Bohatší o tento zážitek, který mimochodem nic nestál, octl jsem se na ulici zalité poledním sluncem. Gliderů bylo o něco méně, zato nad střechami množství těch doutníkovitých strojů. Po eskalátorech proudily davy do nižších podlaží, všichni pospíchali, pouze já jsem měl času dost. Nějakou dobu jsem se vyhříval na slunci pod rododendronem se zdřevnatělými šupinami po odumřelých listech, pak jsem se vrátil do hotelu. Dole v hale jsem získal holicí strojek. Jakmile jsem v koupelně zahájil tuto operaci, uvědomil jsem si, že se k zrcadlu musím trochu shýbat, třebas jsem si pamatoval, že jsem předtím stál vzpřímeně, chtěl-li jsem se do něho podívat. Rozdíl byl minimální, ale již ráno, když jsem svlékal košili, všiml jsem si něčeho zvláštního, zkrátila se. Načisto jako by se srazila. Rukávy ani límec se nezměnily. Položil jsem ji na stůl. Byla přesně tak dlouhá jako dříve. Když jsem ji však oblékal, sahala mi jen kousek pod pás. Změnil jsem se tedy já, ne ona. Vyrostl jsem.
Myšlenka byla absurdní, nicméně mě znepokojila. Spojil jsem se s hotelovým inforem a požádal o adresu lékaře, specialisty pro kosmickou medicínu. Do Adaptu se mi nechtělo — pokud to jen půjde. Po chvilce ticha, docela jako kdyby odpovídající robot byl na rozpacích — zaslechl jsem adresu. Lékař bydlil v téže ulici, o několik bloků dále. Zašel jsem k němu. Robot mě uvedl do velkého zšeřelého pokoje. Kromě mne tam nebyl nikdo.
Za chvíli přišel lékař, vypadal, jako by vystoupil z rodinné fotografie v ordinaci mého otce. Byl malý, ale nikoli drobný, šedivý, měl malou bílou bradku a zlaté brýle — první skla, která jsem uviděl od přistání na lidské tváři. Jmenoval se doktor Juffon.
„Hal Bregg?“ řekl. „To jste vy?“
„Ano, já.“
Mlčel a dlouho se na mne díval.
„Co vám schází?“
„Vlastně nic, doktore, až na to…“ a řekl jsem mu, co zvláštního jsem zpozoroval.
Beze slova otevřel přede mnou dveře. Vešel jsem do nevelké ordinace.
„Svlékněte se.“
„Do naha?“ zeptal jsem se, když jsem zůstal ve spodcích.
„Ano.“
Prohlédl mě nahého.
„Takoví muži už neexistují,“ zabručel jako pro sebe. Aby si poslechl srdce, přiložil mi na hrudní koš studené naslouchátko. Za tisíc let to bude úplně stejné, napadlo mě a tato myšlenka mě naplnila radostí. Změřil mou výšku, pak mi poručil, abych se položil, pozorně si prohlédl jizvu pod pravou klíční kostí, ale neřekl nic. Vyšetřoval mě skoro hodinu. Reflexy, objem plic, elektrokardiogram, všechno. Když jsem se oblékal, usedl k malému černému psacímu stolu. Přihrádka zaskřípěla, když ji vytahoval, aby v ní něco našel. Po všech těch kusech nábytku, které se v blízkosti člověka pohybovaly jako pominuté, moc se mi ten starý psací stůl zamlouval.
„Kolik je vám let?“
Vysvětlil jsem mu, jak se věci mají.
