Černoši bojovali se zarputilým zoufalstvím, kormidelník rozpřáhl paže, viděl jsem jeho otevřená, křičící ústa, ale hlas jsem neslyšel, tančil na špičce pirogy. Loď spadala zešikma, odražená vlna nás zadržela a my jsme několik vteřin stáli na místě. Potom jako by pádla zoufale nepracovala, loďka se otočila a rozjela pozpátku. Stále rychleji. Dvě řady černochů v mžiku odhodily pádla a zmizely. Vrhli se bez přemýšlení do vody po obou stranách pirogy. Poslední učinil smrtelný skok kormidelník.
Žena vykřikla podruhé. Její druh se opřel nohama o protější bok a ona se k němu vrhla. Díval jsem se opravdu nadšen na tu podívanou valících se vodních mas, dunících duh. Loď o něco udeřila; volání, drásavý výkřik…
Napříč tohoto vodního bucharu, který se řítil dolů a unášel nás s sebou, ležel těsně nad hladinou strom, lesní velikán, který padl shora a utvořil jakýsi most. Ti dva klesli na dno. Ve zlomku vteřiny, který mi zůstal, jsem se rozmýšlel, mám-li udělat totéž. Věděl jsem, že to všechno, sjezd, černoši, africký vodopád, je pouze iluze drásající nervy, ale sedět nehybně, když špička lodi již vklouzla pod pryskyřičnatý, vodou zalitý kmen obrovského stromu, to bylo nad mé síly. Jako blesk jsem se skrčil, ale zároveň jsem zvedl ruku a ona pronikla kmenem, aniž se ho dotkla. Nic jsem nepocítil, jak jsem očekával, ale dojem, že jsme zázrakem unikli katastrofě, přesto zůstal neporušený.
To byl konec. V příští peřeji se piroga postavila na záď. Obrovská vlna nás zaplavila, otočila. Po několik úderů srdce klouzala loďka v ďábelském kruhu, směřujíc do středu víru. Žena snad křičela, ale neslyšel jsem to, nezaslechl jsem nic. Náraz. Praskot tříštících se bortů jsem pocítil celým tělem. Uši jako by byly zacpané řevem vodopádu. Piroga, vymrštěná nadlidskou silou z vody, se zaklínila mezi dva balvany. Ti dva vyskočili na skálu zaplavovanou pěnami, vyšplhali se vzhůru, já za nimi…
Stáli jsme na skalisku mezi dvěma rameny kypící běloby. Pravý břeh byl dosti daleko. K levému vedla lávka, zachycená v trhlinách skály, jakýsi visutý most těsně nad vlnami, které se valily do chřtánu pekelného kotle. Vzduch byl ledový mlhou, vodní tříští, ta úzká lávka visela bez zábradlí, kluzká vlhkem, nad propastí ohlušujícího řevu. Museli jsme klást nohy na zpráchnivělé desky, volně prostrčené do spletených lan, a přejít několik kroků ke břehu. Ti dva klečeli přede mnou, a jako by se hádali, kdo půjde první. Neslyšel jsem pochopitelně nic. Vzduch jako by zhmotněl od toho neustálého hřmotu. Konečně mladík vstal, něco mi řekl a ukázal dolů. Uviděl jsem pirogu. Její utržená záď točící se stále rychleji zakroužila ve vlnách a zmizela, pohlcena vírem. Mladý muž v tygřím kabátci byl o poznání méně lhostejný nebo ospalý než na začátku cesty. Zato se zlobil, jako by se tady byl octl proti své vůli.
Vzal ženu za ramena a já si pomyslil, že se zbláznil, protože ji chtěl nepochybně srazit přímo do řvoucího jícnu. Žena mu něco řekla, viděl jsem rozhořčení, které jí zablesklo v očích. Položil jsem jim ruce na ramena, a tak naznačil, aby mě pustili napřed. Pak jsem vkročil na lávku. Houpala se, komíhala; nešel jsem příliš rychle, znovu a znovu jsem rameny vyrovnával rovnováhu. Uprostřed jsem zavrávoral. Tak se totiž rozhoupala, že jsem div nespadl. To žena nechtěla počkat, až přejdu, a vkročila na lávku. Ze strachu, že kvůli ní spadnu, udělal jsem prudký skok vpřed. Přistál jsem na samém okraji skály a okamžitě jsem se obrátil.
Žena nepřešla, vrátila se. Mladík šel jako první, držel ji za ruku. Podivné tvary, jaké vytvářel vodopád, který modeloval bílé a černé přízraky, staly se pozadím jejich vratkého přechodu. Muž stál již na krok ode mne. Podal jsem mu ruku. Současně žena klopýtla a lávka se rozhoupala. Přitáhl jsem ho tak, že bych mu spíše vytrhl ruku, než bych ho nechal upadnout. Síla trhnutí ho vymrštila, takže dopadl až dva metry za mnou, na kolena, ale pustil ji.
Byla ještě ve vzduchu, když jsem skočil, nohama napřed, tak, abych vnikl do vln šikmo mezi břehem a stěnou nejbližšího útesu. Zamýšlel jsem se nad tím vším později, až jsem měl čas. Věděl jsem pochopitelně, že vodopád i cesta nad propastí jsou jen iluzí, kromě všeho jiného byl důkazem onen kmen, kterým pronikla má ruka. Přesto jsem skočil, jako kdyby mohla doopravdy zahynout, ba dokonce, zcela reflexně, připravil jsem se na ledový náraz vody, jejíž proudy ustavičně skrápěly naše tváře a oděvy.
