„Doktore…!“
To slovo mi šlo těžko ze rtů. Opřel jsem se loktem o starý psací stůl.
„Kromě hrstky odborníků je to všem jedno, Breggu, víte to?“
„Ano. Řekli mi to na Luně, v tamějším Adaptu… Jenže… to vyjádřili taktněji.“
Mlčeli jsme delší dobu.
„Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte? Romantika raného údobí astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho výprava byla něčím mimořádným. Ale kdo se dvě stě let po něm zajímal… o kapitány plachetnic? O vašem návratu byla dvouřádková zmínka v reálu…“
„To přece nemá žádný význam, doktore,“ ohradil jsem se. Jeho soucit mě začínal dráždit více než lhostejnost ostatních. Ale to jsem jemu nemohl říci.
„Má, Breggu. I když si to nechcete připustit. Kdybyste byl někdo jiný, mlčel bych, ale vy si zasloužíte slyšet pravdu. Jste sám. Člověk nemůže žít sám. Vaše zájmy, to, s čím jste se vrátil, to je ostrůvek v moři ignorance. Pochybuji, že by si mnoho lidí přálo vyslechnout to, o čem byste jim chtěl vyprávět. Já mezi ty lidi patřím, ale mně je osmdesát devět let…“
„Nechci jim vyprávět o ničem,“ namítl jsem rozhněvaně. „Rozhodně ne o něčem senzačním. Neobjevili jsme žádnou galaktickou civilizaci. Kromě toho jsem byl obyčejným pilotem, řídil jsem raketu, někdo to musel dělat.“
„Ano?“ řekl tiše a zvedl bílé obočí. Navenek jsem byl klidný, ale zmocňoval se mě vztek. „Ano! Tisíckrát ano! A ta lhostejnost teď — chcete-li to již vědět — mě zraňuje jedině kvůli těm, kdo se nevrátili…“
„Kolik se jich nevrátilo?“ zeptal se docela klidně.
Vzpamatoval jsem se.
„Moc. Arder, Venturi, Ennesson… doktore, nač…?“
„Neptám se z pouhé zvědavosti. To bylo… věřte, já si také nepotrpím na velká slova. To jako by bylo mé vlastní mládí. Kvůli vám jsem se věnoval tomuto studiu. Jsme si rovni ve své nepotřebnosti. Nemusíte to přirozeně uznat, nebudu naléhat, ale — rád bych to věděl. Co se stalo s Arderem?“
„Přesně nevíme,“ odpověděl jsem. Najednou mi bylo všechno lhostejné. Koneckonců, proč bych neměl mluvit? Upíral jsem oči na odprýskaný černý lak psacího stolu. Nikdy jsem si nemyslil, že to bude vypadat — takto.
„Vedli jsme dvě sondy nad Arkturem. Ztratil jsem s Arderem spojení. Nemohl jsem ho najít. Mlčelo jeho rádio, ne moje. Když mi docházel kyslík, vrátil jsem se.“
„Čekal jste?“
„Ano. Totiž, kroužil jsem kolem Arktura, šest dní, přesněji řečeno sto padesát šest hodin.“
„Sám?“
„Ano. Měl jsem smůlu, protože se na Arkturu vyskytly nové skvrny a já jsem naprosto ztratil spojení s Prométheem, s mateřskou raketou. Poruchy. Sám se vrátit nemohl, bez rádia. Totiž Arder. V sondách má směrový teleran zpětnou vazbu s rádiem. Beze mne se vrátit nemohl a nevrátil se. Gimma mě volal. Měl pravdu, protože jsem si později vypočítal — abych zabil čas — jaká byla naděje, že ho objevím na obrazovce radaru, nepamatuj i si už přesně, ale byla to přibližně jedna k trilionu. Doufám, že udělal totéž, co Arne Ennesson.“
„Co udělal Arne Ennesson?“
„Uvolnila se mu fokuzace svazku. Začal mu slábnout tah. Mohl se udržet na oběžné dráze ještě — dejme tomu — čtyřiadvacet hodin. Kroužil by po spirále, až by konečně dopadl na Arktura, a tak dal přednost tomu vlétnout přímo do protuberance. Shořel vlastně před mýma očima.“
„Kolik bylo pilotů kromě vás?“
„Na Prométheovi pět.“
„Kolik se jich vrátilo?“
„Olaf Staave a já. Vím, co si myslíte, doktore. Že je to hrdinství. Já si to také myslíval, kdysi, při četbě knih o takových lidech. Ale to není pravda. Slyšíte? Kdybych byl mohl, byl bych tam toho Ardera nechal, a vrátil bych se hned, ale nemohl jsem. On by se taky nevrátil. Nikdo by se nevrátil. Gimma taky ne…“
„Proč se toho tak… zříkáte?“ zeptal se tiše.
„Je rozdíl mezi hrdinstvím a nutností. Udělal jsem to, co by udělal každý. Abyste to pochopil, doktore, musel byste tam být. Člověk je taková tekutá bublinka. Stačí defokuzovaný trysk nebo rozmagnetování pole, nastanou vibrace a v mžiku se sráží krev. Uvědomte si, já nemluvím o vnějších příčinách, jako jsou meteory, jenom o následcích poruch. Stačí jakákoliv hloupost, jakýkoli přepálený drátek v komunikačních aparátech — a konec. Kdyby ještě lidi měli selhávat za takových podmínek, byly by výpravy sebevraždou, chápete?“
Na okamžik jsem zavřel oči.
