„A matematika?“
„Ne. Ne hned. Napřed jsem se pustil do jazyků, víte, a nenechal jsem toho až do konce, přestože jsem věděl, že je to téměř nepotřebné, vždyť až se vrátím, budou to archaické dialekty. Ale Gimma a zvláště Thurber mě pobízeli, abych dělal fyziku, že se mi to může hodit. Pustil jsem se do toho s Arderem a s Olafem Staavem. Jedině my tři jsme nebyli vědci…“
„Vy jste přece byl graduovaný?“
„Doktorát z teorie informace, z kosmodromie a diplom inženýra nukleonika, ale to všechno bylo z praxe ne teoretické. Vy přece víte, jak zná inženýr matematiku. Tak tedy fyzika, ale chtěl jsem mít ještě něco svého. Teprve pak — později — čistá matematika. Na matematiku jsem jaktěživ neměl buňky. Žádné, pranic, jedině houževnatost.“
„Ano,“ řekl tiše. „Musel jste ji mít, abyste… odletěl.“
„Spíš abych se dostal do výpravy,“ opravil jsem ho. „A víte, proč tomu tak bylo s matematikou? Pochopil jsem to až tam. Protože ona je nade vším. Ablovy a Kroneckerovy věci jsou stejně dobré dnes jako před čtyřmi sty lety. A tak tomu bude vždycky. Vznikají nové cesty, ale staré dále ještě vedou vpřed. Nezarůstají. Tam… tam je — věčnost. Matematika jediná se jí neleká. Tam jsem pochopil, jak bezpodmínečně je nezbytná. A silná. Nic se jí nevyrovná. A že mi to šlo tak těžko, to bylo také dobré. Lopotil jsem se s tím, a když jsem nemohl spát, opakoval jsem si materiál probraný ve dne.“
„Zajímavé,“ řekl, ale v jeho hlase nebyl zájem. Nevěděl jsem ani, zdali mě poslouchá. Daleko v parku vzlétaly ohnivé sloupy, červené a zelené požáry, doprovázely je sborové výkřiky radosti. Ale tady, kde jsme seděli, pod stromy, bylo tma. Umlkl jsem. Avšak to ticho bylo nesnesitelné.
„Pro mne to mělo sebezáchovnou hodnotu,“ řekl jsem. „Teorie množin… To, co Mirea a Awerin učinili s Cantorovým odkazem, víte, to operování s veličinami superinfinitezimálními, metainfinitezimálními, a ta kontinua dokonale štěpná a mocná… to byla nádhera. Čas, kdy jsem nad tím vysedal, pamatuji, jako by to bylo včera.“
„Není to tak zbytečné, jak si myslíte,“ zamumlal. Přece tedy naslouchal. „Neslyšel jste patrně o Igalliových pracích?“
„Ne. Co je to?“
„Teorie nekontinuitního antipole.“
„O antipoli nic nevím. Co je to?“
„Retroanihilace. Z toho vyšla parastatika.“
„Ty termíny jsem jaktěživ neslyšel.“
„No ovšem. Vzniklo to před šedesáti lety. To byl stejně teprve úvod ke gravitologii.“
„Vidím, že si budu muset pořádně zasednout ke knihám,“ řekl jsem. „Gravitologie, to je patrně teorie gravitace, že?“
„Víc. To se nedá vyjádřit jinak než matematikou. Prošel jste si Appiana a Frooma?“
„Ovšem.“
„V tom případě by vám to nemělo dělat žádné těžkosti. To je rozvíjení metagenů v n-rozměrném konfigurativním, degenerujícím souboru.“
„Neříkejte. Skrjabin přece dokázal, že neexistují jiné metageny než variabilní?“
„Ano. Velmi krásný důkaz. Ale tyto jsou metakontinuitní, víte?“
„Není možná! To přece… to muselo otevřít celý nový svět!“
„Ano,“ přitakal suše.
„Vzpomínám si na jednu práci Mjaňakovského…“ začal jsem.
„Och, to je velice vzdálené. Nanejvýš směr je příbuzný.“
„Kolik času mě může stát, než si projdu všechno, co se vykonalo za celou tu dobu?“ otázal jsem se.
Chvíli mlčel.
„Nač vám to je?“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
„Nebudete již létat?“
„Ne,“ řekl jsem. „Jsem moc starý. Nevydržel bych takové zrychlení, jaké… ale stejně… už bych neletěl.“
Po těchto slovech jsme umlkli nadobro. To nečekané nadšení, s jakým jsem mluvil o matematice, najednou vyprchalo a já seděl vedle něho a pociťoval tíhu vlastního těla jako zbytečnou veličinu. Kromě o matematice jsme neměli spolu o čem mluvit — a oba jsme to věděli. Tu se mi zazdálo, že dojetí, s nímž jsem hovořil o blahodárné roli matematiky za cesty, byl podvod. Klamal jsem sám sebe skromností, snaživým hrdinstvím pilota, jenž se v trhlinách mlhovin věnuje teoretickému studiu nekonečna. Přelhával jsem se. Co jiného to koneckonců bylo? Cožpak trosečník, který bloudil měsíce na moři, aby se nezbláznil, tisíckrát si ověřil počet dřevěných vláken, z nichž se skládal jeho prám, měl by se tím vychloubat po návratu na pevninu? Tím, že byl dost odolný, aby se zachránil? Tak co z toho? Co bylo komu po tom? Proč by to mělo někoho zajímat, jakými věcmi jsem deset let krmil svůj nešťastný mozek? Proč to mělo být důležitější než to, co vyplňovalo má střeva? Nejvyšší čas zanechat té hry na zdrženlivého hrdinu, pomyslil jsem si. To si budu moci dovolit, až budu vypadat jako on. Já musím myslit na budoucnost!
