„Děkuji,“ řekl jsem a zavěsil sluchátko. Dvacet šest tisíc. Kolik to asi je? Neměl jsem tušení. Něco začalo hrát. Rádio? Telefon. Zvedl jsem sluchátko.
„Bregg?“
„Ano,“ řekl jsem. Srdce se mi rozbušilo silněji, nakrátko. Poznal jsem její hlas. „Jak ses dověděla, kde jsem?“ zeptal jsem se, protože nepromluvila hned.
„Z inforu. Breggu… Hale… poslyš, chtěla jsem ti vysvětlit…“
„Není co vysvětlovat, Nais.“
„Ty se zlobíš. Ale pochop…“
„Nezlobím se.“
„Hale, vážně, přijď ke mně dnes. Přijdeš?“
„Ne. Nais, řekni mi, prosím tě, kolik je to takových dvacet tisíc itů?“
„Jak to: kolik? Hale… musíš přijít.“
„No… jak dlouho se za to dá žít?“
„Jak dlouho chceš, živobytí přece nic nestojí. Ale nechme toho. Hale, kdybys chtěl…“
„Počkej. Kolik itů vydáš měsíčně?“
„Jak kdy, někdy dvacet, někdy pět, anebo taky nic.“
„Aha. Děkuji ti.“
„Hale! Poslyš!“
„Poslouchám.“
„Nekončeme to tak…“
„Nic nekončíme,“ řekl jsem, „protože nic nezačalo. Děkuji ti za všechno, Nais.“
Odložil jsem sluchátko. Živobytí nestojí nic? To mé v tomto okamžiku nejvíce zajímalo. Znamená to, že jsou určité věci, určité služby zadarmo?
Znovu telefon.
„Bregg.“
„Volá recepce. Pane Breggu, Omnilox vám poslal kalster, posílám jej nahoru.“
„Děkuji. Halo!“
„Prosím?“
„Platí se za pokoje?“
„Ne.“
„Nic?“
„Nic.“
„Je v hotelu restaurace?“
„Ano, čtyři. Přejete si snídani do pokoje?“
„Dobrá, a… za jídlo se platí?“
„Ne. Kalster už máte v pokoji. Snídaně bude za okamžik.“
Robot zavěsil a já se ani nestačil zeptat, kde mám ten kalster hledat. Neměl jsem ponětí, jak to vypadá. Když jsem vstal od psacího stolu, který se okamžitě, sotva jsem jej opustil, scvrkl a zvadl, uviděl jsem jakýsi pultík, který vyrůstal ze zdi vedle dveří. Ležel tam plochý předmět, zabalený do průhledného plastiku, podobný malému pouzdru na cigarety. Z obou stran měl řadu okének. Bylo v nich vidět číslice 1100 1000. Dole byly dva malé knoflíčky — jednička a nula. Překvapeně jsem si to prohlížel, až jsem najednou pochopil, že částka pět tisíc je zakontována v dvojkové soustavě. Stiskl jsem jedničku a do dlaně mi vypadl malinký plastikový trojúhelníček s vyraženým číslem jedna. A tak ona to byla jakási tiskárna peněz nebo mincovna do výše označené v okénkách. Cifra nahoře se zmenšila o jedničku.
Už jsem byl na odchodu a oblečen, když jsem si vzpomněl na Adapt. Zatelefonoval jsem tam a vysvětlil, že jsem v Terminálu nemohl jejich člověka najít.
„Už jsme měli o vás strach,“ řekl ženský hlas, „ale ráno jsme se dověděli, že jste se ubytoval v Alcaronu…“
Věděli, kde jsem. Proč mě tedy nevyhledali na nádraží? Vsadil bych se, že to udělali naschvál. Měl jsem se ztratit, abych pochopil, jak nevčasná byla má „vzpoura“ na Luně.
„Máte znamenité informace,“ odpověděl jsem zdvořile. „Zatím si prohlížím město. Ohlásím se u vás později.“
Odešel jsem z pokoje; stříbrné pohyblivé chodby proudily celé i se stěnami, to pro mne byla novinka. Sjel jsem dolů eskalátorem, v jednotlivých patrech jsem míjel jídelny. Jednu zelenou, jakoby ponořenou do vody, každé patro mělo svou dominující barvu, stříbro, zlato. Už mi to trochu šlo na nervy. Za jediný den. Zvláštní, že oni si v tom tak libovali. Divný vkus. Ale vzpomněl jsem si na noční panoráma Terminálu. Musím se trochu zcivilizovat. A s tímto rozhodnutím jsem vykročil na ulici. Bylo pod mrakem, ale oblaka byla jasná, vysoká, a chvílemi se jimi prodíralo slunce. Teprve teď jsem uviděl pohled na město z bulváru, jehož středem vedl dvojitý pás obrovských palem s listy růžovými jako jazyky. Stavby se zvedaly jako izolované ostrovy, jen zřídkakde se tyčil k nebi jehlový mrakodrap, jako ztuhlý neobyčejně vysoký výtrysk tekutého staviva. Jistě měřily celé kilometry. Věděl jsem — říkal mi to kdosi ještě na Luně — že už se tak nestsví, a že touha po výšinách zemřela přirozenou smrtí brzy po jejich dokončení. Byly pomníkem jedné architektonické epochy, neboť kromě obrovské výšky, která byla vyvažována toliko štíhlostí, neměly čím působit na oko. Vypadaly jako tmavě rudozlaté, bíločerné, příčně pruhované majáky nebo stříbrné trubice sloužící k podpírání nebo lovení mraků. A letiště, která z nich vyrůstala do vzduchu na trubkových obloucích, připomínala proti nebi police.
