„Tak já už musím jít,“ řekl jsem jim němě, pouhými rty.
Začal jsem ustupovat k brance, zvolna, pozpátku. Nebyla to příjemná chvíle, ale zdálo se, že si mě lev již vůbec nevšímá. Těžce ulehl, opět podobný dlouhému balvanu, lvice stála nad ním a šťouchala ho tlamou.
Sotva jsem zavřel branku, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se nedal na útěk. Kolena jsem měl trošku měkká, v krku mi vysýchalo a najednou se mé pokašlávání změnilo v šílený smích. Vzpomněl jsem si, jak jsem jim říkaclass="underline" „No, no, nestraš…“ v dobré víře, že je to pouhá iluze.
Koruny stromů se zřetelně odrážely od nebes. Svítalo. Byl jsem tomu docela rád, protože jsem nevěděl, jak se dostanu z parku. Byl již úplně liduprázdný. Prošel jsem kolem kamenné rotundy, v níž se předtím objevila zpěvačka, v dalším stromořadí jsem našel robota, který stříhal trávu. O hotelu nevěděl, ale vysvětlil mi, kudy mám jít k nejbližšímu eskalátoru. Sjel jsem dolů, patrně o několik pater, a když jsem vyšel na ulici dolního podlaží, užasl jsem, že nad sebou zase vidím nebe. Ale i moje schopnost žasnout byla již téměř vyčerpána. Měl jsem toho dost. Nějakou dobu jsem šel, vzpomínám si, že jsem pak seděl blízko vodotrysku, a třeba to žádný vodotrysk nebyl, vstal jsem, šel jsem dál v mohutnějícím světle nového dne, až jsem se vytrhl z otupělosti tváří v tvář velkým zářivým sklům s ohnivými slabikami ALCARON HOTEL.
V bílé vrátnici, připomínající obrácenou vanu olbříma, seděl robot, pěkně stylizovaný, poloprůhledný, s dlouhými ušlechtilými pažemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ní a s malým trojúhelníkovým odznakem jsem vyjel nahoru.
Někdo, nevím skutečně kdo, mi pomohl otevřít dveře, vlastně to udělal za mne. Stěny z ledu, v nich cirkulace ohníčků. U okna, když jsem se k němu přiblížil, z ničeho nic vyrostlo křesílko, vklouzlo pode mne, shora již klesal plochý plát a utvořil jakýsi psací stoleček. Ale já jsem toužil po posteli. Nemohl jsem ji najít, ani jsem se o to nepokoušel. Ulehl jsem na pěnový koberec a okamžitě jsem usnul v umělém světle toho pokoje bez oken (to, co jsem původně považoval za okno, byl přirozeně televizor), takže jsem se propadal do spánku s vědomím, že tam, za tou skleněnou deskou, se na mě šklebí jakási obrovská tvář, medituje nade mnou, směje se, povídá, žvaní… Vysvobodil mě spánek, hluboký jako smrt; dokonce čas se v něm zastavil.
II
S očima ještě zavřenýma dotkl jsem se hrudi, měl jsem na sobě svetr; když jsem spal oblečen, měl jsem hlídku: „Olafe!“ chtěl jsem říci a prudce jsem usedl.
Byl to hotel, ne Prométheus. Všechno se mi vybavilo; labyrinty nádraží, děvče, zasvěcování do tajemství, její strach, modravá hora Terminálu nad černým jezírkem, zpěvačka, lvi…
Když jsem hledal koupelnu, našel jsem mimoděk postel; byla ve zdi a spustila se jako perleťový nadmutý čtverec, když se někde něco zmáčklo. V koupelně nebyla ani vana ani žádné kohoutky, nic, jen lesklé destičky na stropě a nehluboké jamky pro nohy, vystlané pórovitým plastikem. Ani na sprchu to nevypadalo. Připadal jsem si jako neandrtálec. Rychle jsem se svlékl a zůstal jsem stát s věcmi v rukou. Věšáky nikde, zato malá skříňka ve zdi. Hodil jsem tam tedy všecko. Vedle byly tři knoflíky, modrý, červený a bílý. Stiskl jsem bílý. Světlo zhaslo. Červený: začalo to šumět, nebyla to voda, ale silný vítr vonící ozónem a ještě něčím. Ovanul mě celého. Na kůži se vytvořily husté lesklé kapky, bublaly a vypařovaly se, necítil jsem vlhkost, spíš mravenčení měkkých elektrických jehliček, které masírovaly svaly. Stiskl jsem na zkoušku modrý knoflík a vítr se změnil. Teď mě probodával nějak skrz naskrz. Velice zvláštní pocit. Napadlo mi, že to může být docela příjemné, zvykne-li si člověk na to. V Adaptu na Luně to vůbec nebylo, měli tam obyčejné koupelny. Proč, nevím. Krev proudila živěji, cítil jsem se znamenitě, nevěděl jsem pouze, čím a jak si vyčistit zuby. Nakonec jsem si to odpustil. Ve zdi byla ještě jedna dvířka s nápisem „Koupací pláště“.
Nahlédl jsem dovnitř. Žádné pláště. Stály tam tři kovové láhve, trochu jako sifony; ale byl jsem beztoho docela suchý a nemusel jsem se utírat.
