Merlin sám nás přijal ve vzdáleném křídle paláce, obklopen družinou maskovaných postav, která bez hnutí asistovala jeho kouzlům. Ale již jsem toho začínal mít dost, a lhostejně jsem přijímal ukázky černokněžnického umění. Podívaná se rychle skončila. Přítomní začali odcházet, a když nám Merlin, stříbrovlasý, nádherný, zastoupil cestu, ukázal beze slova na protější, černým suknem pobité dveře.
Jen nás tři pozval dovnitř. Sám nevstoupil. Octli jsme se v komnatě nepříliš veliké, neobyčejně vysoké, její jednu stěnu tvořilo zrcadlo, sahající od stropu po kamennou podlahu z černých a bílých dlaždic. Působilo to dojmem, že je pokoj dvakrát tak velký, než byl ve skutečnosti, a že v něm stojí na kamenné šachovnici šest lidí.
Nábytek tam nebyl žádný — nic než vysoká alabastrová urna a kyticí květin podobných orchidejím, ale s mimořádně velkými kalichy. Každý květ měl jinou barvu. Stáli jsme proti zrcadlu. Vtom se můj obraz na mne podíval. Tento pohyb nebyl zrcadlovým odrazem mého pohybu. Já jsem zkameněl, ale ten ramenatý dlouhán pohlédl nejdříve na tmavovlásku, pak na jejího druha — nikdo z nás tří se nepohnul — a pouze naše odrazy, jež se nějakým nepochopitelným způsobem osamostatnily a ožily, sehrály mezi sebou pantomimickou scénu.
Mladík v zrcadle přistoupil k ženě, pohlédl jí do očí, ale ona zavrtěla hlavou. Vytáhla z bílé vázy květy a probírajíc je prsty, vybrala tři — bílý, žlutý a černý. Bílý podala jemu a s těmi dvěma přistoupila ke mně. Ke mně — v zrcadle. Podávala mi oba květy — vybral jsem si černý. Pak se vrátila na své původní místo a všichni tři — tam v zrcadlovém pokoji — jsme zaujali přesně tytéž pozice, jaké jsme zaujímali ve skutečnosti. Když se to stalo, zmizely květy z rukou dvojníků a byly to již jen obyčejné obrazy, věrně opakující každý náš pohyb.
Dveře v protější stěně se otevřely, sestoupili jsme po točitých schodech dolů. Sloupy, vikýře i klenutí přešly nepozorovaně v úběl a stříbro plastikových chodeb. Kráčeli jsme dál, stále mlčky, ani sami, ani společně. Ta situace mi byla čím dál trapnější, ale co jsem si měl počít? Odhodlat se k obřadnému představení, odpovídajícímu společenskému katechismu z minulého století?
Zvuky tlumeného orchestru. Byli jsme jako za kulisami, za neviditelnou scénou, v pozadí stálo několik prázdných stolků s odstrčenými židličkami. Žena se zastavila a zeptala se svého společníka:
„Nezatančíš si se mnou?“
„Nechce se mi,“ řekl. Poprvé jsem uslyšel jeho hlas.
Byl to hezký chlapec, ale takový nějaký bez vůle, nepochopitelně pasivní, jako by mu absolutně na ničem nezáleželo. Měl krásná, téměř dívčí ústa. Pohlédl na mne — pak na ni — stál a mlčel.
„Tak jdi, chceš-li,“ řekla.
Rozhrnul závěs, který tvořil jednu stěnu a odešel. Vykročil jsem za ním.
„Odcházíte?“ zaslechl jsem za sebou.
Zůstal jsem stát. Za závěsem se ozval potlesk.
„Nepřisednete si?“
Beze slova jsem se posadil. Měla nádherný profil. Ušní boltce byly zakryty perleťovými kotoučky.
„Jsem Aen Aenis.“
„Hal Bregg.“
Vypadala překvapeně. Ne mým jménem. Nic jí neříkalo. Spíše tím, že jsem tak lhostejně přijal její jméno. Mohl jsem si ji nyní zblízka prohlédnout. Její krása byla dokonalá a neúprosná. Klidná, opanovaná lenivost jejích pohybů také. Měla na sobě šedě růžovou, spíše šedou než růžovou róbu, která jako by tvořila pozadí, ještě znásobující bělost tváří a rukou.
„Nemáte mě rád?“ zeptala se klidně.
Ted jsem zase já užasl.
„Neznám vás.“
„Jsem Ammai — z Opravdových.“
„Kdo jsou to — Opravdoví?“
Její oči na mně se zájmem spočinuly.
„Vy jste neviděl Opravdové?“
„Ani nevím, co to je.“
„Kde jste se tu vzal?“
„Přišel jsem z hotelu.“
„Ach tak, z hotelu…“ v jejím hlase zněl zřetelný výsměch. „A smím se zeptat, kde jste byl předtím, než jste se odebral do hotelu?“
„Smíte. Ve Fomalhautu.“
„Co je to?“
„Souhvězdí.“
„Jakto?“
„Hvězdná soustava vzdálená od Země třiadvacet světelných let.“
Víčka se jí zachvěla. Rty se pootevřely. Byla překrásná.