„Doktore, teď už se nelétá? Jak je to možné?“
„Vy byste letěl?“
„Ne.“
„Proč?“
„Já vám to řeknu. Nikdo z nás by neletěl, kdyby věděl, jaké to tam je. To neví nikdo, nikdo, kdo tam nebyl. Byli jsme stádo na smrt vyděšených, zoufalých zvířat,“
„Jak se to srovnává s tím, co jste řekl před chvílí?“
„Nesrovnává se to, ale bylo to tak. Báli jsme se. Doktore, vždyť přece já, když jsem čekal na Ardera a kroužil kolem toho slunce, vymýšlel jsem si různé postavy a hovořil jsem s nimi, mluvil jsem za sebe i za ně a nakonec jsem uvěřil, že jsou se mnou. Každý se zachraňoval, jak dovedl. Jen si pomyslete, doktore. Sedím tady, před vámi, najal jsem si vilu, koupil jsem si staré auto, chci studovat, číst, plavat, ale já to všechno v sobě nesu. Je to ve mně, ten prostor, to ticho, i to, jak Venturi křičel, když hořel a já, místo abych ho zachránil, jsem zapjal naplno zpětný tah…“
„Proč?“
„Pilotoval jsem Prométhea; jemu selhal reaktor. Mohl nás všecky vyhodit do vzduchu. Neexplodoval; nebyl by nás rozmetal. Snad bychom ho byli stačili vytáhnout, ale já jsem neměl právo riskovat. Tehdy, s Arderem, to bylo naopak. Já jsem ho chtěl zachránit, ale Gimma mě volal, protože se bál, že zahyneme oba.“
„Breggu… řekněte mi… co jste očekávali od nás? Od Země?“
„Nemám tušení. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. To bylo, jako kdyby někdo mluvil o záhrobním životě, nebo o ráji, že bude, ale nikdo si to nedovedl představit. Doktore, dost. Nemluvme o tom. Chtěl jsem se vás zeptat na jednu věc. Jak je to s tou — betrizací?“
„Co o ní víte?“
Řekl jsem mu to. Ale ani slůvko o tom, za jakých okolností, ani od koho jsem se to dověděl.
„Ano,“ řekl. „Více méně… v průměrné představě — je tomu tak.“
„A já…“
„Pro vás zákon stanoví výjimku, protože betrizace dospělých je zásah, který nezůstane bez vlivu na zdraví. Dokonce je nebezpečný. Kromě toho se soudí — ne bezdůvodně, jak myslím — že jste obstáli ve zkoušce… pevnosti charakteru — a ostatně… není vás… mnoho.“
„Doktore, ještě něco. Mluvil jste — o ženách. Proč jste mi to řekl? Ale třeba vás připravuji o čas?“
„Ne, nepřipravujete. Proč jsem to řekl? Jací lidé jsou člověku blízcí, Breggu? Rodiče. Děti. Přátelé. Ženy. Rodiče ani děti nemáte. Přátele mít nemůžete…“
„Proč?“
„Nemyslím tím lidi, kteří letěli s vámi, i když nevím, zdali byste chtěl pobývat stále v jejich společnosti, Vzpomínat.“
„Nebesa, kdepak. Nikdy.“
„Nuže? Znáte dvě epochy. V té první jste prožil mládí a tu druhou — poznáte v nejbližší době. Připočteme-li těch deset let, vaše zkušenost je nesrovnatelná se zkušeností kteréhokoli vrstevníka. Oni tedy nemohou být rovnocennými partnery. Máte snad žít mezi starci? Zůstávají ženy, Breggu, pouze ženy.“
„Spíše snad jedna,“ zamumlal jsem.
„Jednu dnes těžko najdete.“
„Jak to?“
„Je to epocha blahobytu. Přeloženo do jazyka erotických vztahů, znamená to: bezohlednost, protože ani lásku, ani ženy nelze získat za — peníze. Materiální problémy přestaly existovat…“
„A tomu vy říkáte bezohlednost? Doktore!“
„Ano. Jistě si myslíte, protože jsem mluvil o získávání lásky za peníze — že jde o prostituci. Tajnou nebo veřejnou. To — to už je dávno za námi. Dříve lákal ženy úspěch. Muž jim imponoval výší výdělku, odbornou kvalifikací, postavením ve společnosti. V egalitární společnosti je to nemožné. Až na nepatrné výjimky. Kdybyste například byl realistou…“
„Já jsem realista…“
Doktor se usmál.
„To slovo má dnes jiný význam. Tak se jmenuje herec, který vystupuje v reálu. Už jste ho viděl?“
„Ne.“
„Podívejte se na několik těch melodramat a pochopíte, jaká jsou dnes kritéria erotického výběru. Nejdůležitějším je mládí. Proto o ně všichni tak bojují. Vrásky, šediny, zvlášť předčasné, vyvolávají téměř takové pocity, jako před věky — malomocenství…“