„Pomozte mi vstát,“ řekl šeptem.
Doprovodil jsem ho ke glideru, který stál na ulici. Šli jsme co noha nohu mine. Mezi živými ploty, tam, kam z luceren dopadalo trochu světla, sledovali nás lidé očima. Než nastoupil do glideru, obrátil se, aby se se mnou rozloučil. Ani on, ani já jsme nenašli jediné slůvko. Udělal nepochopitelné gesto rukou, z níž jako rapír trčela jedna z jeho berel, pohnul hlavou, usedl, a temné vozidlo se bezšelestně rozjelo. Odplul a já jsem stál, paže pokleslé, až černý glider zmizel v řece ostatních. Vrazil jsem ruce do kapes a vykročil, nenalézaje odpověď na otázku, kdo z nás si vybral lépe.
Skutečnost, že z města, které jsem opustil, nezůstal kámen na kameni, byla dobrá. Jako kdybych tenkrát žil na nějaké jiné Zemi, mezi jinými lidmi. Začalo to a skončilo jednou provždy, a toto bylo nové. Žádné trosky, žádné památky, které by vzbuzovaly pochybnosti o mém biologickém věku. Mohl jsem zapomenout na jeho pozemské přepočítání, jež bylo v takovém rozporu s přírodou. — Až tato neuvěřitelná náhoda mi sjednala schůzku s někým, koho jsem tu zanechal jako malé dítě. Po celou dobu, co jsem seděl vedle něho a díval se na jeho ruce, vysušené jako ruce mumie, na jeho tvář, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že on si to uvědomuje. Tak neuvěřitelná náhoda! Opakoval jsem si bezmyšlenkovitě, poněkolikrát, a napadlo mi, že Römera mohlo na stejné místo přivést totéž, co mne: rostl tam přece ten prastarý kaštan, strom starší než my oba. Netušil jsem ještě, jak daleko se jim podařilo posunout hranice života, ale viděl jsem, že Römerův věk byl jistě něčím výjimečným. Musel být poslední, nebo jeden z posledních lidí své generace. Kdybych nebyl býval letěl, nebyl bych už mezi živými, blesklo mi hlavou. A poprvé mi výprava odhalila svou druhou, překvapující tvář: tvář lsti, krutého podvodu, jaký jsem spáchal na ostatních. Šel jsem, aniž jsem se díval kam. Kolem mne plno lidí, hluku, proud chodců mě unášel, postrkoval; náhle jsem se zastavil, jako bych procitl.
Panovala tu nepopsatelná vřava. Mezi zmatenými výkřiky, tóny hudby, salvami vzlétaly k nebi ohňostroje, které zůstávaly viset ve výši jako barevné kytice. Sypaly se z nich křiklavě barevné koule do korun okolních stromů. To všechno v pravidelných přestávkách probodával mnohohlasý pronikavý křik, smíšený se smíchem, načisto jako kdyby tu někde nablízku jezdila horská dráha. Avšak nadarmo jsem pátral očima po její konstrukci. V hloubi parku se zvedala mohutná stavba s věžičkami a hradbami, jako hrad přenesený sem ze středověku. Studené plameny neonů, které olizovaly jeho střechu, utvořily každou chvíli slova: MERLINŮV ZÁMEK. Dav, který mě sem dostrkal, směřoval k purpurové zdi pavilónu neobvyklého tím, že připomínal lidskou tvář. Jeho okna tvořila planoucí oči a obrovská, rozšklebená zubatá tlama se otvírala, aby za všeobecného veselí schlamstla další dávku tlačících se. Pohltila pokaždé stejné množství, šest lidí. V první chvíli jsem se pokoušel vyprostit se z tlačenice a odejít. Nebylo to však tak docela prosté. Kromě toho jsem neměl kam jít, uvažoval jsem, že ze všech možných způsobů, tento neznámý způsob, jak zabít zbytek večera, nemusí být nejhorší. V davu, který mě obklopoval, nebyli lidé osamělí jako já. Převažovaly dvojice, chlapci a dívky, muži a ženy, stavěli se do párů, a když už přišla řada na mne, což oznamoval bílý záblesk obrovských zubů a zející šarlatová tma tajuplného jícnu, octl jsem se v úzkých, nevěděl jsem totiž, mohu-li se připojit k šestce, která se mezitím utvořila. V posledním okamžiku mne z rozpaků vyvedla žena, která stála s malým černovlasým mužem, oblečeným ještě nápadněji než všichni ostatní: uchopila mě za ruku a bez okolků mě vtáhla za sebou dovnitř.