Oběžná dráha byla propočítána dobře, nic se nemohlo stát, přesto se však stalo. Erupce plynů na planetě pronikla až ke stanici, protože dosáhla trojnásobně vyšší hodnoty, než se vůbec počítalo, poškodila motory stanice, několik lidí, kteří byli na planetě, zahynulo, stručně řečeno došlo k neštěstí.
Orion změnil kurs, aby ze stanice odvezl vulkanology. Byla to nesmírně složitá operace, ale celá evakuace byla úspěšná. Fakt je, že při ní byla silně poškozena vnější anténa.
Během letu bylo nutno opravit vnější kryt korábu a jeho antény. Nemusela to být kapitánova starost, ten takové práce přirozeně dělat nemusí, ale lidí bylo na palubě málo, všichni měli spoustu práce s vulkanology, mezi nimiž byli ranění a popálení. Takže nakonec na tom nebylo nic divného, že se touto prací zabýval i kapitán.
Pracoval společně s mechanikem Brakem. Byli venku asi hodinu, pak mechanik začal vysílat volání o pomoc. Dovnitř signály pronikaly špatně, takže je hned nezaslechli. Brak oznámil, že pojistné kapitánovo lano z neznámého důvodu prasklo a že ho to vymrštilo do volného prostoru.
Kdyby by Brak pozornější, nic takového se nemuselo stát — člověk by se stal družicí korábu a daleko by neodletěl. Samozřejmě že by mu to způsobilo pořádný šok, ale pak by ho dopravili zpátky.
Tentokrát však se stalo to, že když lano prasklo, byl Andrej prudce vymrštěn od korábu a dostal vlastní rychlost. Brak ho ztratil z dohledu a dokonce si ani nepamatoval směr jeho letu.
Koráb snížil rychlost a začal manévrovat ve snaze kapitána najít. Lidské tělo je však ve vesmíru tak titěrné, že je dokonce po několika tisících kilometrech neregistrují ani ty nejcitlivější přístroje.
Andrej se propadl do nekonečna.
Tohle trvalo třiašedesát hodin. Několikrát zemřel, proletěl nepředstavitelnou spoustu kilometrů a světů.
Po těch třiašedesát hodin ho hledalo šest korábů Kosmoflotu a hlídkový křižník, naštěstí k té události došlo na poměrně živé trase. A našel ho Vitas Jakubauskas.
Byla to šťastná shoda okolností a výsledek dokonalé spolupráce s počítači.
Andreje dopravili na palubu v bezvědomí, k sobě přišel až na základně po mnoha dnech a pořád nechtěl věřit, že je naživu. Protože tam v tom prázdnu umíral nesmírně pomalu.
Když se uzdravil, lékařům bylo jasno: trauma bylo tak silné, že Andrej už nikdy nemůže vystoupit do volného prostoru. Na Zemi dělal dokonce všechno, aby nemusel vycházet ven v noci, když svítily hvězdy.
Psychicky narušený člověk nemá právo velet korábu a odpovídat za životy jiných lidí.
Nabídli mu práci, při níž nemusel létat.
Raději však odletěl z Galaktického centra, nechtěl se setkávat s bývalými kolegy, protože si sám kladl vinu za tento syndrom a považoval to za něco, za co se musí stydět.
Proto když si oblékal skafandr, ve chvíli, kdy to musel udělat, zůstal stát bez pohnutí v přestupní komoře a celou svou bytostí cítil, že se nedokáže přinutit, aby vystoupil ven.
Počítal do padesáti a pak znovu.
Pak přemýšlel o tom, že když odtud vystoupí do volného prostoru, kde jsou jen hvězdy a nic víc, musí zemřít strachem. Ponižujícím odporným strachem, který nezná žádný člověk v celé Galaxii, protože nikdo z nich neumíral jako kdysi on.
Jestli se ale nepřemůžu, zahynou kvůli mně další lidé. A to je ještě horší než vlastní smrt.
Proto nemám jiné řešení.
Zdřevěnělou rukou otevřel kryt, jako kdyby stiskl spoušť pistole přiložené ke spánku.
Pevně se chytil držadla na stěně korábu a po pás se vysunul ven. Nedíval se nahoru, pohlédl na šikmý hřbet korábu připomínajícího velrybu.
Čekala ho dlouhá cesta.
Držadla ho měla dovést k vnější anténě, která sledovala přístup ke korábu a prostor kolem vstupního otvoru, posléze se musel dostat až ke druhému vstupnímu otvoru, kde se nebylo čeho přidržovat.