„Máte organismus statného třicátníka,“ řekl. „Hibernoval jste?“
„Ano.“
„Dlouho?“
„Rok.“
„Proč?“
„Vraceli jsme se na zvětšený tah. Museli jsme ulehnout do vody. Amortizace, víte, doktore. No, a protože je těžko ležet v bdělém stavu rok ve vodě…“
„Chápu. Myslil jsem, že jste hibernoval déle. Ten rok můžete klidně odečíst. Ne čtyřicet, ale pouhých třicet devět let.“
„A… to?“
„To nic, Breggu, kolik jste měli?“
„Zrychlení? Dvě gé.“
„Tak vidíte. Myslil jste si, že rostete? Ne. Nerostete. Pouze meziobratlové ploténky, víte, co je to.“
„Vím. Ty chrupavky v páteři…“
„No právě. Rozpínají se teď, když jste se dostal z toho lisu. Kolik měříte?“
„Před startem — sto devadesát sedm.“
„A pak?“
„Nevím. Neměřil jsem se, měli jsme jiné starosti, víte.“
„Teď měříte dva metry dva.“
„Pěkné nadělení,“ řekl jsem. „A ještě dlouho tak…“
„Ne. Pravděpodobně je s tím konec… Jak se cítíte?“
„Dobře.“
„Všechno se vám zdá příliš lehké, že?“
„Čím dál tím méně. V Adaptu, na Luně, mi dali takové pilulky, na zmenšení napětí ve svalech.“
„Degravitovali vás?“
„Ano. První tři dny. Říkali, že je to příliš málo, po tolika letech. Jinak nás po tom všem nechtěli ještě déle nechávat zavřené…“
„Subjektivní pocity?“
„No…“ zaváhal jsem. „Mám pocit, že jsem neandrtálec, kterého přivezli do města.“
„Co máte v úmyslu dělat?“
Řekl jsem mu o vile.
„To je docela rozumné,“ souhlasil. „Ale…“
„Adapt by byl lepší…?“
„To neříkám. Vy… já se na vás pamatuji, víte?“
„Jak je to možné? Vy jste přece nemohl…“
„Ne. Ale slyšel jsem o vás od otce. Bylo mi tehdy dvanáct.“
„Ach. To přece bylo hezkých pár let po našem startu,“ řekl jsem. „A lidé na nás ještě nezapomněli? To je zvláštní.“
„Neřekl bych. Zvláštní je, že se zapomnělo. Vy jste přece věděl, jak bude vypadat návrat, i když jste si to pochopitelně nedovedl představit.“
„Věděl.“
„Kdo vás ke mně poslal?“
„Nikdo. Totiž… infor v hotelu. Ale proč…?“
„Komické,“ řekl. „Já vlastně nejsem lékař.“
„Jak to…?“
„Čtyřicet let již nepraktikuji. Věnuji se dějinám kosmické medicíny, ona už to je totiž historie, Breggu. A kromě v Adaptu není již pro specialisty práce.“
„Promiňte, nevěděl jsem…“
„Hloupost. Spíše já bych měl být vděčný vám. Jste živoucí důkaz proti tezím Millmanovy školy o škodlivém působení zvýšené gravitace na organismus. Ani rozšíření levé komory nemáte, ani stopu rozedmy… A nádherné srdce, ale to víte sám?“
„Vím.“
„Jako lékař už vám nemám co říci, Breggu, ale jako člověk…“.
Zaváhal.
„Prosím?“
„Jaký máte názor na náš… dnešní život?“
„Mlhavý!“
„Máte šedivé vlasy, Breggu.“
„Má to nějaký význam?“
„Ano. Šedivé vlasy znamenají stáří. Dnes už nikdo nešediví před osmdesátým rokem, ale i to je vzácnost,“
Uvědomil jsem si, že má pravdu: staré lidi jsem téměř neviděl.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Máme vhodné léky, preparáty, které zamezují šedivění. Můžete dokonce získat původní barvu vlasů, přestože to je trochu složitější.“
„No, dobře,“ řekl jsem. „Ale proč mi to říkáte?“
Viděl jsem, že byl v rozpacích.
„Ženy, Breggu,“ řekl krátce.
Trhl jsem sebou.
„Znamená to snad, že vypadám jako — stařec?“
„Jako stařec — ne. Spíše jako atlet… Ale nechodíte po ulicích nahý. Zvláště, když sedíte, vypadáte… chci říci, že vás průměrný člověk bude považovat za omlazeného starce, po rejuvenilní, hormonální a tak dále operaci.“
„Co dělat,“ řekl jsem. Nevím, proč jsem měl tak zoufalý pocit pod jeho klidným pohledem. Sňal brýle a odložil je na psací stůl. Měl modré, trochu slzavé oči.
„Nechápete mnoho věcí, Breggu. Kdybyste měl zůstat do konce života odpůrcem všeho, pak by vaše ‚co dělat‘ bylo snad na místě. Ale… společnost, do níž jste se vrátil, neplane nadšením pro to, čemu jste vy obětoval více než svůj život.“
„Neříkejte to, doktore.“
„Říkám to, protože si to myslím. Obětovat jeden život, budiž. To dělali lidé po věky. Ale obětovat všechny přátele, rodiče, příbuzné, známé, ženy — vy jste je přece obětoval, Breggu!“