Olsen měl o všem mnohem lepší přehled.
Po nočním požáru si byl téměř jist, že se někdo pokusí zničit i tuto stanici. A co víc — byl přesvědčen, že tím člověkem bude jeden z těch, kteří mu volali a s porozuměním se vyptávali, jak pokračuje oprava.
Vítr odhrnul plastikový závěs a shora bylo dobře vidět rychle se blížící postavy. Vojáci pořád stříleli, už ale stačili ustoupit k dispečerské budově.
„Spusť to!“ vykřikl Saliandri na spojaře, který ještě něco letoval.
„Ještě asi dvě minutky!“ zvolal „Jeane, pomoz mi!“
Navigátor se k němu rozběhl.
Olsen vyhlédl ven a viděl, jak dva vojáci poklekli před vchodem do budovy a stříleli do davu lidí. To však jejich běh nezpomalilo.
Jeden z pilotů poodhrnul závěs na druhé straně.
„Už jsou strašně blízko!“ křičel.
„Nahoru!“ volal Olsen na vojáky. „Pojďte sem!“
Vojáci ho slyšeli. Bylo jim jasné, že Olsen jedná správně. Vběhli dovnitř a utíkali ke schodišti. Jeden z nich padl. Pak vstal a plazil se ke vchodu. Olsen utíkal dolů, aby mu pomohl, ale Saliandri ho zadržel.
„To nestihnete!“
Saliandri měl pravdu, dav už postoupil až k vojákovi a pohltil ho.
Ostatní vojáci utíkali vzhůru po schodech.
Saliandri vykřikl na Jeana, který stále ještě nezapojil vysílačku:
„Spojení předej konzulovi. Já zůstanu na schodech.“
Za Saliandrim se rozběhli další tři piloti. Čtvrtý zůstal se Jeanem a pomáhal mu se spojením.
Řev davu se blížil a byl už tak silný, že nebylo slyšet vlastního slova.
Olsen znovu pohlédl do okna, těsně kolem ucha mu proletěla kulka, to střílel někdo ze zadních řad. Kámen, který hodil zrzavý zloděj v šedivé košili ověšený dýkami, zasáhl Olsena do spánku. Konzul se v bolesti chytil za hlavu a sesouval se k zemi. Nikdo si toho však nevšiml.
Ve všeobecném hluku a zmatku se každý musel starat o sebe. Saliandri na schodišti sebral padlému vojákovi pušku a střílel spolu se zbylými vojáky, na rozdíl od ostatních však střílel po nohách. Vojáci nemysleli na to, kam střílejí, byli k smrti vyděšení, bylo jim totiž jasné, že kdyby se vzdali, byl by to jejich konec.
Hluk se stupňoval, vzhůru stoupal stále nový prach. Útočníci si dodávali odvahy tvrdými nadávkami a kletbami, avšak postup se viditelně zpomalil, zvlášť když se vojáci trochu vzpamatovali a jejich střelba byla poněkud přesnější. Navíc na úzkém schodišti ztratila výhoda v počtu útočníků svou účinnost.
VaraJu z pahorku viděl, jak se prstenec lidí tísnící budovu s dispečery stahuje. Teď splynul s věží a začal vplouvat dovnitř. Uklidnil se. Všechno probíhalo podle plánu. Nejdůležitější teď je nejen přerušit spojení, ale současně všechny obalamutit, že přepadení bylo dílem zločineckých klanů z města. Ať ho pak klidně podezírají, že za tím útokem stál on, stát je dostatečně složitý a rozporný mechanismus, který k tomu, aby byl uveden do chodu, vyžaduje pádnější obvinění než jen pouhé podezření ze spojení se zločinci.
VaraJu čekal na výbuch. Nebyl však netrpělivý. Kdyby to totiž nevyšlo s výbuchem, všichni tuláci měli za úkol rozbít celou aparaturu na kousíčky. Nedal příkaz k tomu, aby zabili piloty ze Země. Nedal však ani rozkaz, aby je šetřili. Bylo mu to lhostejné.
„Mám spojení!“ vykřikl Jean a ohlédl se. Chtěl, aby Olsen co nejrychleji promluvil s Vaciem.
Vtom si Jean všiml, že kulaťoučký Olsen, jemuž v noci shořel dům, leží zkroucený na zemi, tiskne si ruce ke spánkům a skrze prsty mu proudí krev.
„Udržuj spojení!“ křikl Jean na svého pomocníka a vrhl se ke konzulovi.
Pokoušel se odtrhnout mu prsty od hlavy, ale konzul se bránil.