Nesrovnatelně krásnější byly nové domy bez oken. A proto mohly mít všechny zdi ozdobené. Celé město vypadalo jako gigantická výstava umění, exhibice mistrů barvy a tvaru. Nemohu tvrdit, že by mě nadchlo všechno, Co zdobilo ty dvacetipatrové a třicetipatrové fasády, ale na stopadesátiletého starce jsem neměl tak příliš mnoho výhrad, Nejvíce se mi snad líbily ty domy, které byly rozděleny zahradami nebo skleníky. Prostorový dojem byl, že je budova rozpůlena a že se druhá část vznáší na sloupu stlačeného vzduchu (stěny těchto mrakodrapových parků byly totiž průhledné) a člověku se zdálo, že je stavba lehká, vzdušná. A nepravidelné pásy rozčechrané zeleně lahodily oku.
Po bulvárech, podél těch masitých palem, které se mi zvlášť nelíbily, se pohybovaly dvě řeky černých aut. Už jsem věděl, že se jim říká glidery. Nad domy se objevovaly jiné stroje, létající — ne helikoptéry, ani ne letadla — vypadaly jako tužky na obou stranách zašpičatělé.
Na chodnících byli sice lidé, ale zdaleka ne tolik jako v městě před sto lety. Problém dopravního ruchu, zvláště otázka chodců, byla snad vyřešena tím zvětšením počtu podlaží, neboť pod městem, jež jsem viděl, se rozkládaly jeho další, nižší, podzemní etáže s ulicemi, náměstími, sklady. Rohový infor mi právě sdělil, že se nákupy nejpohodlněji vyřizují na podlaží Serean. Buď to byl nějaký geniální infor anebo já už jsem se naučil srozumitelněji vyjadřovat, hlavní věc, že mi dal plastikovou knížečku, kde byly složeny čtyři plánky městské dopravy. Když jsem se chtěl někam dostat, dotkl jsem se nehtem stříbrně vytištěného názvu ulice, podlaží, náměstí a na plánku se vmžiku rozsvítil okruh všech potřebných spojů. Mohl jsem rovněž jet gliderem. Nebo rastem. Konečně jít třeba pěšky. Proto tam byly čtyři články. Avšak již jsem si uvědomoval, že procházky pěšky (dokonce na pohyblivých chodnících a eskalátorech) vyžadovaly nejednou mnoho hodin.
Serean, to bylo, tuším, třetí podlaží. A opět mě překvapil pohled na město; když jsem vyšel z tunelu, dostal jsem se místo do podzemí na ulici pod širým nebem v plném slunci. Uprostřed náměstí rostly velké pinie, v dálce se zvedaly k nebi pruhované jehlovité mrakodrapy a na protější straně, za malým bazénem, v němž se děti brodily a jezdily po vodě na barevných vodních kolech, stála bílá mnohapatrová budova, prostoupená pruhy palmové zeleně, s překrásnou, jako sklo svítící přílbou na vrcholku. Litoval jsem, že se nemám koho zeptat na vysvětlení té záhady, když jsem si najednou vzpomněl, vlastně mi to připomněl žaludek, že jsem bez snídaně. Zapomněl jsem dočista, že jsem ji měl dostat do pokoje v hotelu a že jsem odešel, aniž jsem se jí dočkal. Asi to popletl ten robot v recepci.
Honem k informátoru; nedělal jsem teď nic, než že jsem se důkladně předem vyptal, co a jak. Infor ostatně také dovedl objednat glider, ale to jsem se ještě neodvažoval žádat, neboť jsem nevěděl, jak se do toho nasedá a co se dělá potom. Měl jsem ostatně dost času.
V restauraci — sotva jsem nahlédl do jídelního lístku, přesvědčil jsem se, že je to pro mne španělská vesnice — energicky jsem si objednal snídani, normální snídani. „Ozot, kress nebo herm?“
Kdyby ten číšník byl člověkem, řekl bych mu, aby mi přinesl to, co sám rád, ale byl to robot. Tomu bylo všechno jedno.
„A kávu nemáte?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Máme. Kress, ozot nebo herm?“
„Kávu a ten… no, co se nejlíp hodí ke kávě, ten ehm…“
„Ozot,“ řekl a odešel.
Vyšlo mi to.
Měl to snad všechno připraveno, protože se vrátil za okamžik s podnosem tak bohatě obloženým, že jsem ho začal podezřívat, že je v tom nějaká léčka nebo žert. Ale pohled na podnos mi připomněl, že jsem kromě bonsu, který jsem snědl včera, a skleničky toho pověstného brytu, od příjezdu nic nevzal do úst.