Jediná věc, která mi byla aspoň trochu známá, byla káva, připomínající dobře převařenou smolu. Na smetaně byly drobounké modré puntíky, a zaručeně nepocházela od krávy. Litoval jsem, že nemohu napodobit nikoho, kdo to umí všechno jíst, ale doba snídaně už asi minula, byl jsem totiž sám. Talířky srpkovitého tvaru s kouřící masou, z níž trčely jakési hlavičky zápalek, uprostřed cosi jako pečené jablko; pochopitelně ani jablko ani zápalky, a navíc to, co jsem považoval za ovesné vločky, začalo pod lžičkou růst. Snědl jsem všechno, měl jsem — jak se ukázalo — nelidský hlad, takže stesk po pečivu (po němž nebylo ani stopy) se mě zmocnil až dodatečně, a projevil se hlubokomyslnou úvahou, když se objevil robot a postával opodál.
„Kolik platím?“ zeptal jsem se ho.
„Děkuji, nic,“ řekl. Více se podobal přístroji než figuríně. Měl jediné kulaté křišťálové oko. Něco se v něm pohybovalo, ale já jsem se neodhodlal k tomu, abych mu nahlédl do útrob. Ani spropitné jsem neměl komu dát. Nevěděl jsem, zdali mi porozumí, když si řeknu o noviny. Třeba už žádné noviny nevycházejí. Vydal jsem se tedy na nákup. Ale nejprve jsem objevil cestovní kancelář. To bylo jako blesk. Vešel jsem tam.
Ve velkém stříbrném sále se smaragdovými konzolami (začínal jsem těch barev mít pomalu dost) bylo skoro prázdno. Okna z mléčného skla, obrovské barevné snímky kaňonu Colorada, kráteru Archimédes, srázů Deimosu, Palm Beachu na Floridě — byly udělány tak, že při pohledu na ně měl člověk pocit hloubky a dokonce se pohybovaly mořské vlny, jako kdyby to nebyly fotografie, nýbrž okna otevřená do skutečného prostoru. Přistoupil jsem k okénku s nápisem ZEMĚ. Samozřejmě tam seděl robot. Tentokrát zlatý. Přesněji řečeno se zlatým popraškem.
„Čím mohu sloužit?“ zeptal se. Hlas měl hluboký. Když jsem zavřel oči, přísahal bych, že mluví obtloustlý černovlasý muž.
„Hledám něco primitivního,“ řekl jsem. „Vrátil jsem se právě z daleké cesty — velice daleké cesty. Nechci mimořádný komfort. Chci mít klid, vodu, stromy, popřípadě hory. Aby to tam bylo primitivní a starosvětské. Jako před sto léty. Máte něco takového?“
„Přejete-li si to, musíme mít. Skalisté hory. Fort Plumm. Mallorca, Antilly.“
„Blíž,“ řekl jsem, „v okruhu… takových tisíc kilometrů. Máte?“
„Klavestra.“
„Kde je to!“
Jak jsem zjistil, s roboty se mi hovořilo snadno, absolutně, ničemu se totiž nedivily, nemohly. Bylo to velmi moudré zařízení.
„Stará hornická osada nedaleko Pacifiku. Doly neužívané téměř čtyři sta let. Zajímavá prohlídka podzemních šachet. Pohodlné spojení glidery a uldery. Rekreační domy s lékařskou péčí, nájemné vily se zahradami, koupacími bazény, klimatizací. Místní středisko naší kanceláře pořádá zábavy, výlety, hry, společenské podniky. V místě: real, mut a tereo.“
„Ano, to by mohlo být něco pro mne,“ řekl jsem. „Vila s parkem, a aby tam byla voda, bazén, ano?“
„Samozřejmě. Bazén s trampolínami. Jsou tam rovněž umělá jezera se zatopenými jeskyněmi, znamenitě vybavená základna pro potápěče, podvodní představení…“
„O ta představení nestojím. Jaké je nájemné?“
„Sto dvacet itů měsíčně. V případě společného pobytu ještě s někým pouze čtyřicet?“
„Společně?“
„Vily jsou velmi prostorné. Dvanáct až osmnáct pokojů — automatická obsluha, kuchyně v domě, lokální nebo exotická, podle výběru…“
„Ano. Snad přece… Dobrá. Jmenuji se Bregg. Najímám to. Jak se jmenuje to místo? Klavestra? Platí se hned?“
„Jak si budete přát.“
Podal jsem mu kalster.
Ukázalo se — nevěděl jsem o tom — že jím mohu manipulovat pouze já, ale on se pochopitelně vůbec nedivil, že ani o tom nemám ponětí. Začínal jsem mít ty roboty čím dál raději. Ukázal mi, jak se to dělá, aby vypadl pouze jeden žeton s vyraženou příslušnou částkou. Přesně o totéž se zmenšila cifra v okénkách nahoře, kde bylo vidět stav konta.
„Kdy tam mohu odjet?“
„Kdy si přejete. Kdykoli.“
„Ale s kým budu v té vile bydlet?“
„S Margerovými.“
„Smím vědět, kdo je to?“
„Mohu vám říci jedině, že jsou to novomanželé.“
„Mhm. A nebudu je rušit?“
„Ne, protože je k pronajmutí polovina vily. Celé první patro budete mít výhradně pro sebe.“
„Dobrá. Jak se tam dostanu?“
„Nejlíp ulderem.“
„Jak se to dělá?“
„Přistavíme vám ulder v den a hodinu, kterou si určíte.“
„Zatelefonuji vám z hotelu, ano?“
„Prosím. Nájemné se počítá od okamžiku, kdy vkročíte do vily.“
Když jsem odešel, rýsoval se přede mnou mlhavě celý plán. Nakoupím si knihy a nějaké sportovní drobnosti. Ale nejdůležitější jsou knihy. Musím si také předplatit nějaké odborné časopisy. Sociologie, fyzika a podobně. Jistě vykonali spoustu věcí za těch více než sto let. Samozřejmě, musím si také koupit nějaké šaty.