Otevřel jsem skříňku, do níž jsem vložil šaty a zhrozil jsem se: byla prázdná. Dobře, že jsem aspoň plavky položil na skříňku. Vrátil jsem se v plavkách do pokoje a začal hledat telefon, abych se zeptal, co se stalo s oděvem. Všecko dohromady bylo dost nepříjemné. Telefon jsem nakonec objevil vedle okna — tak jsem v duchu stále nazýval televizní obrazovku — vyskočil ze zdi, když jsem začal hlasitě klít; reagoval patrně na hlas. Pitomá mánie schovávat všechno do stěn. Ozvala se recepce. Zeptal jsem se na šaty.
„Vložil jste je do čistoru?“ řekl měkký baryton. „Budou za pět minut.“
„Taky dobře!“ řekl jsem si. Zasedl jsem k psacímu stolu, jehož deska se mi horlivě podstrčila pod lokty, jakmile jsem se naklonil. Jak je to možné? Takovými věcmi si člověk nemá lámat hlavu. Většina lidí užívá technologie své civilizace, aniž ji zná.
Seděl jsem v plavkách, a uvažoval o různých možnostech. Mohl jsem jít do Adaptu. Kdyby šlo pouze o to, seznámit člověka s technikou a zvyky, nerozmýšlel bych se. Ale již na Luně jsem si všiml, že se nám pokoušejí vsugerovat určitý názor, dokonce i hodnocení jevů. Přicházeli tedy s hotovou stupnicí hodnot, a když se člověk hned s nimi neztotožňoval, vysvětlovali to — a vůbec všechno — konzervatismem, podvědomými zábranami, rutinou starých návyků a tak dále. Neměl jsem nejmenší úmysl zříkat se těchto návyků a zábran, dokud se nepřesvědčím, že to, co mi nabízejí, je lepší. A poučení z dnešní noci nijak nezměnilo mé rozhodnutí. Netoužil jsem po školce, rehabilitaci, tím méně, že probíhala přehnaně zdvořile a naráz. Rád bych věděl, proč mě nepodrobili té své — betrizaci. Musím se zeptat.
Mohl jsem vyhledat některého z našich, Olafa, ale i to bylo zřejmým překročením pokynů Adaptu. Oni přece nic nepřikazovali. Opakovali stále, že jednají v mém zájmu, že mohu dělat, co chci; dokonce skočit z Měsíce rovnou na Zemi (to ten vtipný doktor Abs), mám-li tak naspěch. Já jsem si z Adaptu nic nedělal, ale Olafovi to asi nevyhovovalo, a určitě mu napíšu. Mám adresu.
Práce. Hledat si práci? Jakou, pilota? A co létat na lince Mars — Země — Mars? V tom jsem se vyznal, ale…
Tu jsem si vzpomněl, že mám nějaké peníze. Nebyly to vlastně peníze, říkalo se tomu jinak, ale rozdíl mi nebyl jasný, dalo-li se za to všechno získat. Požádal jsem o spojení s městem. V sluchátku vyzváněl vzdálený tón. Telefon neměl ani čísla, ani kotouč, třeba jsem měl oznámit jméno banky? Měl jsem je zaznamenáno na lístku, lístek byl v šatech. Nahlédl jsem do koupelny; ležely už ve skříňce, vypadaly jako čerstvě vyprané. V kapsách byly mé věci i ten lístek.
Banka nebyla bankou, jmenovala se Omnilox. Vyslovil jsem název, a tak rychle, jako by jen čekal na má slova, ozval se hluboký hlas:
„Zde Omnilox.“
„Jmenuji se Bregg,“ řekl jsem, „Hal Bregg a mám prý u vás konto… Chtěl jsem se zeptat, kolik tam mám.“
Něco cvaklo a jiný, vyšší hlas řekclass="underline"
„Hal Bregg?“
„Ano.“
„Kdo vám založil to konto?“
„Kosmolet — Kosmické lety na příkaz Planetologického ústavu a Vesmírového výboru OSN, ale to bylo před sto dvaceti sedmi lety…“
„Máte nějakou legitimaci?“
„Ne, jenom dopis z Adaptu na Luně od ředitele Oswamma…“
„V pořádku. Stav konta dvacet šest tisíc čtyři sta sedm itů.“
„Itů?“
„Ano. Přejete si ještě něco?“
„Chtěl bych si vyzvednout nějaká pe… totiž ity.“
„V jaké formě? Přál byste si kalster?“
„Co je to? Šeková knížka?“
„Ne. Budete moci platit hotově.“
„Ano? Dobrá.“
„A v jaké výši vám máme otevřít kalster?“
„Nevím… řekněme: pěti tisíc…“
„Pět tisíc. Dobrá. Poslat do hotelu?“
„Ano. Okamžik, ani nevím, jak se ten hotel jmenuje.“
„Je to jiný hotel, než z kterého telefonujete?“
„Ne.“
„Pak je to Alcaron. Hned vám to pošleme. Pouze jedinou otázku: nezměnila se vaše pravá ruka?“
„Ne. A proč?“
„Nic. Jinak bychom vám museli měnit kalster. Za okamžik ho dostanete.“