Nastala tma skoro absolutní. Cítil jsem teplou, pevnou ruku neznámé ženy, podlaha se pohybovala, rozsvětlilo se a my jsme se octli v prostorné jeskyni. Několik posledních kroků jsme museli vystoupit vzhůru po hromadě balvanů mezi pilíři roztříštěných kamenů, neznámá pustila mou ruku — a jeden za druhým jsme se sklonili v těsném ústí jeskyně.
Doopravdy jsem užasl. I když jsem byl připraven na překvapení, toto jsem nečekal. Stáli jsme na širém písčitém pobřeží obrovské řeky pod žhavými paprsky tropického slunce. Protější vzdálený břeh byl porostlý džunglí. V mrtvých ramenech řeky ležely lodice, či spíše pirogy vyhloubené z kmenů. Na pozadí šedozeleného proudu, který se valil za nimi, stáli netečně, v obřadných pózách, černoši obrovského vzrůstu, nazí, lesknoucí se olejem, pomalovaní vápenně bílými ornamenty. Všichni se opírali lopatkovitými pádly o bok člunu.
Jeden, obsazený, právě odplouval. Černá posádka rozháněla ranami pádel a pronikavými výkřiky hrbolaté, kládám podobné krokodýly, napůl ponořené v bahně. Obraceli se, cvakajíce bezmocně zubatými tlamami, a pouštěli se na hlubší vody. Sedm nás sestupovalo po srázném břehu. První čtveřice zaujala místa v následující loďce, její černoši s viditelnou námahou zabodli pádla do vymletého břehu a odstrčili vratkou pirogu, až jí to zatočilo. Zůstal jsem poněkud zpět, přede mnou už byla pouze ta dvojice, které jsem měl co děkovat za rozhodnutí a která měla nastoupit plavbu, protože se právě objevila následující loďka, dlouhá dobrých deset metrů. Černí veslaři na nás zavolali a zápasíce s proudem přirazili ke břehu. Naskočili jsme do vykotlaného vnitřku, až se zvířil prach vonící zuhelnatělým dřevem. Mladík v nevkusném oděvu — představoval tygří kůži a dokonce víc, protože horní polovina dravcovy lebky visící na zádech mohla mu asi sloužit za pokrývku hlavy, pomohl své společnici nastoupit. Zaujal jsem místo proti nim. Pluli jsme již delší dobu, ale nebyl jsem si tak docela jist, že jsem se ještě před chvílí procházel v nočním parku. Obrovský černoch, který stál v ostré špičce lodi, vyrážel každou chvíli divoký skřek. Dvě řady lesklých zad se skláněly. Pagaje se krátce a dravě zapíchávaly do vody, loďka drhla o písek, vlekla se po dně, až konečně rychle vlétla do hlavního proudu řeky.
Cítil jsem těžkou, dusnou vůni vody, bahna, hnijících rostlin, které plavaly kolem nás, za okraji člunu, zvedajícími se sotva na píď nad vodní hladinu.
Břehy se vzdalovaly. Míjeli jsme charakteristicky šedě zelený, jakoby zpopelněný buš. S písečných lavic sálajících slunečním žárem se tu a tam, se šplíchnutím, sesouvali krokodýlové, podobni obživlým kmenům. Jeden se držel dosti dlouho za naší zádí. Napřed vyčnívala nad hladinu podlouhlá hlava, pak mu voda postupně zaplavovala vyboulené oči, a už jen jeho chřípí, tmavé jako říční kámen, prudce rozráželo kalnou vodu. Mezi rytmicky se ohýbajícími hřbety černých veslařů bylo vidět peřeje tam, kde se řeka valila přes zatopené balvany — pak černoch na přídi vyrážel jiné, chraplavé zvolání, pádla po jedné straně začala pracovat divočeji a piroga zatáčela. Těžko říci, kdy temné hrdelní zvuky, jaké vykřikovali černoši zabírající pádly, začaly splývat v nevýslovně teskný, znovu a znovu se opakující nápěv, v jakýsi zlobný křik, jenž přecházel v obžalobu, zakončenou mnohonásobným zabubláním vody zčeřené pagaji. Tak jsme pluli, přeneseni jako zázrakem do pravého srdce staré Afriky. Obrovský veletok uprostřed šedozelené savany. Stěna džungle napřed daleko ustoupila a pak zmizela v tetelících se masách rozpáleného vzduchu. Černý kormidelník na přídi udával tempo, v dálce se na savanách pásly antilopy, jednou se tam v mračnu prachu přehnalo zpomaleným, těžkopádným klusem stádo žiraf. Po chvíli jsem na sobě ucítil pohled ženy, která seděla proti mně. Podíval jsem se na ni.