Ale nepocítil jsem nic, kromě silného nárazu vzduchu, a přistál jsem v prostorné síni, na lehce pokrčených nohou, jako kdybych skočil nanejvýš z metrové výšky. Uslyšel jsem sborový smích.
Stál jsem na podlaze, měkké jako z plastiku, kolem dokola bylo plno lidí, někteří ještě měli promáčené šaty: dívali se nahoru a váleli se smíchy.
Sledoval jsem jejich pohledy — bylo to prapodivné.
Po vodopádech, skalách, africkém nebi ani vidu ani slechu. Viděl jsem lesklý strop a pod ním — právě připlouvající pirogu, vlastně jakousi rekvizitu, protože člun připomínala pouze shora a ze stran. Na dně byla jakási kovová konstrukce. V loďce leželi na břiše čtyři lidé, kolem nich nebylo nic — ani černošští veslaři, ani skály, ani řeka, jedině tu a tam se míhaly tenké pramínky vody, vystřikované ze skrytých hubic. O něco dále se vznášel jako upoutaný balón — nebyl totiž ničím podepřen — ten skalní obelisk, na němž skončila naše plavba. Od něho vedla lávka ke kamennému výstupku, který vyčníval z kovové stěny. Výš bylo vidět schůdky se zábradlím a dveře. To bylo vše. Piroga s lidmi sebou zmítala, zvedala se, prudce spadala; vše se dělo zcela nehlučně, slyšel jsem pouze výbuchy veselí, doprovázející jednotlivé etapy sjíždění vodopádu, který neexistoval. Po chvíli narazila piroga na skálu, lidé z ní vyskočili, museli přejít po lávce…
Ód mého skoku uplynulo snad dvacet vteřin. Hledal jsem očima ženu. Pohlédla na mne. Zmocnil se mě trochu hloupý pocit. Nevěděl jsem, mám-li k ní přistoupit. Ale shromáždění lidé začali zrovna odcházet, a v nejbližší chvíli jsme se octli vedle sebe.
„Pokaždé totéž,“ řekla pak, „pokaždé spadnu!“
Noc v parku, ohňostroje a zvuky hudby vypadaly trochu neskutečně. Vycházeli jsme v zástupu vzrušeném a rozechvělém po prožitých hrůzách. Uviděl jsem druha ženy, prodíral se k ní. Zase již byl ospalý, jako předtím. Zdálo se, že mě vůbec nevidí.
„Pojďme k Merlinovi,“ řekla žena tak hlasitě, že jsem to zaslechl. Nesnažil jsem se poslouchat, co si říkají. Ale nová vlna příchozích nás ještě více smáčkla. Proto jsem stál pořád vedle nich.
„Zdá se mi, že chceš utéci,“ řekla s úsměvem, „snad se nebojíš kouzel.“
Říkala to jemu, ale dívala se na mne. Samozřejmě, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vždycky v podobných situacích, nejvíce jsem se bál směšnosti. Vykročili, udělalo se volné místo, okolostojící se také najednou rozhodli pro prohlídku Merlinova zámku, a když tam zamířili a několik lidí nás rozdělilo, zmocnily se mě pochyby, zda jsem před chvílí nepodlehl klamu.
Pohybovali jsme se krok za krokem. Na trávníku stály smolné sudy, z nichž šlehaly plameny; jejich záře ukazovala hrozivé cihlové bašty. Prošli jsme po padacím mostě přes příkop pod vyceněnými zuby mříže. Zaplavilo nás šero a chlad kamenné síně. Vedly z ní vzhůru točité schody — plné duté ozvěny kroků. Ale v gotické, klenuté chodbě v prvním patře nebyl již nával tak velký. Vedla do arkád z nichž bylo vidět na nádvoří. Tam chátra na koních v černých čabrakách řvala a pronásledovala jakousi černou maškaru. Ve společnosti několika lidí, které jsem si již začínal pamatovat, kráčel jsem nerozhodně, nevěda kam. Ženu a jejího průvodce jsem zahlédl mezi pilíři sloupořadí, kde ve výklencích stála prázdná brnění. V pozadí se otevřely dveře pobité měděným plechem, vysoké jako pro obry. Vešli jsme do rytířské síně potažené rudým damaškem, osvětlené pochodněmi, jejichž smolný čoud dráždil chřípí. Za stoly hodovali v hlučném davu piráti nebo potulní rytíři, na rožních, olizovány plameny, se otáčely obrovské kusy masa, rudá záře poskakovala po tvářích lesknoucích se potem, kosti chrupaly v mocných čelistech obrněných stolovníků. Občas vstávali od tabule a procházeli se mezi námi. V další síni hrálo několik obrů v kuželky a místo koulí užívali lebek. Všechno dohromady mi připadalo hodně naivní, kýčovité; zastavil jsem se vedle hráčů, stejně velkých jako já, když kdosi do mne zezadu narazil a mimoděk překvapeně vykřikl. Obrátil jsem se a pohlédl do očí jakémusi mladíčkovi. Vykoktal omluvu a rychle odešel s přihlouplým výrazem ve tváři. Ale teprve pohled tmavovlasé ženy, která byla příčinou, že jsem se octl v paláci laciných divů, mi vysvětlil, co se stalo: ten muž chtěl skrze mne projít, protože mě pokládal za jednoho z neskutečných hostí čaroděje Merlina.