Jeli jsme dlouho, mlčky. Hustě zastavený střed města ustoupil podivným tvarům předměstské architektury — pod malými umělými slunci odpočívaly budovy ponořené v zeleni, stavby plynulých linií, nafouknuté v prapodivné podušky, rozkřídlené tak, že mizela hranice mezi vnitřkem domu a jeho okolím, výplody fantasmagorie, ustavičných snah po vytvoření něčeho, co by neopakovalo staré formy. Glider opustil širokou jízdní dráhu, prolétl temným parkem a zastavil se u schodů, zvlněných jako skleněná kaskáda. Když jsem po nich vystupoval, uviděl jsem skleník rozkládající se pod schodištěm.
Těžká vrata se nezvučně otevřela. Obrovská hala, vroubená nahoře galerií, bleděrůžové kotouče lamp bez podpěry nebo zavěšení. V šikmých stěnách okna, jako proražená do jiného prostoru — výklenky a v nich nikoli fotografie, a nikoli figuríny, ale sama Aen, obrovská, přímo proti mně — v náručí snědého muže, který ji líbal, nad schody Aen v bílém neustávajícím mihotání toalety, vedle skloněná nad květy, fialovými, obrovskými jako její tvář. Kráčeje za ní, uviděl jsem ji ještě jednou v jiném okně, s dívčím úsměvem, osamělou, jen světlo se chvělo v jejích měděných vlasech. Schody zelené. Bílé sloupořadí. Stříbrné schody. Chodby přes celou budovu a v nich — ustavičný pomalý pohyb, jako kdyby ten prostor oddechoval, stěny se bezhlučně rozestupovaly a vytvářely průchody tam, kam Aen jdoucí přede mnou právě zamířila své kroky. Jemné křivky ploch v pohybu. Člověk si mohl myslit, že nepostřehnutelný vánek zaobluje styčné plochy galerií, modeluje je, ale všechno, co jsem zatím viděl, to bylo jen předpraží, vstup, předsíň. Přes pokoj prosvětlený odevšad nejtenčím žilkováním ztuhlého ledu, tak úbělový, dokonce i stíny se v něm zdály bílé jako mléko, vešli jsme do menšího kabinetu. Po neposkvrněné bělosti předcházejícího byla jeho hněď jako výkřik. Bylo tam pouze světlo proudící neznámo odkud, jehož zdroj jako by byl obrácený, protože osvětlovalo nás i naše obličeje zdola. Pokynula rukou, zšeřilo se. Přistoupila ke stěně a několika gesty z ní vykouzlila zaoblinu, která se okamžitě začala rozvíjet až vytvořila jakési dvojité, široké lehátko — vyznal jsem se v topologii dost dobře, abych vytušil, jaké výpočty předcházely vytvoření křivky samého opěradla.
„Máme návštěvu,“ řekla a zůstala stát. Z otevřeného dřevěného ostění vyklouzl prostřený stolek a rozběhl se k ní jako psík. Velká světla zhasla, jakmile poručila gestem, aby se nad výklenkem s křesly — jaká to byla křesla, nemám pro to slov! — objevila malá lampa. A stěna ji poslechla. Měla zřejmě dostatek těch pučících a před očima rozkvétajících kusů nábytku. Naklonila se nad stolkem a zeptala se, aniž se na mne podívala:
„Blar?“
„Třeba,“ odpověděl jsem. Neptal jsem se na nic. Nemohl jsem nebýt primitivem, ale mohl jsem alespoň být barbarem mlčícím.
Podala mi vysoký kužel s trubičkou, měnil se jako rubín, ale byl měkký, jako bych se dotýkal ochmýřené kůžičky ovoce. Sama si vzala druhý. Usedli jsme. Nesnesitelně měkce, jako kdybych seděl na obláčku. Nápoj měl chuť neznámého čerstvého ovoce a obsahoval maličké hrudky, které se nečekaně a komicky rozstřikovaly po jazyku.
„Dobrý?“
„Ano.“
Třeba to byl rituální nápoj? Například pro vyvoleného, nebo naopak, na zkrocení zvláště nebezpečných? Ale již jsem si řekl, že se nebudu na nic vyptávat.
„Je lepší, když sedíš.“
„Proč?“
„Jsi strašně veliký.“
„Vím.“
„Schválně se snažíš být nezdvořilý?“
„Daří se mi to bez námahy.“
Dala se do tichého smíchu.
