Tam, na dálném západě a severu Orgoreynu, na nekonečných prostorách nedotčené přírody západně od Sembensyenu, se lidé pohybují víceméně volně, protože není tolik inspektorů, aby o nich mohli mít přehled. Tam ještě dožívá do Nové éry pozůstatek dávné svobody. Ethwen je šedý přístav vybudovaný na šedých skalách esagelského zálivu; ulicemi profukuje vlhký vítr od moře, žijí tam přímočaří lidé navyklí bojovat o živobytí s mořem. O Ethwenu mohu říct jen to nejlepší, tam se ke mně obrátila štěstěna.
Koupil jsem si lyže, sněžnice, pasti a zásobu potravin, z komensálního úřadu jsem si opatřil lovecký lístek, oprávnění a identifikační průkaz a spolu se skupinou lovců jsme se pěšky vydali proti proudu řeky Esagel. Vedl nás starší muž jménem Mavriva. Řeka ještě nebyla zamrzlá a na silnicích byly ještě vyježděné koleje od vozů, protože na tomto úbočí u moře i teď, v posledním měsíci roku, více pršelo, než sněžilo. Většina lovců vyčkávala, až uhodí pořádná zima, a v měsíci Thennu pak vyjížděla po řece Esagel na ledolodích, ale Mavriva měl v úmyslu dostat se na sever brzy a položit pasti tak, abychom zachytili první stěhování pesthry do lesů. Mavriva i ostatní znali tu provincii i severní Sembensyen i Ohňové vrchy a já jsem se cestou po řece od něho přiučil spoustě věcí, které se mi později hodily.
Ve městě Turuf jsem předstíral nemoc a odpojil jsem se od nich. Šli dál na sever a já jsem sám vyrazil severovýchodně do předhůří Sembensyenu. Několik dnů jsem poznával terén a pak, poté co jsem v jednom opuštěném údolí, osmnáct dvacet kilometrů od Turufu, ukryl skoro všechno, co jsem nesl, jsem se vrátil do města, zase jsem do něj vešel z jihu, tentokrát jsem tam zůstal a ubytoval se v domě přechodných služeb. Jako bych se vybavoval na loveckou výpravu, nakoupil jsem lyže, sněžnice, zásoby potravin, kožešinový vak a zimní oblečení, zkrátka všechno znovu; a také chabový ohřívač, stan z umělé koženky a sáně, abych to měl všechno na co naložit. Potom přišlo nicnedělání, jen čekání, až se déšť změní ve sníh a bláto v led; nijak dlouhé, protože víc než měsíc jsem už vlastně byl na cestě z Mishnory do Turufu. V Arhad Tem mrzlo a padal sníh, na který jsem čekal.
Brzy po poledni jsem překonal elektrický plot pulefenské farmy, husté sněžení za mnou rychle zakrývalo stopy. Sáně jsem nechal v lese, v rokli vymleté potokem, východně od farmy, a jen s ruksakem na zádech a sněžnicemi na nohách jsem se vracel na silnici; po ní jsem došel, aniž jsem se nějak skrýval, přímo k přední bráně farmy. Předložil jsem doklady, které jsem během čekání v Turufu znovu zfalšoval. Tentokrát měly ‚modré razítko‘, já jsem byl Thener Benth, propuštěný trestanec, a k papírům byl přiložený rozkaz hlásit se nejpozději do Eps Themu na Třetí dobrovolné farmě pulefenské komensality na dvouletou dozorčí službu. Bystrému oku by ty vydřené papíry připadaly podezřelé, ale tady bylo málo bystrých očí.
Nic jednoduššího než se dostat do vězení. Dostat se ven snad nebude o moc těžší.
Vrchní dozorčí, který byl právě ve službě, mi vynadal, že přicházím o den později, než určuje rozkaz, a poslal mě do ubytovny. Bylo už po jídle a naštěstí bylo také pozdě na to, aby mi vydali předepsanou obuv a uniformu a zabavili mi moje oblečení. Nedostal jsem žádnou zbraň, ale jednu jsem objevil, když jsem se vnutil do kuchyně a škemral o něco k zakousnutí. Kuchař měl svou pušku pověšenou na hřebíku za sporáky. Ukradl jsem ji. Nebyla to žádná smrtící zbraň. Zřejmě i dozorci měli jen tyto pušky. Na farmách vězně nezabíjejí: nechají hlad, zimu a zoufalství dokonat dílo zkázy
Dozorců tam bylo celkem třicet až čtyřicet, vězňů tak sto padesát nebo sto šedesát, všichni vypadali dost zanedbaně, většina tvrdě spala, přestože nebylo moc po Čtvrté hodině. Přidělili mi mladého dozorce, který mě prováděl a ukázal mi spící vězně. Uviděl jsem je ve velké osvětlené šalandě a skoro mě v tu chvíli opustila naděje, že budu schopen jednat hned tuto noc, než upadnu v podezření.