Ale ještě něco se mi připletlo do cesty. Za rohem, nevěře vlastnímu zraku, jsem uviděl auto. Opravdové auto. Možná že ne docela takové, jaké jsem pamatoval, karosérie byla vymodelována do samých ostrých úhlů. Ale byl to skutečný automobil, s pneumatikami, dvířky, volantem. Za ním stály další. Za velkým sklem výlohy, na němž stálo metrovými písmeny: STAROŽITNOSTI: Vstoupil jsem. Majitel — nebo prodavač — byl člověk. Škoda, pomyslil jsem si.
„Dostal bych koupit auto?“
„Samozřejmě. Jaké si přejete?“
„A kolik stojí?“
„Od čtyř set do osmi set itů.“
Sakra drahé, řekl jsem si. Ale za starožitnosti se musí platit.
„A je to pojízdné?“ zeptal jsem se.
„Ovšem. Nesmí se tím jezdit všude, to je pravda, existují místní zákazy, ale většinou se tím dá jezdit.“
„A jak je to s pohonnými hmotami,“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem neměl představu, co je ukryto pod kapotou.
„Maličkost. Jeden náboj vám vystačí na celý život auta. Včetně parastatů.“
„Dobrá,“ řekl jsem, „chtěl bych silný, trvanlivý stroj. Nemusí být velký, ale rychlý.“
„V tom případě bych vám doporučoval tohohle Giabile nebo tamhleten model…“
Vedl mě na konec velké síně, kolem strojů, které zářily, jako by opravdu byly nové.
„Pochopitelně,“ pokračoval prodavač, „s glidery se měřit nemohou, ale on už to také dnes není dopravní prostředek…“
Tak co je to? chtěl jsem se zeptat, ale spolkl jsem to.
„Dobrá…“ řekl jsem, „kolik stojí ten vůz?“ a ukázal jsem na bledě modrou limuzínu se stříbrnými, hluboko vsazenými reflektory.
„Čtyři sta osmdesát itů.“
„Ale potřeboval bych jej dopravit do Klavestry,“ sdělil jsem mu. „Pronajal jsem si tam vilu. Přesnou adresu vám může dát cestovní kancelář tady v ulici…“
„Výborně. Dá se to poslat ulderem. Nebude to nic stát.“
„Opravdu? Mám tam jet ulderem…“
„Oznamte, nám, prosím datum, dodáme vůz do vašeho ulderu. To bude nejprostší. Leda, že byste si přál…“
„Ne, ne. Udělejte, jak říkáte.“
Zaplatil jsem za auto — kalster už jsem ovládal docela obstojně — a opustil jsem starožitnosti, plné vůně laků a gumy. Zdály se mi rozkošné.
Nejhorší to bylo s oděvy. Téměř nic z toho, co jsem znal, neexistovalo. Mimochodem řečeno — vysvětlilo se tajemství těch záhadných lahví v hotelové skříni, v té s nápisem „Koupací pláště“. Nejen koupací pláště, ale také oděvy, punčochy, svetry, prádlo — to všechno bylo postřikové. Chápal jsem, že pro ženy to musí být senzace. Operoval-li člověk jednou nebo několika lahvemi, z nichž tryskala tekutina okamžitě tuhnoucí v tkaniny s vazbou hladkou nebo drsnou, sametovou, kožešinovou nebo kovovou, mohl pokaždé vytvořit novou kreaci pro jednu jedinou příležitost. Ne všechny ženy to dělaly pochopitelně samy. Existovaly zvláštní plastovací salóny (tak tím se zaměstnávala Nais!), ale ta obepínavá móda, která byla důsledkem této procedury, příliš mi nevyhovovala. Sám proces oblékání, — to operování sifónovitými bombičkami — připadal mi zbytečně složitý. Byly k dostání nějaké hotové věci, ale ty mi zase nepadly; největší z nich byly o čtyři čísla menší, než odpovídalo mým proporcím. Konečně jsem se rozhodl pro prádlo v lahvích, neboť jsem viděl, že má košile dlouho nevydrží. Mohl jsem si ovšem dát přivézt své věci z Prométhea, ale ani v raketě jsem přece neměl večerní obleky, ani bílé košile, které v oblastech souhvězdí Fomalhaut nebyly rozhodně k ničemu. Vybral jsem si tedy několik párů jakýchsi manšestrových kalhot pro práci v zahradě. Ty jediné měly poměrně široké nohavice a daly se prodloužit. Za všechno dohromady jsem zaplatil jeden it. Tolik stály ty kalhoty, ostatní bylo zadarmo. Vybrané věci jsem si dal poslat do hotelu, a nechal jsem se přemluvit k návštěvě módního salónu, jen tak, ze zvědavosti. Přijal mě člověk s tváří akademického malíře. Napřed si mě prohlédl, dal mi zapravdu, že bych měl nosit spíše věci volné. Vycítil jsem, že mnou nebyl nadšen. Já jím také ne. Skončilo to několika svetry, které mi vyrobil na počkání. Stál jsem se zvednutými pažemi a on se okolo mne točil a operoval se čtyřmi lahvemi najednou. Tekutina — bílá jako pěna — se ve vzduchu srážela téměř v okamžiku. Vznikaly z toho svetry různých barev, jeden měl přes prsa rudý a černý pruh. Zpozoroval jsem, že nejnesnadnější bylo dokončení límce a rukávů. K tomu bylo třeba opravdové zručnosti.