Andrej jednal zcela automaticky, každý pohyb měl hluboko uložen v mozku. Připevnil pojistný konec dostatečně dlouhého lana, a lezl za pomoci držadel dál. Dokud se nezachytil druhého, první nepustil. Kovovou stěnu korábu měl těsně u očí.
Nikdo ho neviděl, protože Prug, který chystal past, se dosud nevrátil na můstek, DrokU byl s ním a VoseňJu příslušnou obrazovku nezapojil. sledoval jen obrazovku hlavní, na níž pomalu vyrůstal Vacius. Ještě než se vrátil Prug, viděl, jak se na boku korábu otevřel otvor a z něho jak pomalu vyklouzl planetární člun. Ke korábu to bylo přes třicet kilometrů, ovšem na obrazovce se všechno odehrávalo jako na dlani.
Proto se Andrejovi podařilo nepozorovaně dostat k anténě, k nepatrnému výstupku a povrchu korábu přikrytého průhledným keramickým krytem. Ten odšrouboval a kladívkem připevněným ke skafandru jedinou ranou rozbil přijímací zařízení.
Právě v té chvíli se vrátil na můstek DrokU, vynadal připitoměle koukajícímu, ohromenému VoseňJu a zapojil anténu pro bližší záběr.
Na obrazovce na okamžik zablikaly hvězdy, ale i tato obrazovka vzápětí zhasla.
„Tak to nám ještě scházelo!“ zavrčel DrokU.
Mačkal klávesy ve snaze zjistit, co se stalo, až zapojil počítač, který mu oznámil, že je poškozena anténa.
V té chvíli se Andrej už blížil ke vstupnímu otvoru, kde žádná držadla nebyla a bylo mu jasné, že ho to může každým okamžikem odmrštit od korábu, zvláště kdyby ti uvnitř se rozhodli provést nějaký manévr. V půlce cesty se zastavil, srdce měl až v hrdle. Uvědomil si, že je prvním zbabělcem ve vesmíru.
Za trest se přinutil k tomu, že zvedl hlavu.
Ke svému údivu zjistil, že nedaleko vznešeně pluje koráb Kosmoflotu Vacius s velkolepě zářícími body světlometů, které posádka rozsvítila, aby mohla dobře sledovat Příboj.
V jejich světle se k jednomu výstupnímu otvoru pomalu blížil planetární člun.
Byl už jen pár desítek metrů od Příboje a Andrej si k němu pospíšil, aby stačil piloty varovat před nebezpečím.
Prudký pohyb ho odlepil od korábu a vymrštil vzhůru.
V tu chvíli všechno začalo znovu… znovu se opakovala ta smrt trvající celých těch třiašedesát hodin.
V tom okamžiku si ho všimli z koráb a kapitán Vacia ještě netušil, co může ten člověk ve volném prostoru znamenat. Přikázal dvěma pilotům, aby s ním navázali kontakt.
Andrejem to trhlo.
Konečně se vzpamatoval.
Pak si uvědomil, že ho zastavilo pojistné lano.
Otevřený vstupní otvor planetárního člunu byl na dosah ruky. Odtud vylétali lidé v těžkých skafandrech s reaktivními motory. Dva se rozletěli k Andrejovi.
Jeden z nich, navigátor Vacia, Andreje okamžitě poznal.
Nejdřív na tom neviděl nic zvláštního, protože v tom shonu zapomněl, proč Andrej nesměl létat jako kapitán.
Andrej ho také poznal. Zapojil mikrofon a řekclass="underline"
„Počkejte s tím přechodem. Je tam léčka.“
Mluvil naprosto klidně, jako kdyby vítal hosty v takovém prostředí několikrát denně.
Kapitán Vacia, který sledoval člun, Andreje také poznal.
„Andrej Bruce? Co ty tu děláš?“
„Připravili tam na vás past,“ řekl Andrej.
Bezděčně se držel za rukáv navigátorova skafandru. Znovu ho přepadl strach. Nesměl se podívat na hvězdy, mohl sledovat jen bezpečný povrch korábu.
„Jakou past?“
„Nevidí nás, poškodil jsem anténu, ale čekají tam na vás za přestupní komorou, aby vás jednoho po druhém pobili, jak budete vycházet. Mají sekyrky a paprskomety.“
„A co ostatní? Kde jsou ostatní?“ zeptal se kapitán. „Jsou nějací ranění?“