„Vtipný jsem taky,“ řekl jsem. „Spousta dobrých vlastností, co?“
„Jsi jiný,“ řekla. „Nikdo tak nemluví. Pověz mi, jaké je to. Co cítíš?“
„Nerozumím.“
„To předstíráš. A třeba jsi lhal, ne. Není možné. Nedovedl bys tak…“
„Skočit?“
„Na to jsem nemyslila.“
„Tak nač?“
Její oči se zúžily.
„Nevíš?“
„No, víš,“ řekl jsem. „Copak teď už se to nedělá?“
„Dělá, ale ne tak.“
„No, prosím, jak dobře to umím.“
„Ne. Jistě ne… ale tak, jako bys chtěl…“
Nedokončila.
„Co?“
„Víš sám. Cítila jsem to.“
„Měl jsem zlost,“ přiznal jsem se.
„Zlost,“ řekla pohrdavě. „Myslila jsem, sama nevím, co jsem si myslila. Nikdo by se toho neodvážil, víš.“
Začal jsem se neznatelně usmívat.
„A to se ti tak zalíbilo?“
„Jak ty nic nechápeš. Svět je bez strachu, ale tebe se člověk může bát.“
„Chceš ještě?“ zeptal jsem se. Její rty se pootevřely, znovu na mne pohlédla jako na šelmu.
„Chci.“
Přisunula se ke mně. Vzal jsem její ruku, položil ji na svou, naplocho — prsty sahaly stěží za dlaň.
„Proč máš tak tvrdou ruku?“ zeptala se.
„To je od hvězd. Jsou hranaté. A teď se zeptej: proč mám tak strašné zuby?“
Usmála se.
„Zuby máš docela obyčejné.“
Při těchto slovech zvedla mou ruku, ale počínala si tak opatrně, že jsem si vzpomněl na své setkání se lvem, a místo abych se cítil dotčen, usmál jsem se, protože to nakonec bylo strašně hloupé.
Zvedla se nad mým ramenem. Nalila si z malé černé lahvičky a vypila to.
„Víš, co to je?“ zeptala se, zavírajíc oči s takovým výrazem, jako kdyby ta tekutina pálila. Měla obrovské řasy. Jistě nepravé. Herečky vždycky mají nepravé řasy.
„Ne.“
„Neřekneš to nikomu?“
„Ne.“
„Perto…“
„No no…“ řekl jsem pro všechny případy. Otevřela oči. „Viděla jsem tě ještě předtím. Šel jsi s takovým příšerným starcem, ale pak ses vracel sám.“
„To je syn mého mladšího kamaráda,“ vysvětlil jsem. Nejpodivnější je, že je to vlastně pravda, mihlo se mi hlavou.
„Budíš pozornost, víš?“
„Co dělat?“
„Nejen tím, že jsi tak vysoký. Chodíš jinak a díváš se, jako bys…“
„Co?“
„Jako by ses měl na pozoru.“
„Před kým?“
Neodpověděla. Změnila se ve tváři. Oddechovala hlasitěji, pohlédla na svou ruku. Špičky prstů se chvěly.
„Již…“ řekla tiše a usmála se, ale ne na mne. Její úsměv byl extatický. Zorničky se jí rozšířily a pohltily duhovku, padala pomalu zpět, až spočinula na šedém opěradle, měděné vlasy se uvolnily, dívala se na mne v jakémsi triumfujícím ohromení.
„Polib mě.“
Objal jsem ji. A bylo to strašné, protože jsem po ní toužil i netoužil — zdálo se mi, že přestává být sama sebou, jako kdyby se každým okamžikem mohla změnit v něco jiného. Zaryla prsty do mých vlasů, její dech, když se ode mne odtrhovala, byl jako sténání. Jeden z nás je neupřímný, ničemný, myslil jsem si. Ale kdo? Ona nebo já? Líbal jsem ji, její tvář byla bolestně krásná, strašlivě cizí, pak již byla jenom mučivá rozkoš, ale i tehdy ve mně zůstal chladný, němý pozorovatel. Neztratil jsem sebe. Opěradlo, poslušné, div ne předvídavé, se stalo poduškou pro naše hlavy, bylo to jako přítomnost někoho třetího, urážlivě bdělá, a my, jako kdybychom o tom věděli, nevyměnili jsme za celou dobu ani jediné slůvko. Usínal jsem již, objímaje její šíji, a ještě se mi zdálo, že tu někdo stojí a dívá se a dívá…
Když jsem se vzbudil, spala. Byl to jiný pokoj. Ne, tentýž, ale nějak se změnil — část stěny se odsunula a ukázala okolí. Nad námi, jako zapomenuta, svítila úzká lampička. Naproti nad korunami stromů, ještě téměř černých, svítalo. Opatrně jsem se přesunul na okraj lehátka — zamumlala něco jako „Alane“, ale spala dál.