Eskalátor začínal v uličce mezi domy. Znenadání vyústil do stříbrného tunelu, se zlatým pulsem bijícím ve stěnách, jako by pod rtuťovou maskou stěn opravdu proudil ušlechtilý kov. Cítil jsem horký závan, všechno zhaslo. Stál jsem v zaskleném pavilónu. Měl tvar mušle, zvrásnělý strop mrholil sotva znatelnou zelení, bylo to světlo jemňounkých žilek, jako luminiscence jediného, zvětšeného a chvějícího se listu — na všechny strany vedly dveře, za nimi — tma a drobná, po podlaze se pohybující písmenka:
PARK TERMINAL PARK TERMINAL
Vyšel jsem ven. Byl to opravdu park. Stromy, neviditelné ve tmě, dlouze šuměly, vítr jsem necítil, musel vanout ve výši, ale hlas stromů, rytmický, důstojný, mne přikrýval neviditelnou klenbou. Poprvé jsem měl pocit, že jsem sám, ale jinak než v davu, a bylo mi dobře. V parku jistě bylo hodně lidí. Slyšel jsem šepot, občas jako skvrna zazářila něčí tvář, jednou jsem téměř do někoho vrazil.
Koruny stromů se spojovaly, takže hvězdy bylo vidět pouze v mezerách mezi nimi. Vzpomněl jsem si, že jsem do parku jel vzhůru, ale přece už tam, kde bylo náměstí s roztančenými barvami a ulice plné výkladních skříní, měl jsem nad sebou nebe, i když zachmuřené; jak se tedy stalo, že nyní, o patro výš, vidím nebe, tentokrát plné hvězd? Nedovedl jsem si to vysvětlit.
Stromy se rozestupovaly na strany a ještě dřív, než jsem jí uviděl, ucítil jsem vůni vody, vůni hlíny, tlení, vlhkého listí — strnul jsem.
Houští vroubilo jezírko černým prstencem. Slyšel jsem šumění rákosu a puškvorce, a v dálce nad ním, z druhé strany, se tyčil — jako jediný obrovský masív — útvar světelně zesklovatělých hor, poloprůhledný štít nad rovinami noci; ze svislých srázů vycházela přízračná záře, nejbledší, namodralá, bašty na baštách, křišťál ztuhlý v cimbuří, propasti — ten zářící kolos, nepravděpodobný a neuvěřitelný, se zrcadlil dlouhým, bledším odrazem v černých vodách jezera. Stál jsem, ohromený i nadšený; vítr přinášel slabounké, rozplývající se ohlasy hudby, a když jsem zbystřil zrak, spatřil jsem patra i vodorovné terasy toho kolosu, a jako v náhlém osvícení jsem pochopil, že podruhé vidím nádraží, gigantický Terminál, v němž jsem bloudil včera, a že se možná dívám ze dna tmavého prostoru, který mě tak ohromil, na místo, kde jsem potkal Nais.
Byla to ještě architektura, nebo už to bylo tvoření hor? Pochopili jistě — jakmile překročili určité meze, — že musí upustit od symetrie, od pravidelnosti tvarů, a učit se od toho, co je největší — chápaví žáci planety.
Obešel jsem jezero. Kolos jako by mě vedl svým nehybným zářivým vzletem. Ano, to byla odvaha vytyčit si takový tvar, dát mu krutost propasti, lhostejnost i drsnost strží, horských jehel, neupadnout v mechanické kopírování, a přesto nic neztratit, nic nezfalšovat…
Vrátil jsem se k hradbě stromů. Bledá, do černého nebe sahající modř Terminálu se ještě objevovala za větvovím, až pohasla, zapadla v houštinách. Odstrkoval jsem rukama pružné proutky, trny mě chytaly za svetr, drásaly mé nohavice, rosa, setřesená shora, padala mi na tváře jako déšť, vložil jsem si do úst několik lístků, rozkousal je. Byly mladé, hořké; poprvé po návratu mi tak bylo. Nic už jsem nechtěl, nehledal, nepotřeboval, stačilo jít tou tmou, tím šelestícím houštím, naslepo, vpřed. Představoval jsem si to tak po těch deset let?
Keře se rozestoupily. Točité stromořadí. Jemný štěrk mi vrzal pod nohama, slabě svítil. Dával jsem přednost tmě, ale šel jsem rovně dál, tam, kde pod kamennou rotundou stála lidská postava. Nevím, kde se bralo světlo, které ji oblévalo, všude bylo pusto. Kolem dokola jakési lavičky, křesílka, převržený stolek, písek sypký a hluboký; cítil jsem, jak se do něho boří nohy a jak — i přes noční chlad — je teplý.
