„Proč?!“
„To těžko pochopíte. Ale proti panujícím zvyklostem jsou rozumové argumenty bezmocné. Vy si pořád ještě neuvědomujete, jak mnoho faktorů, které dříve v erotické oblasti rozhodovaly, zmizelo. Příroda se bojí prázdna. Musely je nahradit jiné. Vezměte třeba to, s čím jste se vy sžil tak, že jste si to přestal uvědomovat jako jev výjimečný: riziko. Už neexistuje, Breggu. Muž nemůže ženě zaimponovat bravurou, šíleně odvážným jednáním. A přece literatura, umění, celá kultura po věky čerpala z tohoto proudu. Láska tváří v tvář neodvratnému. Orfeus sestoupil pro Eurydiké do Hádu. Othello z lásky zabil. Tragédie Romea a Julie… Dnes tragédie neexistují. Není k nim ani příležitost. Zlikvidovali jsme peklo vášní. A tu se ukázalo, že jedním rázem zaniklo i nebe. Všechno je teď — vlažné, Breggu.“
„Vlažné?“
„Ano. Víte, jak jednají i ti sebenešťastnější milenci? Chovají se rozumně. Žádné nezkrotné city, žádná rivalita…“
„Tím… chcete říci, že to všechno — vyhynulo?“ zeptal jsem se. Poprvé jsem pocítil jakousi pověrečnou hrůzu před tímto světem. Starý doktor mlčel.
„To není možné, doktore. Jak to vypadá… doopravdy?“
„Tak. Je to takové. A vy se s tím musíte smířit, Breggu, jako se vzduchem, jako s vodou. Říkal jsem, že je těžké najít jednu ženu. Na celý život — je to skoro nemožné. Průměr trvání milostných vztahů kolísá kolem sedmi let. A to je pokrok. Před půl stoletím to byly sotva čtyři…“
„Ale nechci vás připravovat o čas, doktore. Co mi radíte?“
„To, o čem jsem se již zmínil; původní barvu vlasů… zní to triviálně. Určitě. Ale je to důležité. Stydím se, že vám dávám takovou radu. Ne za svou osobu. Ale co já…“
„Děkuji vám ze srdce. Poslední otázka. Řekněte mi, jak já vypadám… na ulici. V očích mimojdoucích? Co je na mně… zvláštního…?“
„Breggu, jste jiný. Předně váš vzrůst. Jako z Iliady. Pravěké proporce. To pro vás může znamenat určitou naději, i když víte, jaký osud stíhá ty, kdo se příliš odlišují.“
„Vím.“
„Jste moc vysoký… Takové lidi nepamatuji ani z mladých let. Dnes vypadáte jako člověk mimořádně urostlý a nemožně oblečený. Ale ne proto, že by vám šaty špatně padly. Ale máte neuvěřitelnou muskulaturu. Před cestou jste měl taky takové svaly?“
„Ne, doktore. To jsou právě ta dvě gé, víte.“
„Je to možné.“
„Sedm let. Sedm let dvojnásobného přetížení. Svaly se mi musely zvětšit. Dýchací, břišní. Vím, jaký mám krk. Ale jinak bych se tam udusil jako krysa. Pracovaly, i když jsem spal, dokonce i v hibernaci. Všechno vážilo dvakrát tolik. Tím je to.“
„Ostatní také? Promiňte mi tu otázku. Ale je to zvědavost lékaře… Zatím žádná výprava netrvala tak dlouho, víte to?“
„Vím. Ostatní? Olaf stejně jako já. To jistě záleží na kostře. Vždycky jsem byl ramenatý. Arder byl větší než já. Přes dva metry. Ano, Arder. Co jsem to říkal? Ostatní. Já jsem byl kromě toho nejmladší, a tak jsem měl největší přizpůsobivost. Tak to aspoň tvrdil Venturi. Znáte Janssenovy práce?“
„Jestli znám? To je pro nás klasika, Breggu.“
„Tak? To je směšné. Byl to takový čiperný doktůrek… Vydržel jsem u něho půl druhé vteřiny sedmdesát devět gé?“
„Neříkejte.“
Usmál jsem se.
„Mám to černé na bílém. Ale to bylo před sto třiceti lety… Dnes je čtyřicet na mne moc.“
„Breggu, dnes nikdo nevydrží ani dvacet.“
„Proč? Není to snad tou betrizací?“
Mlčel. Zdálo se mi, že ví něco, o čem nechce mluvit. Vstal jsem.
„Breggu,“ řekl, „když už o tom mluvíme: dávejte si pozor.“
„Nač?“
„Na sebe i na ostatní. Pokrok nikdy nepřichází zadarmo. Zbavili jsme se tisíců nebezpečí, konfliktů, ale za to se muselo zaplatit. Společnost — změkla. Ale vy jste, vy byste mohl být… tvrdý. Rozumíte?“
„Rozumím,“ řekl jsem a vzpomněl jsem si na člověka, který se smál v restauraci a umlkl, když jsem k němu přikročil.