„Astronaut?“
„Ano.“
„Chápu. Jsem realistka — dosti známá.“
Neřekl jsem nic. Mlčeli jsme. Hudba hrála.
„Tančíte?“
Taktak, že jsem se nedal do smíchu.
„To, co se teď tančí — ne.“
„Škoda, ale to se dá odčinit. Proč jste to udělal?“
„Co?“
„Tam na té lávce?“
Neodpověděl jsem ihned.
„Byl to… reflex.“
„Znal jste to?“
„Tu umělou plavbu? Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
Chvíle ticha. Její oči, před chvílí zelené, teď téměř zčernaly.
„Jedině na velice starých kopiích může člověk vidět něco takového…“ řekla jakoby mimochodem. „To nikdo nezahraje. Nejde to. Když jsem to uviděla, napadlo mě, že byste…“
Vyčkával jsem.
„Že byste mohl. Protože jste to vzal vážně. Viďte?“
„Nevím. Snad.“
„Nevadí. Já to vím. Chtěl byste? Jsem zadobře s Frenetem. Nevíte možná, kdo je to. Musím mu to říci… Hlavní producent reálu. Kdybyste chtěl…
Dal jsem se do smíchu. Trhla sebou.
„Promiňte. Ale… nebesa černá i modrá… vy jste pomýšlela … angažovat mě do…“
„Ano.“
Nevypadala dotčeně. Spíš naopak.
„Děkuji. Raději ne, víte.“
„Ale můžete mi říci, jak jste to udělal. Nebo je to vaše tajemství?“
„Co to znamená: jak? Viděla jste to přece…“
Odmlčel jsem se.
„Vám jde o to, jak jsem mohl…“
„Jste opravdu důvtipný.“
Dovedla se usmívat pouhýma očima, jako snad žádná jiná. Počkej, hned tě přejde chuť mě svádět… řekl jsem si.
„To je prosté. A žádné tajemství. Nejsem betrizovaný.“
„Oh…“
Okamžik jsem si myslil, že vstane, ale ovládla se. Její oči se vrátily, velké, dychtivé. Dívala se na mne jako na šelmu, která leží krok od ní, jako by nacházela zvrácenou rozkoš v hrůze, kterou jsem jí naháněl. Připadalo mi to jako urážka, horší, než kdyby se byla jen polekala.
„Můžete…“
„Zabít?“ odpověděl jsem se zdvořilým úsměvem. „Ano. Mohu.“
Mlčeli jsme. Hudba hrála. Několikrát na mne zvedla oči. Nemluvila. Já také ne. Potlesk. Hudba. Seděli jsme tak snad čtvrt hodiny. Znenadání vstala.
„Půjdete se mnou?“
„Kam?“
„Ke mně.“
„Na byt?“
„Ne.“
Obrátila se a odešla. Seděl jsem bez hnutí. Nenáviděl jsem ji. Neohlédla se. Šla, jinak než všechny ženy, které jsem kdy viděl. Nešla, plula. Jako královna.
Dohonil jsem ji mezi živými ploty, kde bylo téměř tma. Zbytek světla vycházejícího z pavilónů se mísil s namodralou září města. Musela zaslechnout mé kroky, ale šla dál, jako by byla sama, neohlédla se, ani když jsem ji vzal pod paži. Šla dál. To byl políček. Chytil jsem ji za ramena, obrátil k sobě. Její tvář, bílá v šeru, se zvedla. Dívala se mi do očí. Nepokoušela se mi vytrhnout. Nebyla by ostatně mohla.
Líbal jsem ji divoce, pln nenávisti, cítil jsem, jak se chvěje.
„Ty,“ řekla hlubokým hlasem, když jsme se odtrhli.
„Mlč.“
Snažila se uvolnit.
„Ještě ne,“ řekl jsem a začal jsem ji znovu líbat. Najednou se ten vztek změnil v hnus nad sebou samým. Pustil jsem ji. Myslil jsem, že uteče. Zůstala. Pokoušela se mi pohlédnout do tváře. Odvrátil jsem hlavu.
„Co je ti?“
„Nic.“
Uchopila mě za paži.
„Pojďme.“
Nějaká dvojice prošla kolem nás a zmizela v šeru. Následoval jsem ji. Tam, ve tmě, jako by bylo možné všechno, ale když se trochu rozsvětlilo, stal se můj výbuch před chvílí — který měl být odvetou za urážku — pouze směšným. Cítil jsem, že vstupuji do něčeho falešného, jak falešné bylo to nebezpečí i kouzla, všechno — ale šel jsem dál. Ani hněv, ani nenávist, nic — bylo mi všechno jedna. Octl jsem se mezi vysokými světly a cítil jsem tu svoji velkou, těžkopádnou přítomnost, která měnila v grotesku každý můj krok po jejím boku. Ale ona jako by o tom nevěděla. Šla podél valu, za nímž stály v řadách glidery. Chtěl jsem zůstat, ale sklouzla dlaní po mém předloktí a uchopila mě za ruku. Byl bych se jí musel vytrhnout a stal bych se ještě směšnějším — pomník astronautických ctností sváděný Putifarkou. Usedl jsem vedle ní, stroj se hnul a rozjel. Poprvé jsem jel gliderem a pochopil jsem, proč neměly okna. Byly zevnitř celé průhledné, jako ze skla.