátele, protože přátelé už mi nebyli k ničemu. Šel jsem ke komisaři Shusgisovi a vydíral jsem ho. Jelikož jsem neměl dost peněz, abych ho mohl uplatit, musel jsem dát všanc svou pověst. Na proradné platí samotná pověst zrádce. Navykládal jsem mu tedy, že jsem v Orgoreynu jako agent Aristokratické frakce v Karhide, která plánuje atentát na Tiba, a že on mi byl přidělen jako kontaktní osoba Sarfu; jestli mi odmítne poskytnout informace, které potřebuji, řeknu svým přátelům v Érhenrangu, že je dvojitým agentem a že slouží frakci Volný obchod. A tato zpráva se pochopitelně dostane zpátky do Mishnory a do Sarfu: ten zatracený hlupák mi uvěřil. Natotata jsem z něho dostal, co jsem potřeboval vědět, a ještě se mě zeptal, jestli souhlasím.

Od mých přátel Obsla, Yegeyho a ostatních mi nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Svoje bezpečí si zajistili tím, že obětovali vyslance, a mně věřili, že nebudu dělat potíže ani jim, ani sobě. Dokud jsem nezašel k Shusgisovi, nikdo v Sarfu kromě Gauma nepovažoval za nutné mi věnovat pozornost, teď je ale budu mít v patách. Musím dotáhnout do konce, co mám v úmyslu, a ztratit se. Protože jsem neměl jak předat zprávu přímo někomu v Karhide -poštu by přečetli a telefon nebo rádio odposlechli -, šel jsem poprvé na královské velvyslanectví. Jedním ze zaměstnanců byl Sardon rem ir Chenewich, kterého jsem dobře znal ode dvora. Bez váhání souhlasil, abychom Argavenovi sdělili, co se stalo s vyslancem a kde má být vězněný. Chenewich byl chytrý a čestný člověk, tomu jsem důvěřoval, že vzkaz odešle, aniž ho někdo zachytí, ale uhodnout, co si z té zprávy vybere Argaven a co s ni podnikne, jsem si netroufal. Chtěl jsem, aby Argaven informaci měl pro případ, že se Aiova hvězdná loď znenadání snese z oblaků; v té době jsem ještě choval jistou naději, že na loď vyslal signál, než ho Sarf zalkl.

Teď jsem byl v nebezpečí, a kdyby mě viděli vstupovat do budovy velvyslanectví, byl bych v akutním nebezpečí. Rovnou odtamtud jsem zamířil k seřadišti kolon na jižní straně a před polednem toho dne, Odstreth Susmy, jsem opustil Mishnory stejným způsobem, jakým jsem tam přijel, na voze, jako nakladač. Měl jsem u sebe svá j stará povolení, mírně pozměněná, aby odpovídala mé nové profesi. ¹ Padělání dokladů je v Orgoreynu, kde je prohlížejí x-krát za den, riskantní, ale to neznamená, že k němu nedochází, a moji známí v Rybím ostrově mi ukázali, jak na to. Vystupovat pod falešným jménem mě trápí, ale byla to jediná záchrana, jediná možnost, jak bez problémů překonat Orgoreyn na šíř, až k pobřeží Západního moře.

Kolona se s duněním valila přes kundererský most z Mishnory a já jsem byl myšlenkami tam, na západě. Blížila se už zima a já se musím dostat na místo určení, než se silnice pro rychlou dopravu uzavřou, a také tak, aby moje cesta ještě měla nějaký smysl. Dobrovolnou farmu jsem kdysi viděl v Komsvashomu, když jsem byl v Sinothské správě, a hovořil jsem s bývalými vězni z farem. Nemohl jsem se teď zbavit toho, co jsem tehdy viděl a slyšel. Vyslanec, tak citlivý na zimu, že když bylo kolem nuly, už nosil kabát, nepřežije zimu v Pulefenu. Nutnost mě poháněla rychle vpřed, ale kolona mě vezla pomalu, proplétala se městy tu na jih, tu na sever, nakládali jsme a vykládali, takže mi trvalo poloměsíc, než jsem dorazil do Ethwenu při ústí řeky Esagel.

V Ethwenu jsem měl štěstí. V domě přechodných služeb jsem se dal do řeči s nějakými lidmi a dozvěděl jsem se o obchodě s kožešinami nahoře na řece, o tom, jak lovci, kteří vlastní oprávnění, sjíždějí řeku tam a zpátky na saních nebo ledolodích, jezdí tarrenpethským lesem skoro až k ledu. Jejich povídání mě přivedlo na nápad dát se na lov. V Gobrinu žije pesthry s bílou kožešinou stejně jako v Kermu; tato zvířata mají rada posvátné ticho ledovcových oblastí. Když jsem byl malý, lovil jsem v thorových lesích Kermu; proč si nezalovit teď v thorových lesích Pulefenu?