Ohromila mě její krása. Již dříve jsem si povšiml, že je hezká, byl to však prchavý dojem, který neupoutal mou pozornost. Nyní jsem ji měl příliš blízko sebe, abych mohl svůj první dojem zopakovat. Nebyla jen hezká. Byla překrásná. Měla tmavé vlasy s měděným leskem. Bílou, nevýslovně klidnou tvář a nehybná, tmavě rudá ústa. Učarovala mi. Ne jako žena, spíše snad jako tento nezměrný, v slunci oněmělý prostor. Její krása měla dokonalost, jaké jsem se vždycky trochu obával. Snad to pramenilo z toho, že jsem na Zemi příliš málo prožil a příliš mnoho o tom přemýšlel, buďjakbuď, měl jsem právě před sebou jednu z těch žen, které vypadají, jako by byly vymodelovány z jiné látky než obyčejní smrtelníci. Ta krásná lež ovšem vyplývá z jisté konfigurace rysů a celá tkví ve vnějšku, ale kdo na to myslí při pohledu na ni? Usmála se, pouhýma očima, zatím co si její rty uchovávaly výraz pohrdavé lhostejnosti. Neplatilo to mně, spíše jejím myšlenkám. Její druh seděl na lavičce zaklíněné do vydlabaného kmene, levou ruku bezvládně spustil přes okraj lodice, takže se špičky jeho prstů smáčely ve vodě. Ale nedíval se ani tam, ani na panoráma divoké Afriky, které jsme míjeli, seděl zkrátka a dobře jako v čekárně u zubaře, unuděně a otráveně.
Před námi, roztroušeny po celé šířce řečiště, se objevovaly našedlé balvany. Kormidelník začal křičet, jako by zaklínal, podivně ostrým, mohutným hlasem, černoši urputně bili pádly, zatímco se ukázalo, že ty balvany jsou potápějící se hroši; loď se rozjela. Stádo tlustokožců zůstalo vzadu a přes rytmické šplouchání vesel, přes chraptivě těžkou píseň veslařů, bylo slyšet dutý šumot, přicházející neznámo odkud. Daleko, tam kde řeka mizela mezi břehy zvedajícími se stále srázněji, vznášely se dvě k sobě nakloněné, obrovské, roztřesené duhy.
„Agé! Annái! Annái! Agéé!!“ řval kormidelník jako šílený. Černoši zdvojnásobili rázy, člun letěl, jako by mu narostla křídla, žena vztáhla ruku a tápavě hledala ruku svého druha.
Kormidelník ryčel. Piroga se hnala překvapující rychlostí. Příď se zvedla, sklouzli jsme po hřbetě obrovské, zdánlivě nehybné vlny a mezi řadami černých zad, pracujících v ďábelském tempu, spatřil jsem obrovský zákrut řeky: vody najednou ztemnělé se valily do skalních vrat. Proud se dvojil. My jsme se drali napravo, kde se voda hnala přes peřeje čím dál bělejší od pěny, zatímco levé rameno řeky zmizelo jako když utne, a pouze ohlušující řev a sloupy vodní tříště dokazovaly, že tam skály skrývají vodopád. Vyhnuli jsme se mu a prodrali jsme se do druhého říčního ramene. Ale ani zde nevládl klid. Piroga teď jako kůň poskakovala mezi černými balvany. Každý z nich držel nad sebou zvednutý vějíř ječící vody, srázy břehu se přibližovaly k sobě. Černoši po pravé straně přestali veslovat. Přitiskli tupá držadla pagajů k hrudi s takovou prudkostí, že jsme její sílu mohli odhadnout jedině podle zadunění v jejich prsou. Piroga odrazila od skály a dostala se doprostřed proudu. Příď vyletěla vzhůru, kormidelník stojící na ní jen zázrakem neztratil rovnováhu. Zachvěl jsem se zimou od spršky stříkající od okrajů skal. Piroga, chvějící se jako pružina, letěla dolů. Byl to příšerný splav, po obou stranách se míhaly černé balvany s naježenými okružími vody. Piroga, s dutým nárazem odstrčena černošskými pádly od skal, opět se od nich odrazila a vlétla, jako šíp vystřelený po bílých pěnách, do jícnu nejprudšího proudu. Zvedl jsem hlavu a spatřil koruny sikkomor rozklenuté ve výši. Ve větvích se proháněly malé opičky. Musil jsem se chytit za okraj loďky, tak silný otřes následoval. Skok. A v rachotu vodních mas — voda se nám hrnula do loďky z obou stran, takže jsme v mžiku promokli do niti — sjížděli jsme ještě příkřeji, to již byl pád, balvany na břehu odletovaly zpět jako sochy obludných ptáků s kypící vodou kolem ostrých křídel. Burácení, burácení. Siluety veslařů stojících nepohnutě proti nebi, jako strážcové katastrofy. Řítili jsme se přímo na skalní sloup rozdělující úžinu vedví, před ním kroužil černý vír vody, letěli jsme přímo na překážku. Zaslechl jsem ženský křik.