Kolo štěstěny, které se ke mně pootočilo v Ethwenu, teď otáčelo celým světem a já jsem ho měl ve své moci. Když v ničem jiném, tak v jednom jsem býval dobrý – věděl jsem, kdy to velké kolo reaguje na dotek, kdy jednat. Myslel jsem si, že jsem tuto schopnost předvídat pozbyl loni v Erhenrangu a že ji nikdy nezískám zpátky. Skutečně jsem se zaradoval, když jsem opět pocítil starou jistotu, když jsem poznal, že mohu,kočírovat’ osud svůj i světa, jako boby řítíci se dolů strmou a nebezpečnou propastí času.
Hrál jsem roli neposedného, zvídavého, přihlouplého človíčka, protože jsem se tam pořád bezcílně potuloval a všude strkal nos, přidělili mi noční hlídku; o půlnoci všichni uvnitř kromě mne a dalšího dozorce spali. Dál jsem tupě bloumal po ubytovně, tam nakoukl, tady se zastavil, postál u pryčen. Plán byl hotov a začal jsem připravovat svou vůli a své tělo na dothe, neboť bez pomoci vnější síty z Temnoty bych jen se svou vlastní silou nevystačil.
Těsně před rozedněním jsem zase zašel do ložnice a kuchařovou puškou jsem během setiny sekundy omráčil mozek Genlyho Aie, zdvihl ho, tak jak byl, a nesl ho přes rameno na strážnici. „Co je?" v polospánku se zeptal druhý dozorce. „Nech ho!"
„Je mrtvý."
„Další mrtvý? Pro střeva Meshova! To ještě nezačala pořádná zima!" Obrátil se, aby se mohl podívat na vyslancovu hlavu, která mi visela na zádech. „Ten? Jako že je oko nade mnou! Dřív jsem nevěřil všemu, co se o Karhiďanech povídá, dokud jsem neuviděl tady tuhle odpornou zrůdu. Celý týden nevstával z postele, jen mukal a vzdychal, ale nečekal jsem, že to vezme takový rychlý konec. Vynes ho někam ven, ať vydrží, než se rozedni, a nestůj tady jak nosič s pytlem bobků…"
Šel jsem po chodbě a cestou se zastavil v inspekční kanceláři. A protože jsem byl dozorce, nikdo mi nebránil, a tak jsem vešel a rozhlížel se, až jsem na stěně objevil panel s poplašným zařízením a vypínači. Žádný z nich nebyl označený, ale vedle nich byla vyrytá písmenka, aby v případě rychlého zásahu nemuseli dozorci dlouze vzpomínat; vysvětlil jsem si, že P. znamená ‚ploty‘, otočil jsem tedy tímto vypínačem, abych přerušil proud ve vnějším oplocení farmy, a šel jsem dál tak, že jsem Aie táhl za ramena. Došel jsem až k strážnému, který měl službu ve vrátnici u dveří. Sehrál jsem scénku – ze všech sil jsem vlekl ten mrtvý náklad; překypoval jsem totiž silou dothe a nechtěl jsem, aby bylo poznat, jak snadno ve skutečnosti utáhnu nebo unesu člověka těžšího než já. Oznámil jsem: „Mrtvý vězeň, řekli mi, ať ho vynesu z ložnice. Kam s ním?"
„To nevím. Někam ven. Pod střechu, ať nezapadne sněhem a neplave nám tady na jaře páchnoucí mrtvola. Venku totiž padá peditia." Myslel tím to, čemu my říkáme sníh sove, hustý, vlhký; žádná zpráva mě nemohla potěšit víc. „Tak dobře," odpověděl jsem mu a namáhal jsem se s nákladem ze dveří a za roh ubytovny a hlavně z jeho dohledu. Aie jsem si zase přehodil přes rameno, šel jsem několik set metrů na severovýchod, vyškrábal jsem se na plot bez elektřiny, spustil dolů své břemeno, seskočil, znovu Aie zvedl a uháněl co nejrychleji k řece. Neušel jsem moc daleko od plotu, když se ozvaly píšťalky a rozsvítily se světlomety. Chumelenice byla dost hustá, aby mě schovala, ale zase ne tak hustá, aby v minutě zakryla moje stopy. Přesto jsem se dostal k řece, aniž mi byli v patách. Dal jsem se na sever, šel jsem pod stromy, kde nebylo nasněženo, anebo jsem se brodil ve vodě, když tam zrovna nebyl žádný holý úsek; říčka tvořila přítok Esagelu, byla dost prudká, ale ještě nebyla zamrzlá. Rozednilo se a všechno šlo jako po másle. Pod vlivem dome mi vyslanec vůbec nepřipadal těžký, ačkoli představoval neforemný dlouhý náklad. Říčka mě přivedla do lesa ke strži, kde jsem měl schované sáně, na ně jsem přivázal vyslance, kolem něho a na něho jsem naskládal svoje věci, takže ho nebylo skoro vidět, a to vše jsem utěsnil plachtovinou proti nepohodě. Potom jsem se převlékl, snědl něco ze svých zásob, protože mě už začal pronásledovat hlad, který pociťuje člověk v dlouhotrvajícím dothe. Posléze jsem se vydal po hlavní lesní silnici na sever. Zanedlouho mě dojeli dva lyžaři.