Pod klenbou, opírajíc se o rozpraskané, zvětralé sloupy, stála žena, jako by na mne čekala. Již jsem viděl její tvář, hru jisker v démantových destičkách zakrývajících uši, bílou, ve stínu stříbřitou řízu. To nebylo skutečné. Sen? Byl jsem od ní několik kroků, když začala zpívat. Mezi neviditelnými stromy byl její hlas slabý, téměř dětský, slovům jsem nerozuměl, snad to ani slova nebyla, ústa měla pootevřená, jako by pila, ve tváři ani stopy po námaze, nic, pouze zahledění, jako by viděla něco, co nelze spatřit, a právě o tom zpívala. Bál jsem se, že mě zahlédne, šel jsem stále pomaleji. Už jsem byl v okruhu světla, které obklopovalo kamenný terč. Její hlas zesílil, přivolával tmu, zapřísahal, její ruce visely bez hnutí podél těla, jako by zapomínala, že je má, jako by neměla už nic než ten hlas, kterým mi šla vstříc a v němž se ztrácela, bylo to, jako by se všeho zbavovala, odevzdala to a loučila se, vědouc, že s posledním doznívajícím tónem neskončí jenom zpěv. Nevěděl jsem, že je to možné. Umlkla a já jsem ještě slyšel její hlas. Najednou za mnou zacupitaly lehké kroky. Jakási dívka běžela ke stojící, někdo ji honil, s krátkým hrdelním smíchem vyklusala po stupních a proběhla zpěvačkou skrz naskrz. A již uháněla dál, její pronásledovatel se mihl jako temná postava vedle mě. Zmizeli. Uslyšel jsem ještě jednou svádivý smích dívky. Zůstal jsem jako balvan zarytý do písku, nevěda, mám-li se smát nebo plakat. Neexistující zpěvačka něco tiše zazpívala. Nechtěl jsem naslouchat. Odešel jsem do tmy s nehybnou tváří, jako dítě, kterému dokázali nepravdivost pohádky. Bylo to jako znesvěcení. Šel jsem a její hlas mě dále pronásledoval. Odbočil jsem. Stromořadí pokračovalo, zahlédl jsem slabé záblesky živého plotu, mokré festóny listí se skláněly nad kovovou brankou. Otevřel jsem ji. Bylo tam nějak víc světla. Živé ploty končily širokým paloukem, z trávy trčely balvany, jeden se pohnul, vyrostl, zahlédl jsem dva bledé plaménky očí. Zkameněl jsem. Byl to lev. Vstal, těžce se zvedaje, na přední tlapy, teď jsem ho uviděl celého z pěti kroků, měl bohatou rozcuchanou hřívu, protáhl se jednou, podruhé a pomalým vlnivým pohybem plecí přišel ke mně úplně neslyšitelně. Již jsem se vzpamatoval.
„No, no, nestraš,“ řekl jsem.
Nemohl být skutečný — fantom, jako ta zpěvačka, jako ti, tam dole, u černých aut. Zívl, krok ode mne, v černém chřtánu se zaleskly tesáky, zavřel tlamu se zvukem zamykané mříže, ucítil jsem jeho smrdutý dech, co…
Odfrkl. Zasáhly mě kapky slin, a než jsem se stačil polekat, vrazil mi svou obrovskou hlavu do boku a s mručením se o mě otíral. Komicky mě zalechtalo v prsou… Nastavoval podbradek, volnou, těžkou kůži. Polomrtvý, začal jsem ho drbat, cuchat, a on mručel stále hlasitěji. Za ním se zaleskl druhý pár očí, druhý lev, ne, lvice. Otřela se o něho. Zadunělo mu v hrdle, bylo to zamručení, ne řev. Lvice útočila. Sekl po ni tlapou. Vztekle odfrkla.
„To špatně dopadne,“ napadlo mi. Byl jsem bezbranný a lvi tak živí, tak skuteční, jak si jen člověk může přát. Stál jsem v těžkém zápachu jejich těl. Lvice pořád frkala. Najednou mi lev vytrhl z ruky drsné chlupy, obrátil se k ní svou obrovskou hlavou a zařval; lvice se přikrčila k zemi.