„Žijete? Tak řekněte něco, žijete?“
„Řekni jim…“ Olsen měl dojem, že strašně křičí, ve skutečnosti však mluvil, že ho sotva bylo slyšet. „Řekni jim — planeta Ar-A. Příboj je na Ar-A. Budou vědět, o co jde…“
Jean pochopil, co od něho konzul chce. Vrhl se zpátky k vysílačce.
„Mám Vacius!“ vykřikl Jeanův kolega.
Jean se chopil mikrofonu.
„Vacie, slyšíte mě? Potvrďte spojení!“
Pak zaslechl hluk těsně u vchodu, zahlédl hlavy ustupujících pilotů na schodišti. Neměl čas čekat, až mu potvrdí spojení. Rozkřičel se do mikrofonu, jako kdyby na intenzitě hlasu závisel, jestli ho uslyší a porozumějí mu:
„Příboj je na planetě Ar-A. Příboj je na planetě Ar-A!“
Tu větu opakoval tak dlouho, dokud ho nezasáhla šipka z foukačky.
Kapitán Vacia dostal do radisty krátký radiogram z Pe-U. Přečetl si ho a zeptal se:
„Při téhle větě se spojení přerušilo?“
„Nic víc ani neodeslali.“
„Děkuju. Tak letíme správně. Svolejte mi inženýry, potřebuju zvýšit rychlost.“
Nebylo to však možné, koráb letěl maximální rychlosti. S větší rychlostí pokyny Kosmoflotu nepočítaly.
Za hodinu však přece jenom rychlost korábu vzrostla o tisíc kilometrů za sekundu.
„Máme málo času,“ prohlásil DrokU. „Vozidlo se zbraněmi se vrátilo. Mohu pro vás udělat jedinou věc, i když mě to podle všeho bude stát hlavu — pomůžu vám při útěku z korábu.“
„Proč?“ zeptal se Andrej k veliké zlosti lékaře a usmíval se přitom stejně přátelsky jako DrokU.
Lékař se nakonec raději vzdálil, aby se neprozradil, šel do interního oddělení, kde kontroloval přístroje anabiózní lázně, ve které ležel Vitas Jakubauskas.
„To je nesmírně jednoduché. Jsem si totiž jist, že vás Prug všechny zabije. Ještě před startem korábu.“
„Jak jste na to přišel?“
„Znám ho ze všech nejlépe,“ DrokU zůstal naprosto vážný. „Má na svědomí spoustu životů, a jestliže ho nezastavíme, tragédie může dosáhnout nepředstavitelných rozměrů.“
„Jak ho chcete zastavit? Tím, že odejdeme z korábu?“
„Není v mých ani vašich silách mu v tom zabránit. Nic nedokážeme proti dvěma desítkám jemu oddaných lovců. Nemáme žádnou naději. Na Pe-U Pruga očekávají. Blíží se tam koráb Vacius. Policie i armáda jsou v pohotovosti. Vacius bude zneškodněn dřív, než se dostane k planetě.“
„Kde jste vzal tyhle informace?“
„Vyslechl jsem rozhovor korábu s Pe-U.“
To nebyla pravda a DrokU zkoumavě pohlédl na Andreje, aby zjistil, jestli téhle lži uvěří. Andrej dělal, že tato slova vůbec neslyšel. Prug se jenom sotva bude chtít zbavit cenných rukojmích. Avšak DrokU nechce, aby na korábu zůstali svědci, přitom je nesmí zabít. Tím, že zajatce dostane z korábu, se pojistí pro případ, že by pirátům záměry nevyšly. On je přece jenom zachraňoval. Nikoho nezabil.
„Nesmysl,“ řekl lékař za přepážkou. „Bruce ať si klidně odejde. Já jsem člen posádky. Mám tady nemocného.“
Lékař ukázal hlavou na dveře.
„Až vás zabijí,“ řekl DrokU, „nemocnému to bude stejně jedno. Jeho taky jen sotva nechají naživu.“
„Nemám, co bych k tomu dodal,“ odsekl lékař a rychle se vrátil do své nemocnice.
DrokU rozhodil rukama.
„Udělal jsem všechno, co jsem mohl,“ řekl s upřímným smutkem v hlase. „Vy tu taky zůstanete?“
„Každý má svou představu o smyslu pro povinnost,“ odpověděl Andrej. „Půjdu do své kajuty.“
Vyšli společně.
DrokU byl tak zaneprázdněn vlastními úvahami, že se dokonce ani neohlédl, aby zkontroloval, kam Andrej jde.
U dveří své kajuty se Andrej zastavil. Chvíli počkal, až DrokU zajde kousek dál, pak se vydal za ním. Dal se unést neodpustitelnou, ale nepřekonatelnou zvědavostí. Chtěl vidět Prugovu kořist ze skladišť na Ar-A.