„Doktore,“ řekl jsem znenadání, „pravda… potkal jsem v noci lva, dokonce dva lvy, proč mi nic neudělali?“
„Šelmy už neexistují, Breggu, betrizace… potkal jste jej v noci? A co jste udělal?“
„Škrábal jsem ho pod krkem,“ řekl jsem a ukázal mu jak. „Ale s tou Iliadou je to přehnané. Měl jsem pořádně nahnáno. Kolik jsem dlužen?“
„Na to vůbec nemyslete. A kdybyste kdykoli potřeboval…“
„Děkuji.“
„Ale příliš to neodkládejte,“ dodal, téměř pro sebe, když už jsem odcházel. Až na schodech jsem pochopil, co to znamenalo. Bylo mu bezmála devadesát let.
Vrátil jsem se do hotelu. V hale byl holič. Samozřejmě robot. Dal jsem se ostříhat. Byl jsem pořádně zarostlý, se spoustou vlasů nad ušima. Nejvíc prošedivělé byly skráně. Když skončil, zdálo se mi, že vypadám trochu méně divoce. Zeptal se melodickým hlasem, má-li mi načernit vlasy.
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Aprex?“
„Co je to?“
„Proti vráskám.“
Váhal jsem. Bylo mi strašně hloupě. Ale třeba měl ten doktor pravdu.
„No budiž,“ souhlasil jsem. Pokryl mi tvář vrstvou ostře vonící želatiny, která ztuhla v masku. Pak jsem ležel v obkladech, šťasten, že mám tvář zakrytou. Hvězdný pilot se vrátil…
Vyjel jsem nahoru. V pokoji už ležely balíčky s tekutým prádlem. Shodil jsem ze sebe šaty a vešel do koupelny. Bylo v ni zrcadlo.
Ano. Mohl jsem nahánět strach. Nevěděl jsem, že vypadám jako jarmareční silák. Hranaté dýchací svaly, trup, vůbec celý jsem byl sukovitý. Když jsem zvedl paži a napjal se prsní sval, objevila se na něm jizva široká jako dlaň. Snažil jsem se zahlédnout i tu druhou, pod lopatkou, za niž jsem si vysloužil přezdívku „Klikař“, protože kdyby ta střepina šla o tři centimetry více vlevo, roztříštila by mi páteř. Udeřil jsem se pěstí do svalnatého břicha.
„Ty dobytku,“ řekl jsem do zrcadla. Měl jsem touhu se vykoupat, ale doopravdy, ne v tom ozónovém větru, a zaradoval jsem se při myšlence na bazén, který bude u té vily. Chtěl jsem si obléci něco z těch nových věcí, ale nějak jsem se nemohl rozloučit s kalhotami. Oblékl jsem si tedy bílý svetr, přestože se mi daleko více líbil můj starý černý s rozdrbanými rukávy. Zašel jsem do restaurace.
Polovina stolků byla obsazena. Přes tři sály jsem prošel na terasu, odkud bylo vidět na velké bulváry s nekonečnými proudy gliderů. Pod oblaky, jako horský masív zmodralý vzduchem, tyčilo se nádraží Terminál.
Objednal jsem si oběd.
„Jaký?“ zeptal se robot. Chtěl mi dát jídelní lístek.
„To je jedno,“ řekl jsem. „obyčejný oběd.“
Zjistil jsem, až když jsem začal jíst, že stolky kolem jsou prázdné. Zcela podvědomě jsem vyhledával samotu, a vůbec jsem si to neuvědomoval. Neměl jsem potuchy, co jím, ztratil jsem jistotu, že to, co jsem si předsevzal, je správné. Prázdniny! Jako kdybych chtěl odměnit sám sebe, když to nikoho jiného nenapadlo. Číšník se nehlučně přiblížil.
„Pan Bregg, prosím?“
„Ano.“
„Máte návštěvu ve svém pokoji.“
„Návštěvu?“
Hned mi napadlo, že to bude Nais. Dopil jsem tmavý pěnivý nápoj a vstal jsem. V zádech jsem cítil pohledy, které mě sledovaly. Nebylo by špatné odříznout si takových deset centíků.
V pokoji seděla mladá žena, kterou jsem nikdy neviděl. Šedé nadýchané šaty, červená paráda kolem ramen.
„Jsem z Adaptu,“ řekla, „dnes jsem s vámi mluvila.“
„Takto jste byla vy?“
Trochu jsem se naježil. Co už zase ode mne chtějí?
Usedla. Také já jsem si váhavě sedal.
„Jak se vám daří?“
„Znamenitě. Byl jsem dnes u doktora. Vyšetřil mě. Všechno klape. Najal jsem si vilu, chci trochu číst.“
„Velmi moudré. Z tohoto hlediska je Klavestra ideální. Budete tam mít hory, klid.“
Věděla, že je to Klavestra. Sledovali mě, nebo jak? Seděl jsem nepohnutě a čekal, co bude následovat.
„Přinesla jsem vám maličkost… od nás.“
Ukázala na malý balíček položený na stole.
„Naše poslední novinka, víte,“ mluvila s živostí trochu nepřirozenou. „Když ulehnete k spánku, nařídíte ten přístroj a během několika nocí se dovíte nejprostším způsobem, bez námahy, spoustu užitečných věcí.“